7 C 70/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Jelínkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí údaje o zástupci pro zaplacení 31 739 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba se co do částky ve výši 11 739 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 1 885 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 750 Kč, úroku z úvěru ve výši 29 % ročně z částky 20 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 20 000 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021 částečně zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna uhradit České republice na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi 53,5 % nákladů řízení, které Česká republika vynaloží v souvislosti s tímto řízením a jejichž výše a splatnost bude určena v samostatném usnesení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou nadepsanému soudu dne 1. 12. 2021 a doplněnou podáním ze dne 17. 4. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 31 739 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené zápůjčky, kterou poskytla žalovanému společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) na základě smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 23. 8. 2019 (dále jen„ smlouva“). Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému zápůjčku 20 000 Kč, kterou si žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou částku ve výši 13 067 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků ve výši 3 279 Kč, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 6 332 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 456 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v 12 měsíčních splátkách po 2 756 Kč, přičemž poslední splátka měla být uhrazena dne 23. 8. 2020. Žalovaný neuhradil ničeho.

2. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020, a to s účinností k 5. 1. 2021. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalovaná částka ve výši 31 739 Kč se skládá z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 11 739 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku v kapitalizované výši 1 885 Kč, zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši 1 750 Kč, úroku z úvěru ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 19. 12. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalovaný neuhradil ničeho ani na základě předžalobní výzvy právního zástupce žalobkyně.

3. Úvěruschopnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala na základě informací získaných od žalovaného. Tyto informace právní předchůdkyně žalobkyně ověřila oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Následně informace zaznamenala do zákaznické karty. Ve smlouvách žalovaný svým podpisem stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr, a současně, že jí poskytl pravdivé a úplné údaje. Žalobkyně dále tvrdila, že z insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení.

4. Žalovaný je státním občanem Polské republiky, avšak v době uzavření předmětné smlouvy měl bydliště v České republice, ve věci se jedná o závazek ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, je tedy dána mezinárodní příslušnost soudů ČR rozhodnout o žalobě podle čl. 4 a 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis). Použitelnost českého práva podle bydliště spotřebitele vyplývá z čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I).

5. Opatrovnice žalovaného navrhla zamítnutí žaloby, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, když zejména poukázala na rozpor mezi mzdou uvedenou žalovanou (74 292 Kč) a výplatními páskami žalovaného. Dále poukázala na absolutní neplatnost sjednaných poplatků a úrokové sazby s ohledem na jejich výši.

6. Zástupce žalobkyně při jednání doplnil, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, když z výplatní pásky žalovaného za květen 2019 vyplývá čistý měsíční příjem 29 268 Kč po odečtení srážek na příspěvky odborů, stravování a nájem v ubytovně mu bylo vyplaceno 25 022 Kč. Žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] od 1. 12. 2016 s tím, že na základě dohody o změně pracovní smlouvy měl tento sjednán pracovní poměr na dobu neurčitou. Sjednané poplatky nejsou v nepřiměřeně vysoké výši, když občanský zákoník se řídí smluvní volností stran a je na stranách, v jaké výši si poplatky sjednají, přičemž nic nesvědčí o rozumové slabosti či tísni žalovaného. Navíc úrok ve výši 29 % ročně je obvyklým úrokem v místě a čase při tomto typu smluv. Při sjednávání poplatků a úroků právní předchůdkyně žalobkyně respektovala principy dobrých mravů. Výše příjmů žalovaného byla dostatečná k pokrytí splátek úvěru ve výši 2 756 Kč.

7. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 23. 8. 2019 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) poskytla žalovanému téhož dne v hotovosti zápůjčku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal k zápůjčce uhradit i poplatek ve výši 13 067 Kč, a to v 11 měsíčních splátkách po 2 756 Kč a poslední (12.) splátce ve výši 2 751 Kč.

8. Ze smluvních podmínek, které nejsou účastníky podepsány, soud naznal bližší úpravu práv a povinností mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným.

9. Zákaznická karta žalovaného ze dne 23. 8. 2019 dokládá, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí na ubytovně, má 1 vyživovací povinnost a pracuje na plný pracovní úvazek u společnosti [právnická osoba] jako operátor výroby. Současně uvedl, že pobírá mzdu ve výši 74 292 Kč, přičemž žalobkyně tyto příjmy ověřila pracovní smlouvou a výplatními páskami za květen a červenec 2019. Co se výdajů týče, uvedl žalovaný, že odhadované měsíční výdaje činí 5 000 Kč.

10. Z žalobních tvrzení žalobkyně, které nikdo nerozporoval, a z tabulky umoření má soud za prokázané, že žalovaný na závazek ze smlouvy o zápůjčce neuhradil ničeho.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 a její přílohy [číslo] soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni.

12. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021 a podacího lístku se podává, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno.

13. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne 9. 11. 2021.

14. Z dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 24. 4. 2018 soud ověřil trvání pracovního vztahu žalovaného.

15. Smlouva o ubytování ze dne 7. 12. 2018 prokazuje, že měsíční náklady žalovaného na ubytování činily 3 000 Kč, přičemž měly být sráženy ze mzdy žalovaného.

16. Výplatní páska žalovaného ze dne 4. 6. 2019 dokládá čistý měsíční příjem žalovaného za měsíc květen 2019 29 268 Kč, přičemž po odečtení srážek na příspěvky odborů (146 Kč), stravování (1 099,30 Kč) a ubytování (3 000 Kč) bylo žalovanému vyplaceno na účet 25 022,70 Kč.

17. Z výplatní pásky žalovaného ze dne 2. 8. 2019 soud nezjistil ničeho, když výše měsíční mzdy za červenec 2019 zde není uvedena.

18. Právní předchůdkyně žalobkyně provedla před poskytnutím zápůjčky kontrolu úvěruschopnosti žalovaného tak, že u žalovaného ověřila existenci pracovního poměru a ověřila i výši příjmů za měsíc květen 2019 ve výši 25 022,70 Kč (po odečtení nákladů na ubytování a závodní stravování). Výši příjmů však ověřila řádně pouze za tento měsíc, když z předložené výplatní pásky za období červenec 2019 není patrná výše měsíční mzdy žalovaného. Navíc v případě ověření příjmů právní předchůdkyně žalobkyně vyšla z rozporných částek, když z výplatní pásky za měsíc květen 2019 vyplývá měsíční příjem ve výši 25 022,70 Kč, ale v zákaznické kartě je uveden příjem ve výši 74 292 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nemohla náležitě zjistit skutečnou výši měsíčních příjmů žalovaného – ověřená výše příjmů žalovaného je tak v příkrém rozporu s výší příjmů uvedenou v zákaznické kartě. Co se týče výdajů, právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z částky 5 000 Kč, která byla odhadnuta. Přitom při zohlednění nákladů na bydlení by žalovanému na běžné výdaje zbývala nižší částka než je částka životního minima. Právní předchůdkyně žalobkyně navíc nezjišťovala výši výživného, ač žalovaný uvedl, že má jednu vyživovací povinnost. Právní předchůdkyně žalobkyně s ohledem na tyto skutečnosti nemohla náležitě zjistit majetkovou situaci žalovaného, když v rámci posouzení příjmů žalovaného vycházela z rozporných částek a výdaje řádně neověřila.

19. Po právní stránce soud posoudil věc v souladu s ust. § 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.

20. Dle ust. § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

21. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

23. Dle ust. § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

24. Dle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Dle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Dle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Dle ust. § 1879 o. z., může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

28. Dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

29. Dle ust. § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

30. V rozsudku č. j. [číslo jednací] ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.

31. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. 32. V rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.

33. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno], v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

34. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86 a § 78), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, když sice zkoumala schopnost žalovaného zápůjčku splácet, ale vyšla z neověřených a rozporných údajů. Údaje uvedené v zákaznické kartě jsou v příkrém rozporu se zjištěnou skutečností.

35. K argumentaci rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 5 Co 231/2020-97, ze dne 31. 7. 2020, kterou žalobkyně uvedla v podání ze dne 20. 4. 2022, soud zdůrazňuje, že uvedené závěry se vztahují k § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. V tomto případě však soud nemůže ignorovat ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., který již, na rozdíl od zákona č. 145/2010 Sb., po poskytovateli úvěru vyžaduje uchování dokumentů při ověřování úvěruschopnosti. Nepostačuje tedy, pokud potřebné dokumenty měla v době uzavření smluv právní předchůdkyně k dispozici, ale v době rozhodování sporu soudem je není schopna je doložit. V tomto případě však soud poukazuje na skutečnost, že ač právní předchůdkyně žalobkyně měla výplatní pásky k dispozici, v zákaznické kartě potvrdila výši příjmů žalovaného ve zcela odlišné výši.

36. Na podkladě uvedených zjištění soud uzavírá, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neplatná; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu. Převzal-li žalovaný předmět zápůjčky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Žalovaný by tak byl povinen zaplatit žalobkyni přijatou částku, tj. 20 000 Kč, když na tuto neuhradil ničeho.

37. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o zápůjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nebyla platně uzavřena, nemohla být ani stanovena splatnost vrácení zaslaných peněžních prostředků, žalovaný tak byl povinen dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Od následujícího dne je tak žalovaný v prodlení a je povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaný byl poprvé vyzván k úhradě dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021, které mu bylo právní předchůdkyní žalobkyně odesláno dne 25. 1. 2021, uložil soud žalovanému uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 8. 2. 2021, tj. ode dne následujícího po uplynutí desetidenní lhůty k plnění stanovené v oznámení o postoupení pohledávky, když toto mu bylo doručeno třetí pracovní den po jeho odeslání právní předchůdkyní žalobkyně (28. 1. 2021).

38. Jelikož, jak výše uvedeno, žalobkyně neunesla důkazní břemeno, co do platného uzavření smlouvy o zápůjčce včetně sjednaní v žalobě uplatněných poplatků a úroků z úvěru, soudu nezbylo než žalobu co do částky ve výši 11 739 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 1 885 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 750 Kč, úroku z úvěru ve výši 29 % ročně z částky 20 000 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 20 000 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021 částečně zamítnout.

39. Dle poměru úspěchu ve věci by tak měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, kterému však v tomto řízení - podle obsahu spisu - žádné náklady nevznikly. Z tohoto důvodu soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

40. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalovanému dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.

41. Výrokem IV. bylo žalobkyni uloženo nahradit státu dle § 148 odst. 1 o. s. ř. 53,5 % nákladů řízení (určeno dle poměru úspěchu žalovaného ve věci včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), které Česká republika vynaloží v tomto řízení – nákladů, jež budou soudem vynaloženy na úhradu odměny žalovanému ustanovenému opatrovníkovi (usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2022, č. j. 7 C 70/2022-65 byla žalovanému ustanovena opatrovnice [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení]).