5 C 39/2026

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Grulichovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 35 660 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 300 Kč od 7. 3. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 16 360 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 35 660 Kč od 3. 5. 2024 do 6. 3. 2025 a zákonného úroku z prodlení z částky 16 360 Kč od 7. 3. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 360 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené smlouvy o úvěru. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 9. 3. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, Žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, ten se zavázal vrátit částku ve výši 36 360 Kč, která se skládala z poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč, souhrnného poplatku ve výši 16 360 Kč, žalovaný měl týdně splácet částku 606 Kč. Žalovaný na danou pohledávku uhradil částku 700 Kč. Žalovaný splácel nepravidelně, datum splatnosti celého úvěru nastala dne 2. 5. 2024, žalovaný je tedy v prodlení od 3. 5. 2024. Žalobkyně posoudila před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, kdy lustrovala žalovaného v různých databázích a vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhrazení dlužné částky 35 660 Kč a úrok z prodlení z této částky od 3. 5. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno, zároveň nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 3. 2023 č. , hodnota, vyplývá, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 36 360 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 70,89 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných 60týdenních splátkách ve výši 606 Kč, částka 36 360 Kč se skládala z jistiny ve výši 20 000 Kč, úroku ve výši 3 960 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 6 000 Kč, a částky 6 400 Kč, která představovala poplatek za inkasní splácení. Součástí smlouvy byly i smluvní podmínky, z nichž soud naznal bližší informace o poskytnutém úvěru a podmínkách poskytnutí (smlouva o úvěru ze dne 9. 3. 2023 č. , hodnota, , formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, smluvní podmínky).

6. Ze evidenční karty klienta soud zjistil, že žalovaný v této kartě uvedl, že žádá o úvěr ve výši 20 000 Kč, že má učňovské vzdělání, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, nevlastní auto, ani nemovitost, již dříve měl úvěr, je zaměstnán na plný úvazek s čistým měsíčním příjmem ve výši 17 526 Kč, jeho měsíční výdaje na bydlení byly 4 872 Kč, životní minimum na ověření bylo uvedeno ve výši 4 860 Kč (evidenční karta klienta ze dne 9. 3. 2023).

7. Soud zjistil, že žalovaný měl čistý příjem v měsíci lednu 2023 19 830 Kč, prosinci 2022 13 822 Kč (výplatní pásky za prosinec 2022 a leden 2023).

8. Žalovaný byla k zaplacení dlužné částky vyzvána výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě, která mu byla odeslána dne 24. 2. 2025, žalovaný měl dlužnou částku uhradit do 7 dnů (předžalobní upomínka včetně podacího lístku ze dne 24. 2. 2025).

9. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

10. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkem částku 36 360 Kč v pravidelných 60týdenních splátkách ve výši 606 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 70,89 %. Žalobkyně neprovedla před poskytnutím úvěru řádně kontrolu úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně v souvislosti s poskytnutým úvěrem uhradil částku 700 Kč.

11. Po právní stránce soud posoudil věc v souladu s ust. § 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.

12. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Dle ust. § 2991 odst. 2 o. z., se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Dle ust. § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

19. Dle ust. § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Dle ust. § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

22. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18, OPR-, právnická osoba, . vs. GK, v řízení o předběžné otázce (dále jen jako „rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

23. V rozsudku č. j. , spisová značka, ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.

24. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.[footnoteRef:1] [1: obdobně též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 či rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. , spisová značka, ze dne 29. 1. 2015]

25. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.

26. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86 a § 78), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně neprokázala, že by zkoumala měsíční výdaje žalovaného, ani jinak nezkoumala majetkovou stránku žalovaného, žalobkyně sice tvrdila, že tyto údaje zkoumány byly, ale nepředložila k tomuto žádné důkazy. Žalobkyně nezkoumala výdaje žalovaného, nezkoumala výdaje žalovaného na bydlení, ani jeho další výdaje na živobytí, například výpisem z účtu žalovaného nebo nájemní smlouvou. Žalobkyně neprokázala, že by provedla lustraci v základních databázích SOLUS, NRKI, BRKI. Žalobkyně ani neprokázala, že by provedla lustraci v centrální evidenci exekucí. Neprokázala, že by provedla lustraci v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně tak neunesla břemeno důkazní co do řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného, a tedy i co do platného sjednání smlouvy o úvěru. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní nelze v civilním nalézacím řízení delegovat na soud, je pouze na účastníkovi samém, aby rozhodné skutečnosti tvrdil a prokázal, a tím byl ve věci úspěšný.

27. Na podkladě uvedených zjištění soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je smlouva o úvěru neplatná; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Bezdůvodné obohacení žalovaného u smlouvy vyčíslil soud částkou 19 300 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou žalobkyně žalovanému poskytla v souvislosti s úvěrem (20 000 Kč), a částkou, kterou žalovaný žalobkyni vrátil na jistině úvěru (700 Kč). Soud proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl tak, jak je uvedeno v I. výroku rozsudku a uložil žalovanému povinnost k úhradě částky 19 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 300 Kč od 7. 3. 2024 do zaplacení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve znění platném a účinném ke dni prodlení žalovaného. Žalovaný byl poprvé vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou k plnění, která mu byla odeslána dne 24. 2. 2024, doručena třetí den po odeslání, tedy 27. 2. 2025, lhůta k plnění byla ve výzvě stanovena v délce 7 dnů, tedy do 6. 3. 2025, od 7. 3. 2025 je tak žalovaný v prodlení.

28. Jelikož, jak výše uvedeno, mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru včetně sjednání v žalobě uplatněných úroků a poplatků, smluvní pokuty soudu nezbylo než žalobu co do částky 16 360 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 35 660 Kč od 3. 5. 2024 do 6. 3. 2025, a zákonného úroku z prodlení z částky 16 360 Kč od 7. 3. 2025 do zaplacení částečně zamítnout.

29. Žalobkyně se svojí neúčastí na jednání dne 13. 3. 2026 sama dobrovolně vzdala možnosti být řádně poučena dle ust. § 118b o. s. ř. o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení do konce prvního jednání nebo ve lhůtě soudem dodatečně určené, a následně být řádně poučena dle ust. § 118a o. s. ř. a rovněž ohledně následků nesplnění této výzvy.

30. V této souvislosti soud uvádí, že ust. § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a, jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s § 101 odst.

3. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 831, 832 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III ÚS 2848/201).

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož žalobkyně byla úspěšná ve sporu z 49,64 % a žalovaný z 50,36 %, tj. rozdíl v úspěchu je zcela nepatrný, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

32. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalovanému dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.