19 C 63/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa za účasti: celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro: žaloba na nahrazení rozhodnutí finančního arbitra

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl zrušen (správně nahrazen) nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU [číslo] - 43 ze dne 17. 9. 2021 ve výroku I. a III. a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU [číslo] – 49 ze dne 13. 12. 2021 a zamítnut návrh účastnice jako navrhovatelky podaný finančnímu arbitrovi, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna uhradit účastnici náhradu nákladů řízení 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce účastnice.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl zrušen nález finančního arbitra (dále také jen„ fin. arbitr“) č. j. FA/SR/SU [číslo] - 43 ze dne 17. 9. 2021 (dále také jen„ nález“) ve výroku I. a III. a navazujícího rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU [číslo] – 49 ze dne 13. 12. 2021 a navazující rozhodnutí fin. arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU [číslo] – 44 ze dne 1. 7. 2021 (dále také jen„ rozhodnutí o námitkách“), a dále zamítnut návrh účastnici podaný fin. arbitrovi. V uvedeném návrhu se účastnice se v řízení před finančním arbitrem domáhá po Instituci určení neplatnosti smlouvy smluv o úvěru, které Navrhovatel a Instituce uzavřeli, protože Instituce před jejich uzavřením neposoudila úvěruschopnost Navrhovatele a pro zjevnou nepřiměřenost smluvních odměn Instituce, a vydání bezdůvodného obohacení z těchto smluv. Zde je třeba poznamenat, že soud v řízení dle části páté nemůže rozhodnutí správního orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Soud rozhoduje ve věci samé a rozhodnutí správního orgánu tak nahrazuje (§ 250j o.s.ř.), čemuž by měl žalobní návrh odpovídat. K úpravě petitu chtěl soud vést žalobkyni při nařízeném jednání, z kterého se omluvila. Soud v tomto však nevidí překážku rozhodnout o žalobě a odpovídá tomu i výrok soudu.

2. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že účastnici dne 29. 5. 2018 podle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] půjčila částku 15 000 Kč, kterou se účastnice zavázala vrátit v 60 týdenních splátkách ve výši 442,50 Kč Poslední splátka byla splatná 23. 7. 2019. Dále podle smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 23. 7. 2018 půjčila účastnici částku 22 000 Kč, kterou se účastnice zavázala vrátit v 60 týdenních splátkách ve výši 649 Kč, poslední splátka byla splatná 16. 9. 2019. Účastnice se u fin. arbitra namítala rozpor uzavřených smluv s dobrými mravy a nedostatečné prověření úvěruschopnosti účastnici. Fin. arbitr založil své rozhodnutí na závěru o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti účastnice s čímž se žalobkyně neztotožňuje.

3. Na svou obranu žalobkyně v žalobě uvedla, že účastnice byla dostatečně srozumitelně informována o všech podmínkách úvěru prostřednictvím formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Disponibilní zůstatek účastnice u prvé uzavřené smlouvy činil 8 548 Kč, pravidelné příjmy dosahovaly výše 23 348 Kč. U druhé smlouvy činil disponibilní zůstatek 11 3436 Kč, pravidelní příjmy dosahovaly výše 26 363 Kč. V případě obou smluv byla provedena kontrola probíhajících exekučních řízení přes program CreditCheck a lustrace v insolvenčním. rejstříku vše s negativním výsledkem, dále v ARES a RUIAN. Žalobkyně uvádí, že výpisy z těchto registrů nepořizovala, když výstup z databází je uveden přímo v kartě zákazníka a jde o výstup z počítačového programu Microsoft Dynamics 365. Účastnice vlastnila byt, vozidlo a byla žalobkyní považována za osobu se stabilním příjmem ze zaměstnání. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že z úvěru [číslo] eviduje nedoplatek pouhých 580 Kč. Žalobkyně tvrdila, že vycházela při z koumání úvěruschopnosti s žalobkyní předložených výplatních pásek, pracovní smlouvy, platby SIPO a rozhodnutí o zvýšení výsluhového příspěvku a tyto informace ověřila, nepořídila však kopie těchto dokumentu. Zástupci společnosti při podpisu úvěrových smluv vždy řádně kontrolují klientovu dokumentaci nezbytnou pro posouzení úvěruschopnosti. Pracovní smlouvy, OP, výplatní pásky či obdobné dokumenty podle individuální situace klienta. Výdaje uváděné účastnicí podle žalobkyně nijak nevybočovaly z průměrných výdajů spotřebitelů, a tedy nevzbuzovaly nedůvěru. Obchodní zástupci žalobkyně zohledňují další závazky z jiných úvěrů, náklady na život a bydlení nebo vyživovací povinnost žadatele. Tyto skutečnosti jsou evidovány v dokumentaci - Evidenční kartě klienta (dále též jen„ EKK“), v odůvodněných případech jsou pořízeny i kopie některých dokladů. V jednání účastnice – návrhu finančnímu arbitru spatřuje žalobkyně nepoctivý záměr. Úvěruschopnost účastnici tak byla podle žalobkyně řádně zkoumána.

