19 C 453/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 20 507,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000,01 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 000,01 Kč od 14. 11. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku, to je co do -) zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 507,2 Kč od 7. 6. 2022 do 13. 11. 2022, -) zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 507,19 Kč od 14. 11. 2022 do zaplacení, -) kapitalizovaného úroku ve výši 14 367,2 Kč, -) kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 1 642,51 Kč, -) nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 289 Kč -) částky ve výši 7 000 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 387,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 26. 10. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 13 507,2 Kč, dále kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 1 642,51 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 507,2 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 14 367,2 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 289 Kč. Současně požadovala i uhrazení částky 7 000 Kč představující smluvní pokutu. V této žalobě uvedla, že společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela dne 28. 8. 2019 s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření této smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutou částku spolu s částkou 12 888 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč s tím, že poslední splátka byla splatná 28. 10. 2020. Žalovaná však uvedené splátky nehradila řádně a včas, celkem uhradila 1 splátku ve výši 2 999,99 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně proto vzniklo právo na uhrazení celé zbylé dlužné částky a současně právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně měla současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné jistiny ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky do zaplacení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo s účinností ke dni 6. 6. 2022 k postoupení pohledávky na žalobkyni. Ke dni postoupení činila výše pohledávky částku 40 408,97 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou v částce 13 507,20 Kč, dlužným úrokem v částce 1 167,94 Kč, dlužným poplatkem v částce 6 559,33 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru v částce 1 243,98 Kč a inkasním poplatkem v částce 2 409,56 Kč, které však žalobkyně vůči žalované neuplatňuje v plné výši. Žalovaná ani přes výzvu žalobkyně na dlužnou částku s příslušenstvím ničeho dalšího neuhradila.

2. Úvěruschopnost žalované zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy na základě informací získaných od žalované, kdy takto získané informace byly zaneseny v Žádosti o úvěr, v rámci níž žalovaná uvedla údaje o její finanční situaci, údaje o zaměstnání, výši měsíčních příjmů a výdajů, a požadovanou výši úvěru. Současně žalovaná předložila listiny a doklady k posouzení její úvěruschopnosti. Správnost údajů stvrdila žalovaná vlastnoručním podpisem Žádosti o úvěr. Na základě posouzení všech shora uvedených skutečností pak právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela, že žalovaná je schopna žádaný spotřebitelský úvěr splácet.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Podle § 115a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není k projednání věci samé třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, žalovaná se ve věci nevyjádřila, ačkoli jí výzva k vyjádření byla řádně doručena, soud tedy předpokládá, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a proto rozhodl bez nařízení jednání.

5. Listinnými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 28. 8. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve formě úvěru ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se touto smlouvou zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku spolu s částkou 12 888 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek., v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč s tím, že poslední splátka byla splatná 28. 10. 2020 (prokázáno citovanou smlouvou o spotřebitelském úvěru, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a žádostí o úvěr). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022 došlo k postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni (prokázáno citovanou rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek, dílčí smlouvou o postoupení pohledávek, přílohou – seznamem pohledávek v listinné podobě, dodatkem k rámcové smlouvě o postupování pohledávek a potvrzením o provedení transakce). Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 21. 6. 2022, v němž byla zároveň žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky (prokázáno dopisem nazvaným oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21. 6. 2022 a podacím archem ze dne 23. 6. 2022). Následně právní předchůdkyně žalobkyně žalovanou opakovaně vyzvala k úhradě dlužné částky (prokázáno výzvou ze dne 8. 7. 2022). Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani na základě těchto výzev. Právní zástupce žalobkyně proto žalované zaslal předžalobní upomínku a vyzval ji k úhradě dlužné částky nejpozději do 14. 10. 2022 (prokázáno výzvou před podáním žaloby ze dne 3. 10. 2022 a podacím archem ze dne 5. 10. 2022).

6. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalované sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú., neboť soud nepochyboval o tom, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu z. s. ú., kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaná coby spotřebitel.

7. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, soud z Žádosti o úvěr ze dne 28. 8. 2019 zjistil, že k osobním a majetkovým poměrům žalované bylo v této žádosti zaznamenáno, že žalovaná je zaměstnána v Oblastní nemocnici [obec]. Tato skutečnost měla být právní předchůdkyní žalobkyně ověřena, v Žádosti o úvěr však absentuje informace, jakým způsobem tak mělo být učiněno. [příjmení] příjem z tohoto zaměstnání měl činit 16 474 Kč. Měsíční výdaje žalované byly zaznamenány ve výši 4 410 Kč, kdy 1 000 Kč z této částky představovaly náklady na bydlení a 3 410 Kč náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady. Použitelný příjem žalované tak měl představovat částku 12 064 Kč. Příjmy žalované měly být ověřeny výplatními páskami a pracovní smlouvou. Kolonky v Žádosti týkající se osobního stavu žalované a bydlení nebyly vyplněny.

