9 C 115/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 8 728,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 17. 5. 2021 do zaplacení.

II. Co do zbývající žalované částky 3 728 Kč a požadovaného příslušenství se žaloba žalobkyně zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smluv uzavřených s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvy o bankovních produktech a službách, uzavřené dne 3. 8. 2009, v jejímž rámci byl pro žalovaného veden běžný účet a z titulu dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách, uzavřené dne 29. 7. 2010, v jejímž rámci byl žalovanému k běžnému účtu poskytnut kontokorentní úvěr [anonymizováno]. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně, úrokový lístek a sazebník. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v souladu se smlouvou a dispozicemi úvěrový limit ve výši 5 000 Kč a žalovaný se jí zavázal jednak mít na běžném účtu minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50 % poskytnutého úvěrového limitu, jednak nepřekročit výši poskytnutého úvěrového limitu a jednak k tomu, že jeho běžný účet bude alespoň jedenkrát v průběhu každých 180 dnů čerpání [anonymizováno] vykazovat kreditní zůstatek. Jelikož žalovaný překročil povolený úvěrový limit, právní předchůdkyně žalobkyně zrušila žalovanému poskytování kontokorentního úvěru [anonymizováno] a dne 2. 1. 2018 převedla debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 8 728,60 Kč na úvěrový účet č. [bankovní účet] a umožnila žalovanému jeho splácení ve splátkách. Žalovaný však splátky řádně a včas nehradil, a proto právní předchůdkyně žalobkyně celou dlužnou částku ke dni 9. 5. 2018 zesplatnila a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 8 728,60 Kč, přičemž dlužná částka byla dále úročena úrokovou sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu ve výši 29,00 % ročně. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 5. 2020 (dále jen: Smlouva o postoupení pohledávky) účinné k témuž dni, postoupila původní věřitelka svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Ke dni postoupení činila dlužná částka 8 728,60 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky. Vzhledem k prodlení žalovaného požadovala žalobkyně přiznat též zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 8 728,60 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení a dále úrok ve výši 29 % ročně z částky 8 728,60 Kč od 10. 5. 2018 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], pod původním názvem [právnická osoba], [IČO] (dále jen: právní předchůdkyně žalobkyně) uzavřela s žalovaným dne 3. 8. 2009 smlouvu o bankovních produktech a službách (dále jen Smlouva o bankovních produktech a službách), na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala vést pro žalovaného běžné účty. Dne 29. 7. 2010 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným smlouvu -„ Dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách“ (dále jen Dispozice ke smlouvě), přičemž poskytla žalovanému kontokorentní úvěr [anonymizováno] s povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše povoleného limitu, a to za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu a kreditního období na běžném účtu. Žalovaný se citovanými smluvními ujednáními - Smlouvou o bankovních produktech a službách, a dodatkem k této smlouvě - Dispozicemi ke smlouvě (dále jen souhrnně: Smlouva) zavázal nepřekročit povolený limit. Pro případ překročení povoleného limitu bylo mezi stranami Smlouvy sjednáno právo žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně účtovat žalovanému za každý den překročení sankční poplatek podle sazebníku, a též úročit sjednanou úrokovou sazbou nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu dnem vzniku nepovoleného debetního zůstatku. Žalovaný podpisem Dispozice ke smlouvě stvrdil, že se seznámil s všeobecnými obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně (dále jen: VOP), sazebníkem a úrokovým lístkem, s tím, že s obsahem uvedených listin souhlasí. Konkrétní parametry jednotlivých produktů a služeb byly obsaženy v Dispozicích ke smlouvě. Na základě Smlouvy byl žalovanému poskytnut k jeho běžnému účtu č. [bankovní účet] [anonymizováno], přičemž výše povoleného limitu činila částku 5 000 Kč, minimální měsíční kreditní příjem činil 50 % povoleného limitu, kreditní období nebylo sjednáno. Žalovaný se Smlouvou zavázal celkem zaplatit celkovou částku 5 274,89 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na jeho žádost úvěr poskytla, žalovaný ovšem porušil svůj závazek, když poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému zrušení povoleného limitu [anonymizováno] na běžném účtu z důvodu přečerpání povoleného limitu a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 8 728,60 Kč, s tím, že je oprávněna převést debetní zůstatek na nově otevřený úvěrový účet. Protože i přes tuto výzvu žalovaný dlužnou částku nezaplatil, převedla právní předchůdkyně žalobkyně dlužnou částku ve výši 8 728,60 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet], a umožnila žalovanému splácení dluhu ve splátkách. Žalovaný i nadále z pohledávky ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávky převedla právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni, žalovanému tuto skutečnost oznámila dopisem ze dne 25. 5. 2020 odeslaným dne 3. 6. 2020. Účinnost postoupení nastala dne 14. 5. 2020. K zaplacení dlužné částky před podáním žaloby byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 17. 12. 2020 odeslaným dne 21. 12. 2020. Žalovaný však na výzvu nijak nereagoval a rovněž již ničeho nezaplatil.

