7 C 441/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Jelínkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o žalobě na přezkum nálezu finančního arbitra,

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl zrušen nález finančního arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – 22 ze dne [datum] a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. [spisová značka] [číslo] – 26 ze dne [datum] a zamítnut návrh žalované jako navrhovatelky podaný finančnímu arbitrovi dne [datum], se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 8 228 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil nález Finančního arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – 22 ze dne [datum] (dále také„ nález“) a navazující rozhodnutí Finančního arbitra o námitkách č. j. [spisová značka] [číslo] – 26 ze dne [datum] (dále také„ rozhodnutí o námitkách“) a návrh žalované jako navrhovatele podaný Finančnímu arbitrovi zamítl. Podanou žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že Finanční arbitr dne [datum] vydal k návrhu žalované nález, kterým uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 17 124 Kč (výrok I.), určil, že smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] je neplatná (výrok II.), návrh žalované ve zbývající části zamítl (výrok III.) a uložil žalobkyni zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč na účet Kanceláře finančního arbitra ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci nálezu (výrok IV.). Rozhodnutím o námitkách byly námitky žalobkyně proti nálezu zamítnuty a nález byl potvrzen. Rozhodnutí o námitkách bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. Řízení před Finančním arbitrem bylo zahájeno k návrhu žalované na vyslovení neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou, a to konkrétně smlouvy [číslo] (dále také„ první smlouva“) a smlouvy [číslo] (dále také„ druhá smlouva“), když důvod neplatnosti byl spatřován v údajných ujednáních proti dobrým mravům a nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná se na základě první smlouvy zavázala vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 909 Kč. Na základě druhé smlouvy se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 757,50 Kč. Nároky vyplývající z první smlouvy byly plně uhrazeny. Na druhou smlouvu uhradila žalovaná pouze částku 17 584 Kč. Finanční arbitr došel k závěru, že žalobkyně nedostatečně prověřila a posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně se s tímto závěrem finančního arbitra neztotožňuje a má za to, že takový závěr z doložených podkladů a zjištěného skutkového stavu nevychází. Žalobkyně před uzavřením první smlouvy zjistila pravidelný příjem žalované, který činil 43 308 Kč, a disponibilní zůstatek, který činil 20 528 Kč. V den uzavření druhé smlouvy pak činil pravidelný příjem žalované 43 638 Kč a její disponibilní zůstatek činil 22 906 Kč. Zjištěné náklady žalované na bydlení a domácnost odpovídaly poměrům a nebyly nikterak nízké ani vysoké. Žalobkyně provedla kontrolu žalované v probíhajících exekučních řízeních skrze program Credit Check a v insolvenčním rejstříku. Skrz ARES byla provedena kontrola zaměstnavatele a dále byla použita kontrola RUIAN. Bylo zjištěno, že měsíčními splátkami po 11 500 Kč splácí žalovaná další závazky. Majetková situace žalované byla ověřena pracovní smlouvou, výplatními páskami a oznámením o výši starobního důchodu. Zástupci společnosti při podpisu úvěrových smluv vždy řádně kontrolují klientovu dokumentaci nezbytnou pro posouzení úvěruschopnosti (pracovní smlouvy, OP, výplatní pásky či obdobné dokumenty podle individuální situace klienta). Obchodní zástupci žalobkyně zohledňují další závazky z jiných úvěrů, náklady na život a bydlení nebo vyživovací povinnost žadatele. Tyto skutečnosti jsou evidovány v dokumentaci, v odůvodněných případech jsou pořízeny i kopie některých dokladů. Žalovaná podpisem evidenční karty potvrdila zaevidování konkrétních údajů zapsaných na základě listinných dokumentů, které byly při kontrole úvěruschopnosti předloženy. V odůvodnění nálezu Finanční arbitr uvádí, že žalobkyně měla sama aktivně opatřovat podklady k ověření tvrzení žalované jakožto spotřebitele. Dle žalobkyně však nelze klást v její neprospěch nezjištění informace v rámci posouzení úvěruschopnosti, kterou nemá objektivně možnost zjistit jinak, než ze sdělení žalované. Nesplnění povinnosti řádně ověřit úvěruschopnost žalované nelze spatřovat v tom, že žalobkyně nedisponuje kopií výpisu z účtu žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla schopna závazek z první smlouvy uhradit a je tak zřejmé, že úvěruschopná byla, tak tím, že následně podá návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného ověřování úvěruschopnosti, pouze zneužívá institutu úvěruschopnosti.