4. Účastnice navrhla žalobu zamítnout. Ztotožnila se s oběma rozhodnutími fin. arbitra o tom, že žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost účastnici. Účastnice tvrdila, že žalobkyně nezkoumala řádně ani příjmy ani výdaje účastnice a už vůbec je řádně vzájemně neporovnala a nevyvodila z nich relevantní závěr. Účastnice tvrdila, že žalobkyně neměla k dispozici kromě několika výplatních pásek žádné jiné doklady k příjmům účastnice, jako např. pracovní smlouvu, výpisy z účtů atd. Pokud jde o výdaje, účastnice namítala, že žalobkyně nevěnovala pozornost běžným výdajům, výdajům na zabezpečení jiných osob, na mimořádné situace a pro vytvoření rezervy. Zdůraznila, že nebylo nijak doloženo tvrzení o ověřování výdajů. Žalobkyní tvrzené závěry o disponibilním zůstatku proto nelze považovat za správné. Účastnice zdůraznila, že nebylo její povinností upozorňovat žalobkyni na riziko neschopnosti splácet úvěr, ale byla to žalobkyně, kdo měl tato rizika zjišťovat a prověřovat je. Účastnice namítla, že i kdyby žalobkyně provedla tvrzenou lustraci v databázích, neznamená to, že účastnice bude schopna závazky plnit. Účastnice má za to, že podklady pro posouzení úvěruschopnosti byly shromážděny žalobkyní nedostatečně a nebylo možno z nich učinit odpovědný závěr o úvěruschopnosti účastnice.

5. Finanční arbitr ve svém vyjádření k věci odkázal na svá rozhodnutí, v nichž uzavřel, že žalobkyně před poskytnutím obou úvěrů nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost účastnice. Zdůraznil, že se žalobkyně spokojila s prohlášením účastnice o jejích příjmech a výdajích, když na straně příjmů měla k dispozici pouze několik výplatních pásek a na straně výdajů pak doklady zcela absentují. Z uvedeného důvodu proto nelze ani výpočty o disponibilním zůstatku považovat za relevantní. Finanční arbitr upozornil (l. [číslo] rozhodnutí o námitkách poslední odstavec) na námitku žalobkyně, že výše poskytnutých úvěrů ze Smluv o úvěru byla nízká, a proto si nevyžádala od účastnice další podklady a současně nenahlédla do jiných registrů, např. do Nebankovního registru klientských informací (NRKI), který obsahuje i pozitivní informace o existenci jiných úvěrových vztahů dlužníka. Podle finančního arbitra je toto důkaz nepochopení smyslu a účelu úpravy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

6. Dále fin. arbitr poukázal na vzájemný rozpor údajů uvedených v EKK. V Evidenční kartě klienta k úvěru účastnice [číslo] z 29. 5. 2018 je uvedeno, že v době před tímto úvěrem již čerpala minimálně dva úvěrové produkty (jeden u žalobkyně s měsíční splátkou 2 000 Kč a jednu hypotéka 7 800 Kč), žalobkyně s ní krátce poté uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] avšak v EKK k tomuto úvěru se opět uvádí jen jeden úvěr u žalobkyně ve výši 2 000 Kč měsíčně a hypotéka 7 800 Kč, tedy je zcela pominut úvěr [číslo] z 29. 5. 2018 s týdenní splátkou 442,50 Kč, když tento úvěr v době podpisu úvěrové smlouvy [číslo] trval (je předmětem této žaloby). Tento rozpor žalobkyně neobjasnila.

