7 C 132/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Jelínkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 3 000 Kč

I. Žaloba o zaplacení částky 3 000 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 15. 2. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že dne 16. 1. 2020 poskytla žalované převodem na účet na základě smlouvy o bezúročné půjčce [číslo] ze dne 15. 1. 2020 spotřebitelský úvěr ve výši 6 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit do 10. 7. 2020 v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Pro případ prodlení s vrácením půjčky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení smluvní pokuty z částky 6 000 Kč za období od 11. 7. 2020 do 13. 1. 2022 ve výši 3 000 Kč. Žalovaná žalobkyni do dnešního dne ničeho nezaplatila. Žalobkyně žalovanou marně upomínala o zaplacení výzvou ze dne 14. 1. 2022. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Žalovaná se poté, co byla soudem vyzvána ve smyslu ust. § 101 odst. 4 o. s. ř., aby se vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, k výzvě soudu nevyjádřila, a žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Z tohoto důvodu postupoval soud ve shodě s ust. § 115a o. s. ř., a rozhodl bez nařízení jednání. I přestože došlo k zamítnutí žaloby, soud ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen„ o. s. ř.“, dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Zamítavý výrok je pouze důsledkem právního hodnocení těchto důkazů soudem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaná uzavřela dne 15. 1. 2020 s žalobkyní smlouvu o bezúročné půjčce [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč na její bankovní účet č. [bankovní účet] poté, co obdrží od žalované podepsanou smlouvu a 1 Kč z jejího účtu, a žalovaná se zavázala je žalobkyni vrátit v 6 měsíčních splátkách po 1 000 Kč na bankovní účet žalobkyně. Pro případ prodlení žalované s úhradou každé jednotlivé splátky si strany v čl. IV. smlouvy o bezúročné půjčce sjednaly povinnost žalované zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně ode dne následujícího po datu vrácení půjčky. Listinu obsahující smlouvu o půjčce podepsala žalobkyně elektronicky a žalovaná připojila svůj podpis. Dne 16. 1. 2020 zaslala žalovaná ze svého bankovního účtu žalobkyni částku 1 Kč a ještě téhož dne žalobkyně převedla na tento účet částku 6 000 Kč označenou číslem smlouvy o půjčce. Žalovaná ze svého závazku nic nesplnila a za každou splátku, s níž se dostala do prodlení, jí žalobkyně za dobu od 11. 7. 2020 do 13. 1. 2022 naúčtovala smluvní pokutu 3 306 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované smluvní pokutu za toto období ve výši 3 000 Kč. Dne 14. 1. 2022 zaslala žalobkyně žalované na její e-mailovou adresu uvedenou ve smlouvě předžalobní výzvu k úhradě dluhu. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Věc byla soudem posuzována podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „o.z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jako„ ZoSÚ“), přičemž podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 5 odst. 3 ZoSÚ se na spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru použijí pouze § 1 až 4, § 122 až 124 a § 168. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 1969 o.z. může po dlužníkovi, který je v prodlení, věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Podle § 122 odst. 1 ZoSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Podle odst. 3 téhož ustanovení souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Mezi žalobkyní a žalovanou vznikl právní vztah založený smlouvou o zápůjčce podle § 2395 a násl. o.z. Z předložených listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně podle smluvního ujednání žalované zápůjčku skutečně poskytla převodem na její bankovní účet, avšak žalovaná se dostala do prodlení s jejím splácením. Žalobkyně již nárok na smluvní pokutu (za jiné období) uplatnila v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 9 C 299/2020, kdy bylo rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 9 C 299/2020-15 žalobě zcela vyhověno a žalobkyni byl přiznán nárok na smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč, přestavující polovinu poskytnutého spotřebitelského úvěru. Nelze klást k tíži žalované, že žalobkyně žaluje jednotlivé smluvní pokuty ve dvou různých žalobách, nýbrž je třeba nárok na smluvní pokutu posuzovat komplexně. Při rozhodování o stanovení výše smluvní pokuty, jež může žalobkyně v souladu s § 122 odst. 1 písm. c) ZoSÚ požadovat, je třeba zohlednit, že žalobkyni již byla v jiném řízení v maximální možné výši přiznána. Soud proto žalobě jako nedůvodně uplatněné nevyhověl, neboť požadovaná výše smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč již není v souladu s omezeními podle ustanovení § 122 odst. 1 písm. c) ZoSÚ. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, proto nemá právo na jejich náhradu.