7 C 82/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lucií Jelínkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupen opatrovníkem příjmení jméno příjmení jméno , LL. M., advokátem sídlem adresa pro zaplacení částky 206 204,78 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 200 000 Kč od 5. 10. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba se co do částky ve výši 6 204,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 204,78 Kč od 5. 10. 2021 do zaplacení částečně zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradu nákladů řízení částku 10 311 Kč.

IV. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou nadepsanému soudu dne 25. 2. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 206 204,78 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který poskytla žalovanému na základě smlouvy o bezúčelovém úvěru [číslo] uzavřené dne 15. 5. 2021 (dále jen„ smlouva“). Žalobkyně žalovanému poskytla dne 20. 5. 2021 úvěr ve výši 200 000 Kč, a to na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěrem i smluvní pokutu v případě, že se dostane do prodlení. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal uhradit v 60 měsíčních splátkách po 4 054 Kč, přičemž každá splátka měla být uhrazena k 18. dni kalendářního měsíce dle splátkového kalendáře. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když neuhradil ani jednu splátku. Proto žalobkyně od smlouvy odstoupila s účinností ke dni 18. 9. 2021, což žalovanému oznámila dopisem odeslaným dne 1. 9. 2021. Žalovaný na dlužnou částku neuhradil ničeho, ani přes výzvu žalobkyně ze dne 5. 1. 2022. Žalovaná částka ve výši 206 204,78 Kč se skládá z dlužné jistiny 188 999,18 Kč, neuhrazených čtyř splátek ve výši 16 216 Kč, dlužné částky poplatku za zaslané upomínky ve výši 484 Kč a částky 505,60 Kč představující smluvní pokutu. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné částky od 5. 10. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaný se (před jednáním) k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal dne 17. 5. 2022 za přítomnosti osoby pověřené jednat za žalobkyni a opatrovníka žalovaného.

4. Při jednání opatrovník žalovaného uvedl, že ačkoliv žalobkyně v žalobě uvedla, že k čerpání úvěru došlo 20. 5. 2021, tento byl žalovanému poskytnut až 24. 5. 2021. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalovaného (zkoumala pouze jeho příjem, ale nenechala si doložit již jeho výdaje např. výpisem z běžného účtu a žalovaného neprolustrovala v příslušných databázích), měl předmětnou smlouvu za absolutně neplatnou. Rovněž poukázal na skutečnost, že znění obchodních podmínek žalobkyně ohledně posunutí účinnosti odstoupení od smlouvy je rozporné s dobrými mravy. Měla by nastoupit obecná úprava, kdy účinnost odstoupení nastává doručením (13. 9. 2021), přičemž by nedošlo k zesplatnění poslední (čtvrté) splátky. Rovněž poukázal na skutečnost, že upomínka, za níž žalobkyně žalovanému účtuje 484 Kč, nebyla doložena ani nebylo doloženo její odeslání.

5. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutečnosti:

6. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 18. 5. 2021, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 24. 5. 2021 bezúčelový úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal k úvěru uhradit i smluvní úrok ve výši 7,99 %, taktéž i smluvní pokutu v případě prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, a to v 60 měsíčních splátkách po 4 054 Kč Celkem se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku 243 240 Kč. První splátka byla splatná měsíc od podpisu smlouvy.

7. Z obchodních podmínek žalobkyně (dále jen [příjmení]) a ze splátkového kalendáře má soud za prokázané, že žalovaný byl povinen úvěr splatit 60 měsíčními splátkami ve výši 4 054 Kč (bod 3. 1. 2. [příjmení]). V případě prodlení žalovaného delšího než jeden měsíc bylo ujednáno právo žalobkyně odstoupit od smlouvy (bod 3. 2. 5. [příjmení]), přičemž účinnost odstoupení od smlouvy byla vázána na okamžik projevu vůle žalobkyně (bod 5. 2. 4. [příjmení]). Současně v případě prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta (bod 5. 4. 2. [příjmení]). V případě předčasného ukončení smlouvy měla žalobkyně právo na náhradu nákladů s tím spojenými (bod 5. 4. 6. [příjmení]).