7. K nařízenému jednání ve věci se oba účastníci nedostavili, omluvili se s tím, že odročení nežádali.

8. Soud zamítl návrh důkazu žalobkyně (učiněný písemně v den jednání) na účastnický výslech účastnice. Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že je třeba zkoumat reálnou situaci na straně dlužníka, respektive že odpovědnosti za porušení zákonné povinnosti zkoumat kvalifikovaným způsobem úvěruschopnost účastnici by se mohla žalobkyně zprostit dodatečným prokázáním úvěruschopnosti dlužníka v rámci soudního řízení. Zákon jednoznačně a bez výjimek ukládá úvěrujícímu povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru. Sankcionováno je samotné nedodržení této povinnosti s odbornou péčí zkoumat bez ohledu na skutečnou schopnost dlužníka splácet. Není jediný důvod z takto zákonem jednoznačně stanovené povinnosti judikaturně slevovat a jakkoli ji relativizovat, např. tím, že bude-li dodatečně prokázána úvěruschopnost dlužníka v soudním řízení, nebude úvěrující za porušení své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost, stižen sankcí neplatnosti smlouvy. Účelem zákonodárce a předpisů EU na ochranu spotřebitele, které měly být zákonem č. 257/2016Sb. též respektovány, je zamezit nezodpovědnému úvěrování a prohlubování celospolečenského problému nadměrného zadlužování obyvatel. Proto má zákon jasná pravidla, doplněná judikaturou jen pokud jde o charakter neplatnosti smluv – absolutní, když k tomu soudy opravňoval nesoulad s předpisy EU na ochranu spotřebitele s vnitrostátním předpisem.

9. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

10. Rozhodnutí finančního arbitra (o námitkách) ze dne 13. 12. 2021 bylo žalobkyni doručeno dne 14. 12. 2021, žaloba byla odeslána a podána soudu dne 14. 2. 2022; žaloba tak byla podána ve lhůtě dvou měsíců, uvedené v ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř.

11. Soud věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen„ občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 3. 1. 2019 (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

12. Soud po znovu provedení dokazování § 250e odst. 2 poslední věta zákona o. s. ř. konstatuje, že se zcela ztotožnil se závěry o skutkovém stavu prezentovanými finančním arbitrem v obou jeho rozhodnutích. Soud tak má za prokázané, že mezi účastníky byly uzavřeny dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to dne 29. 5. 2018 úvěr [číslo] na částku 15 000 Kč, kterou se účastnice zavázala vrátit spolu s odměnou výši 11 550 Kč (úrok 5 250 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 3 300 Kč) v 60 týdenních splátkách ve výši 442,50 Kč, a dále druhá smlouva o úvěru [číslo] ze dne 23. 7. 2018 na částku 22 000 Kč, kterou se účastnice zavázala vrátit spolu s odměnou ve výši 16 940 Kč (úrok 7 700 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 4 400 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 840 Kč) v 60 týdenních splátkách ve výši 649 Kč. Účastnice na smlouvu [číslo] zaplatila celkem částku 26 000 Kč, na smlouvu [číslo] částku 23 922 Kč.

13. V případě spotřebitelské smlouvy o úvěru je namístě se předně zabývat otázkou, zda ze strany žalobkyně, jakožto poskytovatele úvěrů, byla před vlastním uzavřením smluv splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele – účastnice.

14. Soud stejně jako finanční arbitr dospěl k závěru, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní zkoumána s odbornou péčí.