2. Žalovaná žalobu neuznala a plně se ztotožnila se závěry Finančního arbitra. Dle žalované žalobkyně neprověřila před uzavřením smlouvy řádně její úvěruschopnost. V rámci řízení před Finančním arbitrem žalobkyně předložila výplatnice žalované pouze částečného rozsahu, když těsně před uzavřením druhé smlouvy žalobkyně nezjistila a neověřila výši pravidelných příjmů žalované. Žalobkyně řádně nezjišťovala a neověřovala výdaje žalované. Výpisy z účtu či doklady k výdajům žalobkyně nevyžadovala vůbec. Doklady shromážděné žalobkyní k posouzení úvěruschopnosti žalované tak byly zcela nedostatečné.

3. Finanční arbitr k věci uvedl, že přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V nálezu i v rozhodnutí o námitkách popsal rozhodná a skutková zjištění, rozhodnou právní a smluvní úpravu, své rozhodnutí náležitě odůvodnil a vypořádal se s námitkami žalobkyně i žalované. Finanční arbitr zdůraznil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované zcela rezignovala na ověření výdajů žalované, když vyšla pouze z prohlášení žalované. Žalovaná tím, že podala návrh na zahájení řízení u Finančního arbitra, nezneužila právo, neboť samotná skutečnost, že řádně hradila splátky, nezhojí to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost ověřit její úvěruschopnost před uzavřením smluv.

4. Soud věc dle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, která byla řádně předvolána, z jednání se omluvila a odročení jednání nežádala.

5. Z návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem soud zjistil, že dne [datum] podala žalovaná v pozici navrhovatelky návrh k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhala určení, že smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] a smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi žalobkyní v tomto řízení a žalovanou v tomto řízení jsou neplatné. Dále se domáhala, aby žalobkyně žalované vydala své bezdůvodné obohacení ve výši 17 124 Kč a žalobkyni byla uložena sankce ve výši 15 000 Kč.

6. Z nálezu Finančního arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – 22 ze dne [datum] bylo zjištěno, že dne [datum] vydal finanční arbitr nález, přičemž rozhodl tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 17 124 Kč (výrok I.), určil, že smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] je neplatná (výrok II.), návrh žalované ve zbývající části zamítl (výrok III.) a uložil žalobkyni zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč na účet Kanceláře finančního arbitra ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci nálezu (výrok IV.). Výroky nálezu byly zejména odůvodněny tím, že finanční arbitr na základě předložených podkladů nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením smluv řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, tj. zjistil, že žalobkyně poskytla žalované úvěr v rozporu se zákonem, aniž by zjistila, zda je žalovaná schopna úvěr splácet a smlouvy o úvěru jsou proto neplatné. Žalobkyně a žalovaná si proto byly povinny vrátit bezdůvodné obohacení, které na základě neplatných smluv nabyly. Na základě první smlouvy byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč, přičemž žalovaná žalobkyni uhradila částku 54 540 Kč a žalobkyně se tak na úkor žalované obohatila o částku 24 540 Kč. Z titulu druhé smlouvy byla žalované poskytnuta částka 25 000 Kč, přičemž žalovaná uhradila žalobkyni částku 17 584 Kč. Bezdůvodné obohacení žalobkyně tak činilo částku 17 124 Kč.

7. Z rozhodnutí o námitkách Finančního arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – 26 ze dne [datum] bylo zjištěno, že Finanční arbitr vydal dne [datum] rozhodnutí o námitkách, kterým byly námitky žalobkyně proti nálezu Finančního arbitra doručené Finančnímu arbitrovi dne [datum] zamítnuty a nález Finančního arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – 22 ze dne [datum] byl potvrzen. Výroky rozhodnutí o námitkách byly odůvodněny zejména tím, že finanční arbitr po posouzení námitek žalobkyně setrval na svých právních závěrech, tedy že žalobkyně řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet úvěr a žalované přesto úvěr poskytla. Úvěrové smlouvy Finanční arbitr nadále shledával neplatnými a strany si jsou vrátit získané bezdůvodné obohacení.

