7 C 57/2019

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudcem JUDr. Vítem Ludvou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená Mgr. jméno příjmení , advokátem, sídlem adresa o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, I. Podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemkům -) parc. [číslo] zahrada, -) parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [adresa], rodinný dům, -) parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: bez čp/če, garáž, -) parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: bez čp/če, garáž, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], pro obec a [katastrální uzemí], na [list vlastnictví] se zrušuje. <b>II. Nařizuje se prodej pozemků</b> -) parc. [číslo] zahrada, -) parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [adresa], rodinný dům, -) parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: bez čp/če, garáž, -) parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: bez čp/če, garáž, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], pro obec a [katastrální uzemí], na [list vlastnictví] ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky řízení každému jednou polovinou. <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>IV. Žalovaná je povinna nahradit České republice náklady ve výši 4 375 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi.</b> <b>V. Žalobce je povinen nahradit České republice náklady ve výši 2 375 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi.</b> 1. Žalobou ze dne 13. 2. 2019, soudu doručenou dne 14. 2. 2019, se žalobce domáhal, aby soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení (výše ideálního podílu žalobce činí ½ a žalované činí rovněž ½) k následujícím nemovitým věcem: a) pozemek parc. [číslo] zahrada, b) pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [adresa], rodinný dům, c) pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: bez čp/če, garáž, a d) pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: bez čp/če, garáž, to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], pro obec a [katastrální uzemí], na [list vlastnictví] (dále jen„ nemovitosti“) s tím, aby soud přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované, a to za náhradu poskytnutou žalobci ve výši 3 350 000 Kč. Žalobce uvedenou výši náhrady odůvodnil s odkazem na znalecký posudek [číslo] (odhad tržní hodnoty ze dne 30. 10. 2018) vyhotovený [jméno] [příjmení].

2. Svým podáním ze dne 30. 4. 2020 žalobce vzal žalobu částečně zpět v části týkající se požadované náhrady, kdy nově požadoval náhradu za přikázané nemovitosti ve výši 2 525 000 Kč, kterou by v případě přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované byla právě žalovaná povinna uhradit žalobci. Žalovaná s uvedeným částečným zpětvzetím vyslovila souhlas. Soud proto usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 7 C 57/2019 – 44, které nabylo právní moci dne 12. 6. 2020, řízení co do částky 825 000 Kč zastavil.

3. Žalobce v žalobě uvedl, že zdejší soud manželství účastníků rozvedl rozsudkem ze dne 2. 6. 2008, č. j. 7 C 131/2008 – 8, který nabyl právní moci dne 11. 6. 2008. Za trvání manželství účastníci nabyli do společného jmění manželů nemovitosti. Po rozvodu manželství se žalobce z nemovitostí odstěhoval; v nemovitostech zůstala bydlet žalovaná s dcerou. V zákonné 3 leté lhůtě od zániku manželství nebylo společné jmění manželů (účastníků) vypořádáno, tudíž po uplynutí této lhůty vzniklo účastníkům k nemovitostem podílové spoluvlastnictví. Tento stav však žalobci nevyhovuje, neboť jeho spoluvlastnický podíl mu nepřináší žádný užitek. Žalobce se opakovaně obracel na žalovanou s návrhy různých řešení (např. prodej nemovitostí jako celku či vymezení dvou bytových jednotek v rodinném domě). Žalovaná na tyto návrhy nereagovala. Žalobce také uvedl, že případný samostatný prodej svého spoluvlastnického podílu by byl nevýhodný, a to i s ohledem na užívání nemovitostí žalovanou. Vzhledem k uvedenému se proto žalobce domníval, že zrušení a vypořádání předmětného spoluvlastnictví soudem je jedinou možností připadající do úvahy.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že tuto žalobu považuje za nemravnou a zcela nedůvodnou. Dále poukázala na to, že právní vztah k nemovitostem (spoluvlastnictví) vznikl oběma účastníkům na základě jejich dlouholeté rodinné dohody. Žalovaná tuto dohodu vždy respektovala. Rovněž žalovaná označila žalobu za osobní existenciální ohrožení, neboť nemovitosti užívá k bydlení. V této souvislosti také zdůraznila svůj vysoký věk. Závěrem proto žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