15. Soud nemá za prokázané, tvrzení žalobkyně, že před poskytnutím úvěrů lustrovala účastnici v registrech CreditCheck, ARES, RUIAN a insolvenčním rejstříku. Z listin, které k důkazu předložila nazvaných„ Ověření [celé jméno žalované] 22. 7. 2018“ (l. [číslo] spisu) a„ Ověření [celé jméno žalované] 28. 5. 2018“ (l. [číslo] verze spisu) tuto skutečnost nelze ověřit, neboť se nejedná o žádnou formu výpisu z těchto registrů, ale pouze o interní evidenci žalobkyně, která má tak hodnotu pouhého tvrzení nikoli důkazu. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně ověřila případné závazky účastnice u jiných bankovních/nebankovních subjektů v registru [příjmení] ani v NRKI, ačkoli k tomu účastnice dala svůj písemný souhlas v listině nazvané„ Protokol o informační a posuzovací návštěvě klienta“ (l. [číslo] spisu). Žalobkyně tak zkoumala úvěruschopnost účastnici zejména dle údajů o příjmech a výdajích uvedených v EVK vyplněné a podepsané účastnicí v případě smlouvy [číslo] dne 29. 5. 2018, u smlouvy o úvěru [číslo] dne 23. 7.2019.

16. Žalobkyně neprokázala svá tvrzení o tom, že údaje o příjmech a výdajích zaznamenané v EKK byly ověřeny na základě relevantních podkladů. Jediné podklady, které byla schopna jak arbitru, tak soudu předložit, byly výplatní pásky z měsíce února až června 2018. Nebylo tak prokázáno, že by žalobkyně ověřovala povahu pracovního poměru (na dobu určitou, neurčitou atd.) a zda výše mzdy uvedená na výplatních páskách skutečně odpovídá pracovní smlouvě, případně mzdovému výměru a zda lze předpokládat její udržení po dobu trvání úvěrů. Nadto soud shledal v obou EKK řadu nepřesností/rozporů a už proto je relevantnost údajů uvedených v EKK značně zpochybněna.

17. Evidenční karta klienta k úvěru [číslo]. V rubrice„ [příjmení] měsíční příjem (pravidelný, průměrný za poslední tři měsíce)“ je uvedena částka 23 348 Kč. Podkladem pro její zjištění byly dle žalobkyně výplatní pásky, jejich ověření však na EKK zaškrtnuto není. Na výplatních páskách, které žalobkyně soudu předložila je uvedeno několik údajů ohledně mzdy. Za relevantní údaj odpovídající shora uvedené rubrice na EKK lze považovat jen částku uvedenou na pásce jako„ pevná část mzdy“ jen s touto částkou lze (po zjištění souladu s pracovní smlouvou) kalkulovat jako s relativně jistým příjmem do budoucna, pokud šlo o pracovní poměr, který měl trvat alespoň po dobu splácení úvěru (ověření tohoto prokázáno nebylo). Všechny ostatní fakultativní složky mzdy - příplatky za práci o svátcích, v noci atd. nelze do výpočtu průměrného příjmu zahrnout, stejně tak nelze zahrnou mzdu uvedenou na výplatní pásce jako„ druhého PP“ (správně vedlejšího PP), o jehož charakteru není v EKK nic uvedeno a již červnu 2018 není na pásce evidován. Uvedená pevná část mzdy byla v měsíci únoru – dubnu 19 550 Kč, 21 955 Kč, 21 727 Kč, tedy průměr je 21 077 Kč nikoli na EKK uvedených 23 348 Kč. Nutno poznamenat, že na EKK uvedená částka 23 348 Kč není průměrem ani jedné z dalších jmenovaných hodnot na páskách („ hrubá mzda“ průměr 23 062 Kč,„ čistý příjem“ průměr 20 113 Kč, součet čistých příjmů z obou pracovních poměrů 23 697 Kč. Je tedy otázkou, zda při uzavření úvěru [číslo] byly pásky předloženy, (mohly být předloženy až u druhého úvěru 23. 7. 2018), když navíc nejsou v EKK jako ověřené zaškrtnuty a částka čistého průměrného příjmu uvedená v EKK jim neodpovídá. Naopak je na EKK zaškrtnuto, že účastnice předložila pracovní smlouvu a SIPO, což prokázáno nebylo. Ověření zaměstnání (předložení pracovní smlouvy) také popírá listina„ Ověření [celé jméno žalované] 28. 5. 2018“ (l. [číslo] verze), kde u kontroly zaměstnání je uvedeno„ bez infa“. Dále v EKK, kolence počet zdrojů příjmů je uveden 1, přitom z výplatních pásek je evidentní, že účastnice měla v době uzavírání smlouvy o úvěru dva příjmy a v EKK uvedený průměrný čistý příjem se přibližoval jedině součtu těchto dvou čistých příjmů včetně příplatků) tedy i informace o výši dosaženého průměrného čistého příjmu ve vztahu k počtu pracovních poměru, z kterých je dosahována je nepřesná. Údaje uvedené v EKK tak jsou v rozporu s žalobkyní předloženými listinami uvedenými shora (výplatní pásky, Ověření). V EKK je zaznamenáno rovněž, že účastnice měla současně již jeden úvěr u žalobkyně (rozpory v údajích o závazcích účastnice, viz odst. 5 tohoto odůvodnění.

