9 C 139/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 8 492,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 067 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 067 Kč od 3. 5. 2022 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části žalobního návrhu se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 638,48 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 492,82 Kč s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o revolvingovém úvěru číslo, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně (anonymizováno právnická osoba, IČO, sídlem adresa žalobkyně, dále jen právní předchůdce žalobkyně) dne 24. 2. 2021 žalovanému poskytl částku 12 067 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. 12. 2021 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Žalovaný ze zapůjčené částky zaplatil žalobkyni pouze částku 6 000 Kč, po zohlednění povinnosti zaplatit další poplatky a úroky je žalovaný dlužen žalobkyni částku 8 492,82 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 602,62 Kč od 24. 2. 2021 do 30. 11. 2021, úrok 22,68% ročně z částky 8 492,82 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení 8 92,82 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení. Žalovaný se k žalobnímu návrhu nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela Smlouvu o revolvingovém úvěru číslo, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně dne 24. 2. 2021 žalovanému poskytl částku 12 067 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Dopisem ze dne 12. 1. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu, dle předžalobní výzvy byl povinen zaplatit dluh do 30. 11. 2021. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 12 067 Kč, tuto částku ve smluvené lhůtě neuhradil, zaplatil pouze částku 6 000 Kč. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátil pouze částečně a smlouva byla shledána soudem jako absolutně neplatná, má žalovaný povinnost žalobkyni vrátit pouze částku odpovídající bezdůvodnému obohacení, tedy 6 067 Kč, a to s úroky ode dne následujícího, poté co se dostala žaloba do dispozice žalovanému. Výrokem I. tohoto rozsudku proto soud uložil žalovanému přiznanou částku s úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) žalobkyni zaplatit, ve zbývající části žalobu zamítl, a to výrokem II. tohoto rozsudku. Soud podotýká, že žalobkyně byla aktivně legitimována, neboť pohledávka byla na ni postoupena v souladu s § 1879 o. z. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 638,48 Kč, přičemž tato částka představuje 42,88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,44 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28,56 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 492,82 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni přiznanou částku s úroky z prodlení i náhradou nákladů řízení v delší lhůtě než zákonné, a to 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, přičemž tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce, který je advokátem (§ 149 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.