8. Z protokolu ze dne [datum] a z protokolu ze dne [datum] bylo zjištěno, že dne [datum] a dne [datum] byly osobou jednající za žalobkyni sepsány protokoly o jednání s žalovanou, při kterých měla být žalovaná seznámena s žalobkyní a jejími produkty, poučena o povinnosti uvést pravdivé a úplné informace, informována o spotřebitelských úvěrech žalobkyně, seznámena s podmínkami úvěrové smlouvy, měly být připraveny podklady k vyplnění evidenční karty (osobní doklady a doklady prokazující příjmy a výdaje), žalovaná měla udělit souhlas s ověřením její osoby v registru klientských informací (NRKI/BRKI), měla být vyplněna a podepsána evidenční karta klienta, posouzeny příjmy a výdaje a žalované, žalovaná měla souhlasit se smlouvami o spotřebitelském úvěru a smluvními podmínkami a měla oba dokumenty podepsat. Žalovaná a zprostředkovatel dokumenty podepsali.

9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] včetně smluvních podmínek bylo zjištěno, že dne [datum] žalovaná a žalobkyně podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 5 940 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 9 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 600 Kč v 60 týdenních splátkách po 909 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky.

10. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] včetně smluvních podmínek bylo zjištěno, že dne [datum] žalovaná a žalobkyně podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaná se poskytnuté peněžní prostředky zavázala žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 4 950 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 7 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 757,50 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky.

11. Z formulářů pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] žalobkyně seznámila žalovanou s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavíraných smluv.

12. Z evidenční karty klienta ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalovaná dne [datum] vyplnila evidenční kartu klienta, v níž uvedla své osobní údaje, adresu výběru splátek, náhradní kontaktní adresu a dále, že bydlí ve vlastním bytě, je vdaná, má vysokoškolské vzdělání, vlastní automobil, nebyla trestně stíhána a již od žalobkyně úvěr měla. Jako svůj zdroj příjmu žalovaná uvedla starobní důchod ve výši 15 339 Kč a mzdu ve výši 27 344 Kč. Mezi výdaji uvedla výdaje bydlení ve výši 4 420 Kč, další životní výdaje ve výši 2 450 Kč a splátky jiných závazků ve výši 11 500 Kč měsíčně. Dále žalobkyně u výdajů vycházela z životního minima ve výši 4 410 Kč. Tím byl zjištěn disponibilní zůstatek 20 528 Kč. Výše starobního důchodu žalované byla žalobkyní ověřena, jak vyplývá z oznámení ČSSZ ze dne [datum]. Z předložených výplatních pásek vyplývá, že žalovaná doložila žalobkyni výši své čisté mzdy za období prosinec 2018 až únor 2019.

13. Z evidenční karty klienta ze dne [datum] má soud za prokázané, že žalovaná dne [datum] vyplnila evidenční kartu klienta, v níž uvedla své osobní údaje, adresu výběru splátek, náhradní kontaktní adresu a dále, že bydlí ve vlastním bytě, je vdaná, má vysokoškolské vzdělání, vlastní automobil, nebyla trestně stíhána a již od žalobkyně úvěr měla. Jako svůj zdroj příjmu žalovaná uvedla starobní důchod ve výši 16 412 Kč a mzdu ve výši 27 226 Kč. Mezi výdaji uvedla výdaje bydlení ve výši 4 872 Kč a splátky jiných závazků ve výši 11 500 Kč měsíčně. Dále žalobkyně u výdajů vycházela z životního minima ve výši 4 360 Kč. Tím byl zjištěn disponibilní zůstatek 22 906 Kč.

14. Z platební historie má soud za prokázané, že žalovaná uhradila žalobkyni celkovou částku 72 124 Kč.

15. Z uznání dluhu bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] dohodu, na základě které uznala žalovaná co do důvodu a výše vůči žalobkyni svůj dluh ve výši 36 866 Kč s příslušenstvím s tím, že tento dluh vyplývá ze smlouvy o úvěru [číslo] zavázala se jej splatit 20 pravidelnými měsíčními splátkami.

16. Soud v řízení neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem žalované a spisem Finančního arbitra sp. zn. FA/SR/SU [číslo] pro nadbytečnost, neboť měl soud veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí o nárocích žaloby za dostatečně objasněné. V této souvislosti soud rovněž uvádí, že výslech účastníka lze provést pouze s jeho souhlasem, přičemž ale žalovaná se z jednání omluvila.

17. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

18. Podle § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

19. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ ZsÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo], [právnická osoba] GK, řízení o předběžné otázce (dále jako„ rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. V souladu s výše citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované zkoumat z úřední povinnosti a nikoliv pouze k námitce žalované. Rovněž dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejde přitom o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

23. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. S ohledem na shora uvedené tak soud předmětné úvěrové smlouvy posoudil jako absolutně neplatné, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalované splácet poskytnuté úvěry. Nároky vyplývající z takových smluv je pak nutno považovat za neexistující a s případnou dohodou o jejich uznání nelze spojovat účinky uznání dluhu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 Odo 910/2003, 33 Cdo 1171/2000, 29 Cdo 1584/2000). Z toho, že žalovaná řádně hradila splátky, nevyplývá, že jí na základě její finanční situace měl být úvěr poskytnut, neboť žalovaná mohla být ve finanční tísni a k řádnému hrazení splátek užít prostředky získané od jiných společností poskytujících spotřebitelské úvěry a dostat se tak do dluhové spirály. Proto nemůže skutečnost, že žalovaná následně řádně hradila splátky, zhojit to, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost řádně ověřit úvěruschopnost žalované v době uzavírání smluv. Na splnění povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele je nutno trvat, neboť slouží nejen k ochraně spotřebitele, ale i celé společnosti. Žalobkyně částečně řádně zkoumala pouze příjmy žalované, neboť v případě první smlouvy zjištěné příjmy i řádně ověřovala, přičemž v případě druhé smlouvy se již spokojila se nijak neověřenými skutečnostmi sdělenými žalovanou. Výdaje žalované však nebyly blíž zkoumány ani u jedné smlouvy, neboť v tomto směru žalobkyně vycházela pouze ze skutečností sdělených žalovanou, které nijak neověřovala. Žalobkyně tak neprokázala, že by zkoumala výdaje žalované na bydlení, splátky dalšího úvěru, ostatní běžné výdaje, např. za jídlo, za léky, zda žalovaná nemá zvýšené výdaje se zdravotním stavem spojené, což by se vzhledem k tomu, že žalovaná je starobní důchodkyní nabízelo, atd. Navíc, žalobkyně se nezabývala rozporem v tvrzeních žalované, která v obou případech uvedla, že bydlí ve vlastním, ale současně uvedla, že není majitelkou nemovitosti. Žalobkyně si od žalované nevyžádala například výpis z běžného účtu, ze kterého by ověřila, zda měsíční hospodaření žalované s penězi končí v kladném zůstatku. Řádně neověření příjmů a výdajů uváděných ze strany žalované žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace žalované za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalované tak, aby na požadovaný úvěr dosáhla. Zároveň bylo soudem zjištěno, že žalovaná žalobkyni zaplatila celkem částku 72 124 Kč, tedy více než je součet částek poskytnutých žalobkyní. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť shledal rozhodnutí finančního arbitra správným.

25. Pokud žalobkyně uváděla, že nebylo její povinností pořídit kopie dokladů předložených žalovaných, pak soud poukazuje na ust. § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., který po poskytovateli úvěru vyžaduje uchování dokumentů při ověřování úvěruschopnosti. Nepostačuje tedy, jak žalobkyně uvádí, že v době uzavření smlouvy měla její zástupkyně tyto dokumenty k dispozici, ale v době rozhodování sporu soudem není schopna je doložit.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni. Náklady žalované se sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená za jednotlivé úkony právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”). Odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. d) a. t. činí v daném případě 3 100 Kč, přičemž byly vykonány dva úkony, a to převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. (jeden úkon), vyjádření podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. (jeden úkon), tj. 2 x 3 100 Kč, celkem 6 200 Kč. K tomuto náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. za každý ze dvou shora uvedených úkonů právní služby (tj. celkem 600 Kč). Dále žalované náleží náhrada za daň z přidané hodnoty výši 21 % z částky 6 800 Kč ve výši 1 428 Kč.

27. Náhradu přiznaných nákladů řízení je žalobkyně povinna dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupce žalované.

28. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalobkyni dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.