18. Evidenční karta klienta k úvěru [číslo] ze dne 23. 7. 2018 O údaji„ [příjmení] měsíční příjem (pravidelný, průměrný za poslední tři měsíce)“ s položkou 26 363 Kč platí stejné, co bylo uvedeno u první EKK. Uvedená hodnota neodpovídá průměru žádných údajů o mzdě z výplatních pásek, když jediný relevantní by byl údaj„ pevná část mzdy“. Na této EKK je uvedeno, že jsou předloženy tři výplatní pásky a pracovní smlouva a občanský průkaz. Podle EKK měla účastnice v okamžiku jeho sjednání úvěr u žalobkyně, který byl již refinancován (k tomu viz odst. 5)

19. Dále bylo v EKK uvedeno, že je účastnice vlastnicí bytové jednotky a vozidla. Žalobkyně uvedla, že dle svých tvrzení ověřovala toliko vlastnictví jednotky, neověřovala vlastnictví vozidla.

20. Pokud jde o zjišťování výdajů, zjišťovala je žalobkyně v případě obou úvěrů jen částečně (pouze náklady„ inkasa“ a„ jíné“ náklady bez podrobnějšího dělení, ač k tomu výslovně nabádá sama EKK a žalobkyně tvrdí, že měla k dispozici výpis ze SIPO (zaškrtnuto jen u EKK z 29. 5. 2022). Kolonky energie, spoření, výživné tak zůstaly nevyplněný. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně tyto náklady jakkoli ověřila. Pokud by skutečně pracovník žalobkyně věnoval dostatečnou péči i jen těm dokladům, které prokazatelně k dispozici měl (výplatní pásky), těžko by mohl učinit závěr, že„ ostatní“ výdaje účastnice (mimo inkasa) jsou v případě druhé EKK jen 800 Kč. Z výplatní pásky za měsíc květen je zřejmé, že jen výdaje na obědy byly v tomto měsíci sraženy ze mzdy ve výši 1 156 Kč a v měsíci červnu ve výši 974 Kč, vedle toho si měl pracovník žalobkyně, který sjednával oba úvěry, povšimnout rapidního poklesu výdajů tzv.„ ostatních výdajů“ z 3 000 Kč na 800 Kč. [příjmení] 800 Kč nadto jistě není průměrným výdajem na jednu osobu měsíčně. Žalobkyně tvrdila, že výdaje uvedené v Evidenční kartě nevzbuzovaly pochyby, neboť odpovídaly průměrným výdajům.

