9 C 118/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Řízení se zastavuje co do částky 335 Kč představující kapitalizovaný úrok.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 2340 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 340 Kč od 20. 5. 2021 do zaplacení.</b> <b>III. Co do zbývající části žalobního návrhu se žaloba žalobkyně zamítá.</b> <b>IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím, s poukazem zejména na následující skutečnosti: právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen: právní předchůdce žalobkyně) se žalovanou uzavřeli Smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen: Smlouva o půjčce), na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně dne 2. 10. 2006 žalované poskytl částku 5 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti, dne 2. 7. 2007, ani následně nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. 8. 2018 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 5 000 Kč i souhrnný poplatek, respektive kapitalizovaný úrok, ve výši 335 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V podání ze dne 7. 5. 2021 vzala žalobkyně zpět část žalobního nároku- částku 335 Kč odpovídající souhrnnému poplatku. Výrokem I. tohoto rozsudku soud proto v rozsahu zpětvzetí řízení zastavil.

4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: právní předchůdce žalobkyně s žalovanou uzavřeli Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně půjčenou částku 5 000 Kč ve 39 splátkách po 205 Kč, celkem měla být povinna uhradit 7 995 Kč (včetně souhrnného poplatku 2 995 Kč). Z dané částky žalovaná uhradila celkovou částku 2 660 Kč.

6. Soud nemá za prokázané, že by právní předchůdce žalobkyně dostatečně prověřil úvěruschopnost žalované. Zjišťování a dostatečné posuzování nebylo prokázáno z listinných důkazů předložených žalobkyní, přičemž žalobkyně sice poukázala na kroky činěné před poskytnutím úvěru, ovšem k uvedenému nepředložila takové důkazy, které by osvědčily zákonnou povinnost její právní předchůdkyně dostatečně posuzovat úvěruschopnost žalované – tj. posuzovat, že je skutečně v možnostech žalovaného pohledávku splácet. K výzvě soudu o předložení těchto důkazů žalobkyně uvedla, že důkazy nedisponuje. <i>7. Dle § 62 z.č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen OZ) musí být Součástí smlouvy dle § 58 OZ být informace poskytnuté poskytovatelem spotřebiteli podle § 60 odst.

1. To neplatí, jestliže si změnu v obsahu smlouvy smluvní strany výslovně sjednaly nebo pokud je změna vyvolána nepředvídatelnými okolnostmi, které jsou na vůli poskytovatele nezávislé a kterým nebylo možné zabránit.</i> <i>8. Dle § 657 OZ Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.</i> <i>9. Podle § 497 z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen ObchZ) Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>10. Podle § 419 z.č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.</i> 11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva o úvěru, případně smlouva o půjčce, byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda se jednalo o smlouvu co do práv a povinností tzv. vyváženou, a zda před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem byla zkoumána schopnost žalované jakožto spotřebitele sjednávané úvěry splácet (úvěruschopnost). Soud dospěl k závěru, že tuto otázku je nutno posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaná uplatnila námitku neplatnosti smlouvy či nikoli.

12. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno], C [číslo], uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo], musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

13. Ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie – tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).

14. Poskytovatel úvěru je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně. Žalobkyně ovšem neprokázala naplnění této povinnosti, postup mimo jiné dle § 86 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů, přičemž tento postup je nutné následně doložit. Navíc z listinných důkazů nebylo ani možné posoudit, zda právní předchůdce žalobkyně vystupoval jako subjekt oprávněný poskytovat úvěry, či nikoli. Smlouvu o půjčce soud shledal jako nevyváženou, vzhledem k výši částky, kterou byla žalovaná povinna z titulu této smlouvy zaplatit.

15. Vzhledem k výše uvedenému soud Smlouvu o úvěru posoudil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Žalovaná je tak povinna uhradit žalobkyni pouze částku, která jí byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 2991 o. z.), a kterou dosud nesplatila. Z dokazování vyplynulo, že byla žalované takto poskytnuta částka ve výši 5 000 Kč, žalovaná z této částky uhradila pouze částku 2 660 Kč, na úkor právního předchůdce žalobkyně se tedy obohatila co do částky 2 340 Kč, a je tak povinna žalobkyni (na kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena) vrátit.

16. Výrokem II. rozsudku soud proto vyhověl žalobě co do částky 2 340 Kč, přičemž rovněž uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z této částky, a to od 20. 5. 2021 do zaplacení, tedy ode dne následujícího poté, co se žaloba dostala do dispozice žalované.

17. Co do zbývající části nároku žalobkyně soud žalobu výrokem III. tohoto rozsudku zamítl.

18. Lhůta pro splnění povinnosti uložená tímto rozsudkem byla soudem stanovena delší než zákonná (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) a to s přihlédnutím ke skutečnostem zjištěným ze spisu (výše splátek, předpokládané možnosti žalované).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV. rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a to tak, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. V daném rozhodnutí soud posoudil výši ne/úspěchu žalobkyně, kdy přihlédl i k částečnému zpětvzetí žalobního návrhu ze zavinění žalobkyně (částečné zpětvzetí tedy hodnoceno jako neúspěch žalobkyně). V řízení byla více úspěšná žalovaná, které ovšem náklady řízení nevznikly, a to pro její nečinnost.