9 C 154/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 5 353,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 000 Kč od 22. 4. 2022 do zaplacení, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části návrhu se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 095,61 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 5 000 Kč s tím, že právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba], dále jen právní předchůdce žalobkyně) se žalovanou uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně dne 7. 2. 2020 žalované poskytl částku 5 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti 11. 3. 2020 nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. 3. 2021 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení smluvní pokuty ve sjednané výši, 0,1% denně z dlužné částky od 11. 3. 2020 do 16. 2. 2022, celkem 353,50 Kč. Žalovaná se k žalobnímu návrhu nevyjádřila. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně s žalovanou uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně dne 7. 2. 2020 žalované poskytl částku 5 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti, do dne 11. 3. 2020, nevrátila. Dopisem ze dne 26. 11. 2021 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu. Žalovaná se citovanou smlouvou zavázala k vrácení částky 5 000 Kč a dále poplatku v celkové výši 2 225,35 Kč a úroku ve sjednané výši 45 Kč, i dalších poplatků v případě nesplnění své smluvní povinnosti dluh ve stanovené lhůtě vrátit. Žalovaná z titulu Smlouvy o úvěru neuhradila ničeho. <b>Soud dospěl k následujícím právním závěrům:</b> Podle § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval ujednání účastníků. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 o. z.) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru. Proto soud nárok žalobkyně posuzoval z titulu jiného právního důvodu občanského zákoníku, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Žalované byla poskytnuta částka ve výši 5 000 Kč, kterou měla vrátit do 11. 3. 2020. Jelikož žalovaná neuhradila z titulu předmětné smlouvy ničeho, je povinna zaplatit aktivně legitimované žalobkyni zapůjčenou částku v plné výši. Soud podotýká, že pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z. Výrokem I. tohoto rozsudku soud proto uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč a to se zákonným úrokem od dne následujícího poté, co se žaloba dostala do dispozice žalované (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků). S přihlédnutím k absolutní neplatnosti smlouvy soud zamítl žalobkyní tvrzený nárok na zaplacení smluvní pokuty (výrok II. rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 095,61 Kč, přičemž tato částka představuje 73,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 86,79 % a úspěchu žalované v rozsahu 13,21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 5 353,50 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud uložil žalované zaplatit přiznanou částku s úrokem z prodlení ve lhůtě delší než zákonné, a to třicet dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Soud přihlédl k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru i skutečnosti, že vydání bezdůvodného obohacení v takových případech má být ve lhůtě odpovídajících možnostem žalované. Jako přiměřenou lhůtu proto soud shledal lhůtu třiceti dnů od právní moci rozsudku. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce, který je advokátem (§ 149 o.s.ř.).