21. Z přehledu splácení obou úvěru (CD spis fin. arbitra vyjádření z 12. 7. 2021) má soud za prokázané, že účastnice měla problém hradit oba úvěry. Úvěr [číslo] byl splatný 23. 7. 2019, zbývá uhradit 580 Kč a úvěr [číslo] splatný 16. 9. 2019 zbývá uhradit 15 018 Kč, u obou úvěrů byla učiněna poslední splátka 29. 2. 2020. Argument žalobkyně, že nízký dluh na první úvěru 580Kč prokazuje úvěruschopnost účastnice ohledně tohoto úvěru, zcela pomíjí fakt, že oba úvěry byly hrazeny po většinu jejich splatnosti zároveň a šlo jen o to, jak částku, s níž na úhradu úvěrů účastnice disponovala, rozdělí (většinou hradila na oba úvěry po 500 Kč). Nadto má soud o správnosti údajů uváděných žalobkyní v přehledu splácení pochybnosti. Splátka ze 4. 6. 2018 je ve výši 1 000 Kč, splátky 25. 6. 2018, 16. 7. 2018, 25. 8. 2018 ve výši á 2000Kč, přitom výše splátky úvěru [číslo] byla 442,50 Kč, čemuž odpovídají až následující splátky á 500 Kč. V obou EKK je přitom uvedeno, že účastnice v době přijetí obou nyní posuzovaných úvěrů měla u žalobkyně úvěr se splátkou 2 000 Kč měsíčně. Je otázka co bylo splátkami 25. 6. 2018, 16. 7. 2018, 25. 8. 2018 ve výši á 2 000Kč hrazeno. Není ani logické, že by splátky úvěru přeplácela, evidentně se jí nedostávalo finančních prostředků, již za dva měsíce od úvěru [číslo] si brala další úvěr, v němž předepsanou výši splátky 649 Kč často nedodržela. Nejasnosti v předloženém přehledu splácení nebyly pro nepřítomnost žalobkyně u jednání soudu odstraněny, a však nejsou pro rozhodnutí podstatné. Rozhodnutí finančního arbitra i soudu je odůvodněno závěrem o tom, zda žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí úvěruschopnost účastnice před poskytnutím úvěru, není proto podstatná odpověď na otázku, zda byla účastnice objektivně úvěruschopná či nikoli (viz odst. 7 odůvodnění).

22. Soud měl v úmysl v rámci jednání poučit žalobkyní dle § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom, že na podkladě důkazů především EKK má zato, že docházelo k řetězení úvěrů a prohlubování dluhové pasti účastnice a v případě, že neprokáže, že záznam v EKK je nepřesný již tato skutečnost je důvodem proč neměl být minimálně druhý úvěr pro nedostatečnou úvěruschopnost účastnice poskytnut a tím že byl poskytnut byla porušena povinnost žalobkyně řádně zkoumat úvěruschopnost účastnice, čehož následkem bude absolutní neplatnost druhé smlouvy [číslo] ze dne 23. 7. 2018. Vzhledem k nepřítomnosti žalobkyně u jednání se jí tohoto poučení nedostala, což nebyl důvod pro odročení jednání, neúčastnit se jednání je svobodné rozhodnutí žalobkyně. Soud tedy i na základě údajů z EKK učinil závěr, že v době sjednání úvěru ze dne 23. 7. 2018 existovaly minimálně dva další úvěry účastnice u žalobkyně, když jeden z nich byl dle záznamu v EKK refinancován a docházelo tak k řetězení úvěrů a vytváření prohlubování dluhové pasti.

23. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016Sb., zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 z č. 257/2016Sb. zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní.

27. Soud shodně jako předtím finanční arbitr uzavřel, že v daném případě nebyla povinnost žalobkyně řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost účastnice - spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a prověřených informací, splněna. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Poskytovatel úvěru musí zvážit, zda jsou získané informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž dostatečnost uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.

28. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

29. Poskytovatel úvěru činí předmětné posouzení úvěruschopnosti zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však v daném případě reálně, vzhledem k nedostatku podkladů, zejména k výdajům účastníka, jak bylo uvedeno shora, nemohlo dojít.

30. Soud si je vědom, že § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele naplněny. Výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde uloženou. Nicméně jestliže má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (ve fázi vymáhání či insolvence), ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat (požadavek takového shromáždění podkladů, včetně prověřování informací, které žadatel o úvěr poskytne, tak, aby věřitel byl schopný získat objektivní obraz o finanční situaci žadatele o úvěr.

31. Soudu a ani finančnímu arbitru nebyly, kromě výplatních pásek, předloženy žádné listiny, o kterých žalobkyně tvrdí, že je měla k dispozici při prověřování úvěruschopnosti a čerpala z nich při analýze příjmů a výdajů. Ustanovení § 78 z. č. 257/2026Sb. sice neuvádí jaké konkrétní podklady pro posouzení úvěruschopnosti má úvěrující uchovávat, nelze jej však interpretovat tak, že by k uchování podkladů pro posouzení úvěruschopnosti nebyl povinen vůbec. Ustanovení jen nechává na úvěrujícím, aby sám zvážil, které podklady jsou v daném případě pro posouzení úvěruschopnosti relevantní a zároveň dostačující pro budoucí osvědčení splnění zákonné povinnosti řádně úvěruschopnost posoudit. Zákon výslovně v § 78 odst. 1 uvádí, že poskytovatel pořizuje dokumenty nebo jiné záznamy„ (…) v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“, odst. 4 pak uvádí lhůtu, po kterou je třeba tyto dokumenty uchovávat. Jednou z povinností uložených tímto zákonem, jejíž splnění musí poskytovatel úvěru v případě sporu osvědčit, je dle § 86 zákona řádné posouzení úvěruschopnosti. Žalobkyně splnění této zákonné povinnosti neosvědčila. Podle ní jsou důkazem pro osvědčení řádného zkoumání úvěruschopnosti EKK. Soud však musí konstatovat, že jsou bohužel především důkazem o ledabylosti a neodbornosti obchodního zástupce žalobkyně, který oba úvěry sjednával a tím i důvodem pro zásadní pochyby o celém procesu posuzování úvěruschopnosti budoucích úvěrovaných.

32. Pokud soud pomine nesrovnalosti v EKK z 29. 5. 2018 (výplatní pásky nejsou zaškrtnuty) měla žalobkyně k ověření příjmů pouze výplatní pásky, ani z nich však nedokázal obchodní zástupce zjistit relevantní údaje (viz odst.17,18,20). Posouzení úvěruschopnosti však předpokládá řádnou odbornou analýzu rozpočtu úvěrovaného. Rozpočet má logicky stránku příjmovou a výdajovou. Jestliže žalobkyně pominula zcela jednu z nich (výdaje) její analýza schopnosti splácet úvěr není podložena relevantními vstupními údaji a nemá tak žádnou vypovídající hodnotu, i o platí vypočtených disponibilních zůstatcích.

33. Žalobkyně se dovolává požadavku na poctivé jednání účastnice, tedy že ona především měla uvádět správné a pravdivé údaje. Soud zde nijak nehodnotí poctivost či nepoctivosti účastnice, k tomu ani řízení nesměřovalo. Pokud by však jednala nepoctivě, umožnil jí to obchodní zástupce zprostředkovatel úvěru tím, že neprověřoval úvěruschopnost s odbornou péčí, a tedy v prvé řadě on sám porušoval právní povinnost. Je jen na žalobkyni jak kontroluje a koho si vybírá za své spolupracovníky. Soud však musí konstatovat, že už jen z náhledu na způsob vyplnění EKK je zřejmé jaký čas a pozornost tato osoba fázi prověřování úvěruschopnosti budoucích klientů věnuje. Je přitom realitou, kterou si, i dle množství soudních sporů s dlužníky, musí žalobkyně uvědomovat, že si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru u nebankovních společností často zajišťují osoby, které volných peněžních prostředků nemají mnoho nazbyt, nebo jsou přímo ve finanční tísni, a jejich cílem je často úvěr získat za každou cenu. Příliš v daný moment budoucnost neřeší, či toho ani nejsou schopni. Tyto osoby přitom zpravidla nemají znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností a možnost právního poradenství. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Ze všech těchto důvodů (finanční tísně, jednání pod jejím talkem, nízká finanční gramotnost) je to poskytovatel úvěru, komu zákon ukládá, aby k úvěrování přistoupil jako profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Je tak i zákonem uplatňován princip odpovědného úvěrování. Snaha žalobkyně převést odpovědnost za prověření úvěruschopnosti na účastnici, podceňování rizikovosti úvěrů s nízkou částkou jistiny (odst. 5), však nasvědčuje tomu, že význam odborného prověření úvěruschopnosti a odpovědného úvěrování, které zákon, ale i společnost od žalobkyně očekává, nebyl dostatečně pochopen ne jen na úrovni obchodních zástupců.