5. V průběhu řízení žalovaná uvedla, že by se nebránila vymezení dvou bytových jednotek v rodinném domě, který je také předmětem tohoto řízení. Následně by došlo k rozdělení těchto jednotek mezi účastníky. Žalobce však takový způsob vypořádání odmítl, neboť jeho záměrem je získat peněžní prostředky nutné ke svému zabezpečení ve stáří. Rovněž také poukázal na to, že vymezení jednotek by bylo komplikované, protože by se v domě musely zcela přebudovat sítě. Žalobce také vyjádřil zřetelný nesouhlas s tím, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví, a to z důvodu nedostatku finančních prostředků, které by byly potřeba k vyplacení žalované. Žalobce tak setrval na svém postoji, kdy navrhoval nemovitosti zcela prodat a rozdělit výtěžek mezi oba účastníky, popřípadě přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví žalované s tím, že by ta žalobci vyplatila odpovídající náhradu. Žalovaná také vyjádřila zřetelný nesouhlas s tím, aby nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví, a to z důvodu nedostatku finančních prostředků, které by byly potřeba k vyplacení žalobce.

6. Z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 6. 2018, č. j. 7 C 131/2008 – 8, který nabyl právní moci dne 11. 6. 2008, soud zjistil, že manželství účastníků bylo dne 11. 6. 2008 rozvedeno.

7. Z výpisu z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav, pro obec a k. ú. [obec], na [list vlastnictví] zhotoveného ke dni 4. 6. 2018 soud zjistil, že v katastru nemovitostí je evidováno, že účastníci řízení mají ve společném jmění manželů nemovitosti.

8. Z dopisu zástupce žalobce určeného žalované ze dne 21. 1. 2009 soud zjistil, že žalobce navrhl žalované 3 možnosti, jakými by bylo možno uspořádat vztahy účastníků k nemovitostem. Jednalo se o prodej nemovitostí a následné rozdělení výtěžku mezi účastníky, prodej ideálního spoluvlastnického podílu žalobce volně na trhu a vymezení dvou bytových jednotek v rodinném domě s tím, že každý z účastníků bude vlastnit jednu takovou jednotku. Dále žalobce uvedl, že nebude-li nalezena shoda nad některou z uvedených variant, pak žalobce se bude domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví soudní cestou.

9. Ze znaleckého posudku [číslo] (odhad tržní hodnoty) ze dne 30. 10. 2018 vyhotoveného [jméno] [příjmení] soud zjistil, že ke dni 30. 10. 2018 činila obvyklá cena nemovitostí částku ve výši 6 700 000 Kč.

10. Z výpovědi znalce [celé jméno znalce] soud zjistil, že se plně odkazuje na písemné vyhotovení svých znaleckých posudků o ceně obvyklé [číslo] ze dne 6. 2. 2020 a o ceně obvyklé a reálného rozdělení nemovitostí [číslo] – [anonymizováno] ze dne 9. 4. 2020. Ze znaleckého posudku o ceně obvyklé [číslo] ze dne 6. 2. 2020 soud proto zjistil, že obvyklá cena nemovitostí podle jejich stavu ke dni 27. 11. 2019 činila 5 940 000 Kč. Soud dále z tohoto znaleckého posudku zjistil, že obvyklá cena ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na nemovitostech činí 2 525 000 Kč. Ze znaleckého posudku o ceně obvyklé a reálného rozdělení nemovitostí [číslo] [anonymizována dvě slova] ze dne 9. 4. 2020 soud taktéž zjistil, že reálné rozdělení rodinného domu, který je předmětem řízení, na jednotlivě funkčně schopné části budovy svislým dělením není možné. V případě, že by došlo k rozdělení energií v tomto rodinném domě, pak by bylo možné v tomto domě vymezit dvě bytové jednotky, což by s sebou ovšem neslo náklady (cca minimálně 135 000 Kč). Znalec dále uvedl, že v mezičase od zpracování uvedených znaleckých posudků do dne konání jednání ve věci (24. 8. 2020) mohla obvyklá cena nemovitostí i vzrůst, a to s odkazem na aktuální nedostatek rezidenčního bydlení v [obec].

11. Z účastnické výpovědi žalobce soud zjistil, že žalobce se z nemovitostí odstěhoval v roce 2007, a to tedy ještě před rozvodem manželství účastníků, do domu jeho matky, který žalobce vlastní. Po úmrtí matky žalobce v tomto domě bydlí žalobce již sám. Rodinný dům, který je předmětem tohoto řízení, byl postaven účastníky svépomocí (stavba probíhala od roku 1979), kdy v roce 1991 byl zkolaudován. V přízemí domu je byt 3 + 1 s příslušenstvím a v prvním podlaží je byt 4 + 1 s příslušenstvím. V době, kdy se žalobce odstěhoval, tak v přízemní části domu žila žalovaná a byt v prvním podlaží byl obýván dcerami. Po rozvodu manželství účastníci řízení vypořádání společného jmění manželů neřešili, neboť byli přesvědčeni, že nemovitosti zdědí dcery. Dcery ale po rozvodu manželství s žalobcem přestaly komunikovat. Dále žalobce uvedl, že potřebuje peněžní prostředky, aby se tak mohl na stáří zabezpečit (např. výdaje na zdravotní péči a na úpravu stávajícího bydlení).

12. Z účastnické výpovědi žalované soud zjistil, že žalobce měl sdělit žalované po svém odchodu ze společné domácnosti, že si žalovaná se svou polovinou rodinného domu může dělat, co uzná vhodné s tím, že žalobce svou polovinu přenechá dcerám. Zhruba po měsíci se žalobce dotazoval, zda žalovaná dovolí žalobci, aby zůstal spolumajitelem nemovitostí. Žalovaná souhlas vyslovila. Následně spolu účastníci léta nekomunikovali. Následný požadavek žalobce na vypořádání spoluvlastnictví proto žalovanou překvapil. V minulých 10 letech žalovaná provedla na nemovitostech opravu střechy na obou garážích a na střeše samotného rodinného domu, kdy takto vynaložila celkem asi 22 000 Kč. Žalobce se na těchto opravách odmítl podílet s argumentem, že sám nemá peníze. Aktuálně žalovaná bydlí v přízemí rodinného domu a v prvním nadzemním podlaží žije jedna z dcer účastníků. Druhá dcera účastníků žije s rodinnou v [obec]. Veškeré rodinné úspory byly investovány jednak do stavby nemovitostí a jednak i do vzdělání dcer účastníků. Z uvedených důvodů proto žalovaná nemá žádné významné peněžní prostředky našetřeny (vyjma 20 000 Kč na sporožiru). Žalovaná je ve starobním důchodu; před odchodem do důchodu pracovala jako knihovnice. Dům, který je předmětem řízení, má žalovaná ráda, bydlí v něm od roku 1991.

13. Z výpovědi svědkyně [celé jméno žalované] (dcera účastníků) soud zjistil, že svědkyně v době před rozvodem manželství účastníků podporovala žalobce v jeho rozhodnutí opustit žalovanou. Následně z důvodu nedobrých vztahů svědkyně a její rodiny s žalobcem postupně jejich kontakty ustaly. Svědkyně dále uvedla, že žalobce měl žalované sdělit, že jeho polovina domu připadne dcerám. Ještě před rozvodem manželství účastníků měl žalobce sdělit, že toto rozhodnutí (rozvod) se na bydlení obou dcer nijak neprojeví a v této souvislosti nebude jejich dosavadní bydlení v nemovitostech ohroženo.

14. Z výpovědi svědkyně [jméno] [celé jméno žalované] (dcera účastníků) soud zjistil, že žalobce se nechal ještě před rozvodem slyšet, že rozvod manželství účastníků se na bydlení jejich dcer nijak neprojeví a v této souvislosti nebude jejich dosavadní bydlení v nemovitostech ohroženo. Dále již svědkyně popisovala vztahy mezi účastníky, oběma dcerami a rodinnou dcery [jméno].

15. Z dopisů zástupce žalobce určených žalované ze dnů 4. 6. 2008, 4. 7. 2008 a 14. 11. 2008 soud nezjistil pro toto řízení žádné relevantní skutečnosti nutné k rozhodnutí.

16. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Účastníci nabyli nemovitosti do společného jmění manželů. Manželství účastníků zaniklo ke dni 11. 6. 2008, a to rozvodem. K vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství nedošlo. Žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem byla k soudu podána dne 14. 2. 2019. Žalovaná má k nemovitostem kladný citový vztah, bydlí v nich od roku 1991. Žalobce se z nemovitostí odstěhoval v roce 2007. Žalovaná by nemovitosti ráda využívala i nadále za účelem bydlení, a to jednak pro sebe, tak i pro dceru účastníků [jméno]. Žalobce potřebuje získat finanční prostředky nutné k zabezpečení jeho osoby na stáří (hodlá zejména zrekonstruovat jeho aktuální bydliště). Vzájemné vztahy účastníků a dále i vztahy obou dcer k žalobci lze zhodnotit jako dlouhodobě napjaté. Reálné rozdělení nemovitostí není možné. Vypořádání spoluvlastnictví vymezením dvou bytových jednotek v rodinném domě, který je předmětem tohoto řízení, možné je. Tento dům tvoří dva byty (3 + 1 v přízemí a 4 + 1 v prvním podlaží) s příslušenstvím. Oba byty nemají rozdělené rozvody energií. Vytvořit dvě samostatné jednotky je možné pouze po stavebním zásahu do předmětného rodinného domu, se kterým jsou spojeny určité náklady, a to nejméně ve výši 135 000 Kč. Žádný z účastníků nemá zájem o to, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Účastníci nejsou také dostatečně solventní. Aktuální hodnota nemovitostí činí částku 5 940 000 Kč, z čehož na ideální spoluvlastnický podíl o velikosti ½ připadá částka 2 525 000 Kč. <i>17. Podle § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) platilo, že nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.</i> <i>18. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) platí, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.</i> <i>19. Podle § 1140 odst. 2 o. z. platí, že každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.</i> <i>20. Podle § 1143 o. z. platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.</i> <i>21. Podle § 1144 odst. 1 o. z. platí, že je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.</i> <i>22. Podle § 1147 o. z. platí, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.</i> 23. Úvodem se soud zabýval prejudiciální otázkou, zda nemovitosti jsou skutečně v podílovém spoluvlastnictví účastníků, a to s ohledem na to, že byly nabyty účastníky v průběhu trvání jejich manželství a staly se tak součástí jejich společného jmění manželů. Manželství účastníků bylo ke dni 11. 6. 2008 rozvedeno, přičemž k vypořádání společného jmění po zániku manželství nedošlo. Soud tedy na vzniklou situaci musel aplikovat § 150 odst. 4 obč. zák., podle kterého nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, pak v případě nemovitostí se uplatní nevyvratitelná domněnka vypořádání zaniklého společného jmění manželů spočívající v tom, že dotčené nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví bývalých manželů s tím, že jejich podíly jsou stejné. Uvedená nevyvratitelná domněnka se uplatnila i v této rozhodované věci, neboť ve zmíněné 3 leté lhůtě nedošlo k vypořádání zaniklého společného jmění manželů dohodou účastníků, která by musela být písemná, a ani nebyl podán příslušný návrh soudu, aby bylo toto zaniklé společné jmění manželů vypořádáno soudem. S ohledem na uvedené tak soud v této části uzavřel, že od 11. 6. 2011 jsou nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků, kdy každý z nich vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti ½. Soud pouze dodává, že i když spoluvlastnictví bylo založeno podle obč. zák., pak řízení o jeho zrušení a vypořádání, které bylo zahájeno dne 14. 2. 2019, je nutné vést s odkazem na § 3028 odst. 2 o. z. podle o. z. Otázku zrušení a vypořádání předmětného spoluvlastnictví proto soud posuzoval podle § 1140 a násl. o. z.

24. Ustanovení § 1140 odst. 1 o. z. vyjadřuje obecnou podstatu vztahu spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství spočívající v tom, že účast spoluvlastníka v něm nelze vynucovat proti jeho vůli. Výrazem této zásady je poté možnost domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu, a to v těch případech, kdy vzájemná dohoda spoluvlastníků, kterou zákon preferuje, není možná. V rozhodované věci tedy k dohodě nedošlo. Vzhledem k tomu, že ze strany žalobce není žádná vůle setrvat ve spoluvlastnickém vztahu s žalovanou, je tedy na soudu, aby spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil a vypořádal. Z § 1144 o. z. a z § 1147 o. z. plynou nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání.

25. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci, přičemž v rozhodované věci bylo znalecky zjištěno, že nemovitosti nelze reálně rozdělit. Bylo však zjištěno, že rodinný dům je možné (technicky i právně) přeměnit na bytové spoluvlastnictví založené vlastnictvím jednotek. Soud se tedy zabýval tím, zda by bylo možné a účelné tímto způsobem zrušené spoluvlastnictví vypořádat. Při posuzování této otázky nelze vycházet pouze z technického či právního hlediska, ale je třeba přihlédnout i k jiným okolnostem (např. hledisko dalšího možného soužití účastníků v jednom domě apod.). V řízení bylo zjištěno, že vztahy účastníků jsou napjaté, přičemž podle judikatury lze přistoupit k rozdělení domu na jednotky jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní. Soud je toho názoru, že v případě vymezení jednotek v předmětném domě by bylo možné i přes jisté konflikty účastníků tuto situaci po vzniku jednotek řešit například tím způsobem, že nově vymezenou jednotku žalobce prodá, což v řízení taktéž sám uváděl. Tímto by jakákoliv interakce účastníků týkající se nemovitostí byla ukončena. Soud však i přes dosud řečené tento způsob vypořádání spoluvlastnictví nezvolil, a to z dále uvedeného důvodu. Bylo zjištěno, že rozdělení budovy spočívající v tom, že v ní budou vymezeny bytové jednotky (vznik bytového spoluvlastnictví), je spojeno se stavebními zásahy a s tím spojenými výdaji a náklady. V této souvislosti bylo zjištěno, že účastníci nedisponují potřebnými prostředky. Žalovaná uvedla, že nemá žádné úspory vyjma naspořených 20 000 Kč. Žalobce taktéž v řízení soustavně tvrdil, že finančními prostředky nedisponuje, což je ostatně příčinou toho, proč se domáhá zrušení a vypořádání předmětného spoluvlastnictví. Vedle toho žalobce vypořádání spoluvlastnictví vymezením jednotek odmítl a v tomto smyslu vyjádřil s tímto řešením nesouhlas. Za této situace nelze reálně očekávat, že by hradil náklady na jeho realizaci. V řízení tedy ani jeden z účastníků nevyjádřil ochotu uhradit náklady na provedení nezbytných stavebních úprav předmětného rodinného domu, které by umožnily v tomto domě vymezit bytové jednotky. Z uvedeného důvodu proto soud musel považovat předmětný dům za nedělitelný, tudíž vypořádání tímto způsobem nemohlo být realizováno.

26. Není-li tedy rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy druhý způsob vypořádání, a sice přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Z § 1147 o. z. explicitně vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví. Dle konstantní judikatury však samotný zájem nemůže stačit, neboť je potřeba též zkoumat zájem spoluvlastníka z širší perspektivy. Judikatura vyžaduje, aby byla zkoumána také solventnost spoluvlastníka. Jen takový postup totiž zajistí, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Soud po provedeném dokazování musel uzavřít, že pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce či žalované nejsou splněny podmínky. V tomto ohledu soud toliko poukazuje na to, jak již uvedl výše, že ani jeden z účastníků není solventní, aby mohl vyplatit příslušnou náhradu druhému spoluvlastníku. Rovněž oba účastníci před soudem jednoznačně prohlásili, že ani jeden z nich o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví zájem nemá. V tomto směru tedy nebyla naplněna ani jedna podmínka nutná k tomu, aby soud mohl spoluvlastnictví vypořádat tímto způsobem. Soud se tedy zabýval dalším (třetím) způsobem vypořádání, a to prodejem nemovitostí ve veřejné dražbě.

27. Nařízení prodeje společné věci ve veřejné dražbě přichází do úvahy až v ten okamžik, kdy nemůže být předmětná věc reálně rozdělena a současně ji nelze přikázat ani žádnému ze spoluvlastníků. V rozhodované věci jde právě o takový případ. K tomu je nutno uvést, že použití tohoto způsobu vypořádání v zásadě není vázáno na žádné speciální předpoklady vyjma těch, že nelze použít žádný z předchozích způsobů vypořádání.