8. Ze základních údajů – fyzická osoba nepodnikatel soud naznal, že žalovaný při sjednávání úvěru uvedl, že je svobodný, bydlí v rodinném domě, je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] a nemá žádnou vyživovací povinnost. Dále uvedl, že jeho příjem z pracovní činnosti činí 42 767,75 Kč. Výdaje uváděl v částce 8 000 Kč (2 000 Kč na bydlení a 6 000 Kč splátka jiného úvěru). Z potvrzení o příjmu vystaveného společností [právnická osoba] ke dni 30. 4. 2021 má soud za prokázané, že žalovaný měl za období předcházejících 12 měsíců průměrný měsíční příjem 42 767,75 Kč.

9. Z oznámení o odstoupení od smlouvy ze dne 25. 8. 2021 a dodejky se podává, že odstoupení od smlouvy bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně odstoupila od smlouvy s účinností ke dni 18. 9. 2021.

10. Z finančního vypořádání předčasně ukončené smlouvy ze dne 24. 9. 2021 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 206 204,78 Kč nejpozději do 4. 10. 2021.

11. Z faktury znějící na částku 484 Kč soud naznal, že tato představuje poplatek za zaslání upomínky.

12. Z faktury znějící na částku 505,60 Kč soud naznal, že tato představuje smluvní pokutu.

13. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván poslední upomínkou před podáním žaloby ze dne 5. 1. 2022.

14. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

15. Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 18. 5. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 200 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 243 240 Kč, a to v 60 měsíčních splátkách po 4 054 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 1 měsíce od data uzavření smlouvy. Strany si sjednaly smluvní pokutu v případě prodlení s úhradou splátky. Žalobkyně provedla před poskytnutím úvěru kontrolu úvěruschopnosti žalovaného tak, že u žalovaného nijak neověřila výdaje na bydlení (ani např. běžné výdaje z výpisu z účtů) ani neprokázala, že provedla lustraci žalovaného v dostupných databázích (přitom sám žalovaný uvedl, že již splácí své předchozí závazky), ověřila pouze příjem žalovaného z pracovní činnosti.

16. Po právní stránce posoudil soud věc následovně:

17. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

20. Dle ust. § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

21. Dle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Dle ust. § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

25. Dle ust. § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

26. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.

27. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. 28. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.

29. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo], [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno], v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

30. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86 a § 87), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, když sice zkoumala a ověřila příjmy z pracovní činnosti žalovaného, ale nikterak neověřila výdaje žalovaného na bydlení či pravidelné výdaje (např. výpisem z účtu). Současně žalovaná tvrdila, že provedla lustraci žalovaného v databázích, žádný důkaz však k tomuto tvrzení nepředložila.

31. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, je třeba, aby k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédl i bez návrhu (viz výše).

32. Na podkladě uvedených zjištění soud uzavírá, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatná; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení žalovaného vyčíslil soud částkou 200 000 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou žalobkyně žalovanému poskytla (200 000 Kč), a částkou, kterou ji žalovaný uhradil (0 Kč).

33. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovanou nebyla platně uzavřena, nemohla být ani stanovena splatnost vrácení zaslaných peněžních prostředků, žalovaný tak byl povinen dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Od následujícího dne je tak žalovaný v prodlení a je povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaný byl poprvé vyzván k úhradě dlužné částky oznámením o odstoupení od smlouvy spojeným s finančním vypořádáním předčasně ukončené smlouvy ze dne 24. 9. 2021, uložil soud žalovanému uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 5. 10. 2021, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené v oznámení.

34. Jelikož, jak výše uvedeno, žalobkyně neunesla důkazní břemeno, co do platného uzavření smlouvy o úvěru včetně sjednaní v žalobě uplatněných úroků z úvěru, poplatků a smluvní pokuty, soudu nezbylo než žalobu co do částky ve výši 6 204,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 10. 2021 do zaplacení částečně zamítnout.

35. Pro úplnost soud uvádí, že se blíže nezabýval platností ujednání o účinnosti odstoupení od smlouvy ujednané v obchodních podmínkách žalobkyně, neboť tato otázka není pro posouzení a rozhodnutí věci zásadní, když soud předmětnou smlouvu shledal absolutně neplatnou a nárok žalobkyně posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná a na náhradě nákladů řízení požadovala pouze uhrazení soudního poplatku, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 10 311 Kč.

37. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalovanému dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.

38. Jelikož byla v řízení převážně úspěšná žalobkyně (co do 97%), soud ve shodě s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.