34. Vzhledem k porušení povinností stanovených § 86 a §87 z. č. 257/2016Sb. jsou obě smlouvy o úvěru [číslo] [číslo] neplatné.

35. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (sp. zn. C [číslo], OPR- [právnická osoba] GK), jakož i NS ČR (sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), NSS a ÚS ČR (I US [číslo]) dovodila, že nedostatek řádného zkoumání úvěruschopnosti zakládá absolutní nepatrnost úvěrové smlouvy.

36. Soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalobkyně má tak nárok pouze na náhradu bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny dluhu dle § 2991 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „ o. z.“). Účastnice však přeplatila jistinu obou úvěrů (přehledy splácení obou úvěrů předložených žalobkyní) a jde ve výši přeplatku 12 922 Kč o bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně. Účastnice zažádala v rámci řízení před finančním arbitrem o vrácení tohoto bezdůvodného obohacení a bylo jí po právu vyhověno. Rozhodnutí finančního arbitra, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit účastnici částku 12 922 Kč je tak správné (výrok I. nálezu finančního arbitra).

37. Výrok II. nálezu byl jako zbytkový zamítnut návrh na určení neplatnosti smluv o úvěru z důvodu nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost účastnice před uzavřením spotřebitelských úvěrů. Finanční arbitr správně uzavřel, že toto je předběžná otázka k uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Jestliže lze žalovat na plnění, není zpravidla dán právní zájem na žalobě na určení neplatnosti právního jednání. V daném případě uvedené platí jednoznačně. Odkazy na judikaturu uváděné finančním arbitrem jsou zcela přiléhavé a soud na ně pro stručnost odkazuje.

38. Protože finanční arbitr svým nálezem návrhu účastníka – spotřebitele, byť i jen zčásti, vyhověl, správně uložil (výrok III. nálezu finančního arbitra) dle § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, žalobkyni povinnost zaplatit sankci ve výši 10 % z částky, kterou je podle nálezu povinna zaplatit navrhovateli, nejméně však 15 000 Kč. Zaplacení 15 000 Kč je namístě uložit i v případech, kdy předmětem sporu není peněžitá částka. Tento výrok je přitom výrokem závislým na výroku vyhovujícím návrhu spotřebitele; z tohoto důvodu (byť představuje sankci coby příjem státního rozpočtu, tedy plnění veřejnoprávní povahy) je rovněž (spolu s návrhu vyhovujícím výrokem) předmětem řízení dle části páté občanského soudního řádu.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal účastnici, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení po zaokrouhlení na celé koruny v částce 8 228 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená za jednotlivé úkony právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”). Odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. d) a. t. činí v daném případě 3 100 Kč, přičemž byly vykonány dva (2) úkonů, a to: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. (jeden úkon), vyjádření ze dne 23. 5. 2022 podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. (jeden úkon), tj. 2 x 3 100 Kč, celkem 6 200 Kč. K tomuto náleží náhrada hotových výdajů ve výši á 300 Kč podle § 13 a. t. za každý ze dvou shora uvedených úkonů právní služby, celkem 600 Kč. Dále náhrada za daň z přidané hodnoty výši 21 % z částky 6 800 Kč ve výši 1 428 Kč Celkem tak náleží účastnici náhrada nákladů řízení ve výši 8 228 Kč O splatnosti k rukám zástupce účastnice soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění uložených povinností žalobkyně byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.