28. Vzhledem k výše uvedenému proto soud rozhodl o zrušení spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a současně nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě. Prodejem nemovitostí a následným rozdělením jeho výtěžku mezi účastníky bude zajištěno, že každému z nich se dostane majetkové hodnoty odpovídající výši jeho spoluvlastnickému podílu. Soud proto dále rozhodl tak, že výtěžek prodeje nemovitostí bude rozdělen mezi účastníky každému jednou polovinou, neboť každý vlastní ideální spoluvlastnický podíl o velikosti ½.

29. Soud však považuje za vhodné na tomto místě ještě poukázat na to, že tento rozsudek o zrušení spoluvlastnictví a o nařízení prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě (v případě nabytí právní moci) bude pouze exekučním titulem, který opravňuje kteréhokoli z účastníků, aby se domáhal jeho výkonu. Obecně lze uvést, že nalézací soud prodej věci nerealizuje a pro další ingerenci soudu po rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutné podání návrhu na výkon rozhodnutí kterýmkoli ze spoluvlastníků. Dokud tedy nemovitosti nebudou v dražbě prodány, pak nemovitosti zůstávají ve spoluvlastnictví a spoluvlastníci / účastníci k nim stále vykonávají spoluvlastnická práva, a to až do doby faktického prodeje. Je tomu tak proto, že spoluvlastnictví zrušené a vypořádané tímto způsobem (veřejná dražba) nezaniká dnem, v němž příslušné soudní rozhodnutí nabude právní moci, jako by tomu bylo při provedení vypořádání přikázáním věci za náhradu. V tomto případě spoluvlastnictví zanikne až skutečným prodejem nemovitostí. Výroky I. a II. tohoto rozsudku jsou tedy vzájemně neoddělitelné. Řečené tudíž stále vytváří prostor pro účastníky, aby se pokusili i v této fázi mezi sebou nalézt smírné řešení, které by vyhovovalo oběma účastníkům, případě i jejich dcerám. Toto rozhodnutí například nebrání účastníkům ani v tom, aby nemovitosti společně účastníci prodali tzv. z volné ruky, čímž by se prodej nemovitostí v dražbě nerealizoval. Soud je přesvědčen, že i za stávající situace by bylo nejvhodnějším řešením nalezení vzájemné dohody, a to i s ohledem na nepochybný emocionální vztah obou účastníků řízení k nemovitostem, které si účastníci postavili svépomocí, ve kterých následně vychovávali své děti a neposlední řadě v nich společně prožili významnou část života.

30. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), neboť podle názoru soudu byl úspěch či neúspěch obou účastníků obdobný. Žalobce byl sice zcela úspěšný co do svého návrhu na zrušení spoluvlastnictví, ale již úspěšný nebyl v jím navrhovaném způsobu vypořádání. Žalobce navrhoval přikázat nemovitosti do vlastnictví žalované se stanovením náhrady pro žalobce ve výši 2 525 000 Kč, avšak soud rozhodl jiným způsobem. Neúspěch žalované naopak spočívá v tom, že navrhovala zamítnutí žaloby, přičemž soud žalobu nezamítl. Vzhledem k uvedenému proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

31. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V rozhodované věci stát dosud vyplatil znalci znalečné ve výši 8 750 Kč. Kritériem, podle kterého soud rozhoduje, kdo z účastníků státu náklady nahradí, je výsledek řízení. V řízení sporném odpovídá výsledek řízení v zásadě úspěchu ve věci. Náklady řízení státu platí ten účastník, který ve věci nebyl úspěšný, případně oba účastníci podle poměru svého (ne) úspěchu ve věci. Jak již soud uvedl, úspěch či neúspěch obou účastníků byl v tomto řízení z pohledu jeho výsledku téměř stejný. Soud tedy podle § 148 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k výsledku řízení uložil žalované, aby nahradila České republice náklady ve výši 4 375 Kč (polovina znalečného), a to s odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Soud podle stejných kritérií uložil také žalobci, aby nahradil České republice náklady ve výši 2 375 Kč, a to s odkazem na § 160 odst. 1 o. s. ř. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Uvedená částka zohledňuje uhrazenou zálohu na provedení důkazu složenou žalobcem ve výši 2 000 Kč.