8. Na základě provedeného dokazování soud nemá za to, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované dostatečným způsobem. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který prokazoval, že informace uvedené žalovanou v Žádosti o úvěru, byly úvěrujícím ověřeny tak, jak vyžaduje § 78 zák. č. 257/2016 Sb. Soud musí konstatovat, že pokud údaje o majetkové situaci žalované nebyly řádně zjištěny, ani ověřeny, nemohly být právní předchůdkyní žalobkyně, event. jejím informačním systémem ani řádně vyhodnoceny. Neúplné a neověřené údaje nemohly podat pravdivý obraz o majetkové situaci žalované a o její schopnosti úvěr splácet. Navíc tvrzené výdaje žalované se soudu jeví jako velmi nízké, zejména výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč, a tedy nepravděpodobné.

9. Pouhé doplnění čísel do formuláře bez náležitého ověřování příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele k náležitému posouzení jeho úvěruschopnosti nepostačuje (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 22 Co 23/2021-149). Je nutné uvést, že již v poměrech zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, platilo, že poskytovatel úvěru nedostojí povinnosti stanovené mu v § 9 zák. č. 145/2010 Sb., tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle uvedeného ustanovení je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Soud nemá pochyb o tom, že uvedené závěry jsou aplikovatelné i v poměrech současného zákona o spotřebitelském úvěru, který na rozdíl od předchozí právní úpravy navíc po poskytovateli úvěru vyžaduje pořizování a uchovávání dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

17. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

18. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr.

20. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

21. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], OPR- [právnická osoba] GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

23. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

24. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. pak postihuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr sankcí neplatnosti smlouvy, a to, jak již bylo uvedeno výše, neplatnosti absolutní, ke které je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Současně v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.

26. Ústavní soud ČR zároveň v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy, … Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 27. Zadlužování jednotlivců není podle názoru soudu jen problémem jednotlivce, ale negativně působí na celou společnost. Z uvedeného důvodu judikatura i zákon trvá na tom, aby úvěrující pečlivě hodnotili úvěruschopnost úvěrovaného, a to aktivním zjišťováním informací k této otázce a jejich následným odpovědným vyhodnocením, tak aby úvěrovaní nepadli do dluhové pasti.

28. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru dostatečným způsobem nezkoumala úvěruschopnost žalované a žalované úvěr poskytla, aniž by řádně zjistila a následně posoudila příjmovou a výdajovou stránku žalované. Jinými slovy právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí neposoudila, zda je žalovaná schopna zapůjčené peněžní prostředky vrátit. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nedostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 z. s. ú. a nesplnila tak podmínky, za nichž bylo možné úvěr žalované poskytnout. Soud proto předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.

29. Jelikož však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla částku 15 000 Kč, kterou jí žalovaná co do 12 000,01 Kč nevrátila, soud dospěl k závěru, že se žalovaná se na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatila a je povinna toto plnění, tedy částku 12 000,01 Kč, žalobkyni vrátit. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl.

30. Ve zbývajícím rozsahu, který se týkal zákonného úroku z prodlení z částky 14 000 Kč ve výši 7,75% ročně od 26. 5. 2021 do zaplacení soud žalobu zamítl, a to s odkazem na judikaturu soudů týkající se úroků z prodlení ve vztahu k bezdůvodnému obohacení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020). Dle závěrů judikatury prodlení nastává až na základě doručení žaloby žalované, a ode dne následujícího lze přiznat úroky z prodlení. Žalobu lze totiž považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení až v okamžiku jejího doručení žalované, na rozdíl od žalobkyní zaslané procesní předžalobní výzvy k plnění. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení z této částky dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. jdoucím ode dne následujícího po doručení žaloby, tj. od 14. 11. 2022, do zaplacení.

31. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 387,32 Kč, přičemž tato částka představuje 17,04 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 58,52 % a úspěchu žalované v rozsahu 41,48 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 821 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 507,20 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě jde o formulářovou žalobu a není důvod pro přiznání vyšší než obvyklé odměny za úkony právní služby. V rámci žalobních návrhů žalobkyně použila vždy stejný text, obměňovala pouze číslo smlouvy, splatnost dluhu a žalovanou částku. Soud proto neshledal, že by v žalobních návrzích byla vysoká míra odlišností, která by odůvodňovala přiznání vyšší odměny za úkon právní služby. Shodně se vyjadřoval i Městský soudu v Praze v usnesení ze dne 9. února 2015, sp. zn. 97 Co 736/2014. Dle tohoto usnesení platí, že:„ Je-li text návrhu předem připravený v textovém souboru, pracuje-li žalobce se stále stejným textem a jde-li o text, který předem připravil žalobce tak, aby různé údaje týkající se různých žalovaných mohl do tohoto textu jen doplňovat, je naplněna podmínka ´podání na ustáleném vzoru´“.