6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

7. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o.z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není - li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. <i>8. Pro právní posouzení této věci – s výjimkou postoupení pohledávky – jsou mimo jiná rozhodná dále citovaná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen„ obch. zák.“, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ obč. zák.“).</i> <i>9. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.</i> <i>10. Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. se touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).</i> <i>11. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obch. zák. dohodou podle odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení obč. zák. nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle obč. zák. a na její společné závazky se použijí ustanovení obč. zák.</i> <i>12. Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>13. Podle § 273 odst. 1 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Podle § 273 odst. 2 obch. zák. odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1.</i> <i>14. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.</i> <i>15. Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. se touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).</i> <i>16. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obch. zák. dohodou podle odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení obč. zák. nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle obč. zák. a na její společné závazky se použijí ustanovení obč. zák.</i> <i>17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 18. Z provedeného dokazování, v návaznosti na citovanou právní úpravu (dále jen ZoSÚ), soud zjistil, že pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla postoupena dle § 1879 o.z. na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno, a žalobkyně je tak aktivně legitimována nárokovat si svou pohledávku. <i>19. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.</i> <i>20. Podle rozsudku SD EU ve věci OPR-Finance C -679/18:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“</i> 21. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva o úvěru byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, respektive zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 9 ZoSÚ. Soud totiž považuje za jednoznačně zjištěné, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdce žalobkyně coby poskytovatel, a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr pak citovaný § 9 odst. 1 ZoSÚ sankcionuje neplatností takové smlouvy (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze z 14. 11. 2017, č. j. 23 Co 365/2017 – 53). K námitce žalobkyně, že úvěrový rámec ke smlouvě o bankovních produktech a službách byl uzavřen před účinností ZoSÚ, soud zdůrazňuje: uvedené tvrzení žalobkyně je sice pravdivé, ale z hlediska ochrany práv spotřebitele de facto nerozhodné. Dle podmínek stanovených evropským spotřebitelským právem, konkrétně Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, je i na„ spotřebitelské“ vztahy vzniklé před nabytím účinnosti ZoSÚ nezbytné zásady ZoSÚ aplikovat, neboť pozice smluvní strany uzavírající smlouvu před nabytím účinnosti tohoto zákona se nikterak nelišila od pozice spotřebitele uzavírajícího smlouvu již v režimu spotřebitelských smluv.

22. S přihlédnutím k výše uvedenému je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně (poskytovatel úvěru), byla i v tomto posuzovaném případě povinna s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele/žalovaného úvěr splácet, za tím účelem mimo jiné získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází a dosažené informace odborným způsobem posoudit. Až v případě zjištění, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, bylo možno úvěr poskytnout, v opačném případě bylo nezbytné považovat smlouvu za absolutně neplatnou. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována podle informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, získané informace byly individuálně, a to v souladu s platnými schvalovacími strategiemi právní předchůdkyně žalobkyně, která kontrolovala veškeré dostupné informace v interních i externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáte MVČR, atd. Žalobkyně dále uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala jeho příjmy a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Uvedené soud považuje za nedostatečné. Je nutné konstatovat, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu v § 9 ZoSÚ, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Je tomu tak proto, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZoSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavek na doložení) těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z bankovního účtu žadatele apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 – 39). Má-li tedy poskytovatel úvěru povinnost ověřovat jednotlivá tvrzení žadatelů o spotřebitelské úvěry z příslušných dokladů, pak s touto povinností souvisí i povinnost doložit, že tímto způsobem bylo postupováno při posuzování úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. I přes tuto povinnost žalobkyně v tomto soudním řízení uvedla, že předmětné doklady nemá k dispozici. Verifikace jednotlivých osobních, příjmových a výdajových poměrů žalovaného ze strany žalobkyně tak zůstala toliko v rovině jejích tvrzení, kdy žalobkyně k prokázání tohoto tvrzení nepředložila žádný důkaz. V této souvislosti je významné, že žalobkyně důkazy nepředložila ani poté, co byla vyzvána a poučena o následcích nesplnění této výzvy. Za této situace soud považuje informace od žalobkyně pouze za jednostranná prohlášení (tvrzení), což je ve smyslu citovaných judikátů zcela nedostatečné. Proto soud byl i povinen dospět k závěru, že v posuzovaném případě nebylo postupováno zákonným způsobem, právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr nejednala s odbornou péčí, nedostatečně zkoumala a tedy i nedostatečně zhodnotila úvěruschopnost žalovaného.

23. S ohledem na shora uvedené tak soud smlouvu, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr, posoudil jako neplatnou podle § 9 odst. 1 ZoSÚ, a to absolutně. Žalovaný je proto povinen uhradit žalobkyni pouze částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 456 obč. zák.), a kterou dosud nesplatil. Z dokazování soud zjistil, že byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč, žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně ani žalobkyni ničeho nezaplatil. Žalovaný se tak na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatil co do částky 5 000 Kč, a je proto povinen plnění v rozsahu tohoto bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Protože navíc právní předchůdce žalobkyně, a to oproti smluvním ujednáním, nedovoleně připustil vznik debetní částky nad povolený limit, soud tuto skutečnost zohlednil mimo jiné jako podnikatelské riziko a ani z tohoto důvodu neshledal zbývající část nároku za důvodnou. Proto soud rozhodl tak, jak je ve výroku I. a II. tohoto rozsudku uvedeno – tj. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5000 Kč s úrokem z prodlení ode dne následujícího prvního dne poté, co se žaloba dostala do dispozice žalovaného. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.

24. Lhůta pro splnění povinnosti uložené tímto rozsudkem byla soudem stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť soud neshledal důvody pro poskytnutí delší lhůty k plnění.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř.