9 C 139/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 8 492,82 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 067 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 067 Kč od 3. 5. 2022 do zaplacení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části žalobního návrhu se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 638,48 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b> Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 492,82 Kč s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa žalobkyně], dále jen právní předchůdce žalobkyně) dne 24. 2. 2021 žalovanému poskytl částku 12 067 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. 12. 2021 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Žalovaný ze zapůjčené částky zaplatil žalobkyni pouze částku 6 000 Kč, po zohlednění povinnosti zaplatit další poplatky a úroky je žalovaný dlužen žalobkyni částku 8 492,82 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 602,62 Kč od 24. 2. 2021 do 30. 11. 2021, úrok 22,68% ročně z částky 8 492,82 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení 8 92,82 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení. Žalovaný se k žalobnímu návrhu nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela Smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně dne 24. 2. 2021 žalovanému poskytl částku 12 067 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Dopisem ze dne 12. 1. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu, dle předžalobní výzvy byl povinen zaplatit dluh do 30. 11. 2021. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 12 067 Kč, tuto částku ve smluvené lhůtě neuhradil, zaplatil pouze částku 6 000 Kč. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vrátil pouze částečně a smlouva byla shledána soudem jako absolutně neplatná, má žalovaný povinnost žalobkyni vrátit pouze částku odpovídající bezdůvodnému obohacení, tedy 6 067 Kč, a to s úroky ode dne následujícího, poté co se dostala žaloba do dispozice žalovanému. Výrokem I. tohoto rozsudku proto soud uložil žalovanému přiznanou částku s úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) žalobkyni zaplatit, ve zbývající části žalobu zamítl, a to výrokem II. tohoto rozsudku. Soud podotýká, že žalobkyně byla aktivně legitimována, neboť pohledávka byla na ni postoupena v souladu s § 1879 o. z. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 638,48 Kč, přičemž tato částka představuje 42,88 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,44 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28,56 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 492,82 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni přiznanou částku s úroky z prodlení i náhradou nákladů řízení v delší lhůtě než zákonné, a to 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, přičemž tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce, který je advokátem (§ 149 o. s. ř.).