9 C 105/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem bd příjmení 1, PSČ Paříž, Francie provozující na území ČR svou činnost prostřednictvím právnická osoba sídlem adresa zastoupené JUDr. jméno příjmení , Ph.D., advokátkou sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec o zaplacení 22 847,81 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 22 847,81 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným k soudu dne 25. 1. 2022 na žalovaném domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu části B) návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru uzavřené mezi žalobkyní, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], odštěpného závodu, [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], a žalovaným ze dne 29. 11. 2018. Žalobkyně poskytla na základě smlouvy žalovanému revolvingový úvěr formou poskytnutí úvěrového rámce evidovaný na podúčtu [číslo] formou tzv. Komfort čerpání a úvěrový rámec evidovaný na podúčtu [číslo] formou tzv. Extra čerpání. Úvěr čerpaný formou tzv. Komfort čerpání se žalovaný zavázal splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč, s roční úrokovou sazbou 23,76 %, s tím, že se žalovaný zavázal hradit v rámci pravidelných splátek rovněž pojištění ve výši 5,99 % z měsíční splátky úvěru. Úvěr čerpaný formou tzv. Extra čerpání se žalovaný zavázal splatit 12 splátkami ve výši 1 197 Kč. Žalovaný takto čerpal peněžní prostředky, které ke dni 20. 4. 2020 činily celkem 81 660,20 Kč. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, když se dostal do prodlení se splácením, žalobkyně v souvislosti s prodlením žalovaného současně vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení splátky v prodlení, ten však na výzvu nereagoval, a proto žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 25. 11. 2021. Odstoupení od smlouvy nabylo účinnosti dne 31. 12. 2021 a celý dluh žalovaného v celkové výši 22 847,81 Kč sestávající z jistiny ve výši 21 084,85 Kč, úroků ve výši 1 361,41 Kč, pojistného ve výši 359,55 Kč a smluvní pokuty ve výši 42 Kč, se stal splatným v celém rozsahu. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 92 346 Kč. Žalobkyně dále požadovala úroky z prodlení ve výši podle ustanovení občanského zákoníku a příslušného nařízení vlády z částky 21 486,40 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní marně písemně vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, odeslanou dne 3. 1. 2022.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř., podle něhož k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu:

4. Žalobkyně uzavřela s žalovaným na základě jeho žádosti dne 29. 11. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Nedílnou součástí návrhu a smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky pro poskytování bankovních produktů a služeb, produktové podmínky pro revolvingové úvěry a sazebník pro úvěry platný od 11. 3. 2020. Žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 45 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 5 % z částky dlužné vždy k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však ve výši 500 Kč, a to včetně úroků ve výši 23,76 % ročně a pojištěním ve výši 5,99 % ze splátky úvěru do 17. dne v kalendářním měsíci počínaje dnem 17. 12. 2018. Pro případ, že nebude poskytnutý úvěr splácen řádně a včas, byla žalobkyně oprávněna požadovat po klientovi zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze splátky, s jejíž i částečnou úhradou se dostal do prodlení více než 30 dnů, dále náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného dluhu ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 100 Kč. Část úvěru byla převedena na bankovní účet zprostředkovatele úvěru [právnická osoba] za účelem úhrady prodejní ceny zboží – bílá technika s prodejní cenou 11 996 Kč. Podle úvěrových podmínek byla žalobkyně oprávněna od smlouvy odstoupit v případě podstatného porušení povinností žalovaného. Žalovaný dle výpisu z úvěrového účtu čerpal finanční prostředky v celkové výši 81 660,20 Kč, přičemž splátkami uhradil 92 346 Kč. Dle výpisu z úvěrového účtu žalovaný na úvěr nesplácel řádně a včas a opakovaně se dostával do prodlení s úhradou splátek, ke dni 25. 11. 2021 činil jeho dluh částku 22 847,81 Kč, která zahrnovala též úroky z úvěru ve výši 1 361,41 Kč, pojistné ve výši 359,55 Kč a smluvní pokutu ve výši 42 Kč, žalovaný naposledy hradil splátku dne 1. 9. 2021. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr čerpaný prostřednictvím úvěrového rámce řádně nehradil, odstoupila žalobkyně dopisem ze dne 25. 11. 2021 od úvěrové smlouvy a ke dni 31. 12. 2021 úvěr zesplatnila a zároveň vyzvala žalovaného k úhrad zesplatněné částky v celkové výši 22 848 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění dne 3. 1. 2022, žalovaný na ni nijak nereagoval, ani ničeho nezaplatil.

5. Soud nemá za prokázané, že by žalobkyně dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Zjišťování a dostatečné posuzování nebylo prokázáno z listinných důkazů předložených žalobkyní, přičemž žalobkyně sice poukázala na kroky činěné před poskytnutím úvěru, ovšem k uvedenému nepředložila takové důkazy, které by osvědčily její zákonnou povinnost dostatečně posuzovat úvěruschopnost žalovaného – tj. posuzovat, že je skutečně v možnostech žalovaného pohledávku splácet. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] a pobírá měsíční čistý příjem ve výši 31 000 Kč, jeho náklady na bydlení činí 6 000 Kč, ostatní pravidelné výdaje 2 000 Kč a má finanční závazky ve výši 6 500 Kč měsíčně.

6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

7. Věc byla soudem posuzována dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ o. z.“), přičemž podle § 2395 uvedeného zákona se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Vzhledem k tomu, že ke sjednání poskytnutí úvěru došlo po 1. 1. 2014, je nutno v souladu s § 3028 o. z., na právní posouzení věci použít úpravu tohoto zákona a dále zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v platném znění, dále jen„ ZoSÚ“, neboť právní jednání uskutečněné mezi žalobkyní a žalovaným je zjevně vztahem mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 1 až § 3 uvedeného zákona a § 420 a § 1810 a násl. o. z. <i>9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>10. Dle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o. z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1969 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení, věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.</i> <i>14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 15. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (či zápůjčku) sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23Co 365/2017-53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud s odkazem na § 588 o. z. povinen přihlížet z úřední povinnosti. V případě absolutní neplatnosti právního jednání pak nepřichází vůbec v úvahu moderace soudem, na rozdíl od případů relativní neplatnosti.

16. Stejně tak v rozhodnutí pod sp. zn. III ÚS 4129/18 Ústavní soud ČR judikoval, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 17. Soud nemá za prokázané, že by žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně měla postupovat podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Žalobkyně tudíž měla postupovat podle § 84 odst. 1 ZoSÚ a vyžádat si od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by si výdaje žalovaného verifikovala. Toto zjevně žalobkyně neučinila a při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla ze závěru, že volné zdroje žalovaného jsou dostatečné. K tomu je nutné dodat, že již v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. platilo, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud je přesvědčen, že řečené se plně uplatní i v poměrech ZoSÚ, který je s odkazem na § 78 ZoSÚ v tomto i přísnější. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného zcela nedostatečně.

18. S ohledem na shora uvedené soud posoudil předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalovaného a poskytla mu spotřebitelský úvěr, aniž řádně zkoumala jeho výdaje. Z dokazování vyplynulo, že byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 81 660,20 Kč, žalovaný uhradil celkem částku 92 346 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost předmětné smlouvy a vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil více, než mu žalobkyně poskytla, soud výrokem I. rozsudku celý nárok žalobkyně, tj. co do zaplacení částky 22 847,81 Kč s příslušenstvím, zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Náhrada nákladů řízení by příslušela procesně úspěšnějšímu žalovanému, který byl ovšem ve věci nečinný a žádné náklady mu nevznikly. Proto soud výrokem II. tohoto rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.