9 C 214/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 6 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do částky 1 523 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 7. 2015 do zaplacení a co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 653 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 477 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 477 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá co do zbývající částky, tj. úroků z prodlení z částky 4 477 Kč od 2. 7. 2015 do 24. 8. 2021

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, s tím, že co do zbývající části se žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smlouvy o půjčce [číslo] kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 11. 12. 2006. Na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy, a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 4 176 Kč v 53 týdenních splátkách po 192 Kč. Žalovaný však nehradil splátky řádně a včas, celkem uhradil 1 523 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015, s účinností ke dni 1. 7. 2015, což žalovanému oznámila dopisem ze dne 25. 6. 2015. Žalobkyně proto po žalovaném požadovala zaplacení jistiny 6 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7. 05 % z částky 6 000 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2017, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7. 50 % z částky 6 000 Kč od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 6 000 Kč od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 75 % z částky 6 000 Kč od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 6 000 Kč od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,25 % z částky 6 000 Kč od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 000 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení. Žalobkyně po žalovaném dále požadovala souhrnný poplatek ve výši 2 653 Kč, jenž představuje příjem plynoucí právní předchůdkyni žalobkyně z poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, resp. kapitalizovaný úrok vypočtený ke dni uzavření smlouvy o půjčce.

2. Následně vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 1 523 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 1 523 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení a do příslušenství představujícího kapitalizovaný úrok ve výši 2 653 Kč. Částečné zpětvzetí odůvodnila tím, že nedisponuje důkazy o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr. S ohledem na § 96 odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), soud v tomto rozsahu řízení zastavil bez souhlasu žalovaného tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

3. Žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Mezinárodní příslušnost a místní příslušnost soudu k projednání dané věci je založena čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Žalovaný, který je občanem členského státu, může být žalován u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Za takové místo se považuje v případě smlouvy o úvěru místo sídla věřitele. Pro danou věc tedy platí, že žalobkyně může žalovat žalovaného o zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru též u soudů České republiky, neboť na území České republiky měl být uhrazen dluh (mezinárodní příslušnost na výběr daná). V dané věci je tedy Okresní soud v Mladé Boleslavi mezinárodně příslušný k projednání věci.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, dále jen„ o. s. ř.“, dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu:

6. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovaným dne 11. 12. 2006 smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem ve výši 4 176 Kč, a to v 53 týdenních splátkách po 192 Kč, splatných vždy do 7. dne od předešlé splátky. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že peněžní prostředky převzal žalovaný v hotovosti. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Sjednané splátky žalovaný neuhradil řádně a včas, právní předchůdkyni uhradil pouze částku ve výši 1 523 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne 19. 6. 2015 postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to s účinností ke dni 1. 7. 2015, což žalovanému oznámila dopisem ze dne 25. 6. 2015, odeslaného následujícího dne. K zaplacení žalované částky byl žalovaný vyzván dopisem zástupce žalobkyně ze dne 10. 5. 2021 odeslaným následujícího dne s tím, nechť žalovaný dlužné částky uhradí do 19. 5. 2021. Žalovaný však na výzvu nijak nereagoval a rovněž ničeho nezaplatil.

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

8. Rozhodné právo pro daný závazkový vztah soud určil podle Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy podepsané v Římě dne 19. července 1980 ve znění dodatkových protokolů, která se na vztahy mezi signatářskými státy, jimiž Česká republika i Slovenská republika jsou, použije přednostně, a to s ohledem na dobu uzavření smlouvy před nabytím účinnosti nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008. Podle čl. 3 odst. 1 této úmluvy se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část. Účastníci zvolili jako rozhodné právo České republiky, jak vyplývá z článku 16 smluvních podmínek. <i>9. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o.z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není - li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.</i> 10. Pro právní posouzení této věci – s výjimkou postoupení pohledávky – jsou mimo jiná rozhodná dále citovaná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen„ obch. zák.“, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ obč. zák.“). <i>11. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.</i> <i>12. Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. se touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).</i> <i>13. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obch. zák. dohodou podle odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení obč. zák. nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle obč. zák. a na její společné závazky se použijí ustanovení obč. zák.</i> <i>14. Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>15. Podle § 273 odst. 1 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Podle § 273 odst. 2 obch. zák. odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1.</i> <i>16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 17. Z provedeného dokazování, v návaznosti na citovanou právní úpravu, soud zjistil, že pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla postoupena dle § 1879 o.z. na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno, a žalobkyně je tak aktivně legitimována nárokovat si svou pohledávku. <i>18. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen ZoSÚ), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.</i> 19. Podle rozsudku SD EU ve věci [anonymizováno] C [číslo]:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 20. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva o úvěru byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, respektive zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 9 ZoSÚ. Soud totiž považuje za jednoznačně zjištěné, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdce žalobkyně coby poskytovatel, a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr pak citovaný § 9 odst. 1 ZoSÚ sankcionuje neplatností takové smlouvy (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze z 14. 11. 2017, č. j. 23 Co 365/2017 – 53). K námitce žalobkyně, že úvěrový rámec ke smlouvě o bankovních produktech a službách byl uzavřen před účinností ZoSÚ, soud zdůrazňuje: uvedené tvrzení žalobkyně je sice pravdivé, ale z hlediska ochrany práv spotřebitele de facto nerozhodné. Dle podmínek stanovených evropským spotřebitelským právem, konkrétně Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, je i na„ spotřebitelské“ vztahy vzniklé před nabytím účinnosti ZoSÚ nezbytné zásady ZoSÚ aplikovat, neboť pozice smluvní strany uzavírající smlouvu před nabytím účinnosti tohoto zákona se nikterak nelišila od pozice spotřebitele uzavírajícího smlouvu již v režimu spotřebitelských smluv.

21. S přihlédnutím k výše uvedenému je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně (poskytovatel úvěru), byla i v tomto posuzovaném případě povinna s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele/žalovaného úvěr splácet, za tím účelem mimo jiné získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází a dosažené informace odborným způsobem posoudit. Až v případě zjištění, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, bylo možno úvěr poskytnout, v opačném případě bylo nezbytné považovat smlouvu za absolutně neplatnou. Je nutné konstatovat, že má-li tedy poskytovatel úvěru povinnost ověřovat jednotlivá tvrzení žadatelů o spotřebitelské úvěry z příslušných dokladů, pak s touto povinností souvisí i povinnost doložit, že tímto způsobem bylo postupováno při posuzování úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. I přes tuto povinnost žalobkyně v tomto soudním řízení uvedla, že předmětné doklady nemá k dispozici. V této souvislosti je významné, že žalobkyně částečně vzala zpět žalobní nároky požadované nad původní jistinu, tj. finanční prostředky půjčené žalovanému. Proto soud byl i povinen dospět k závěru, že v posuzovaném případě nebylo postupováno zákonným způsobem, právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr nejednala s odbornou péčí, nedostatečně zkoumala a tedy i nedostatečně zhodnotila úvěruschopnost žalovaného.

22. S ohledem na shora uvedené tak soud smlouvu, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr, posoudil jako neplatnou podle § 9 odst. 1 ZoSÚ, a to absolutně. Žalovaný je proto povinen uhradit žalobkyni pouze částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 456 obč. zák.), a kterou dosud nesplatil. Z dokazování soud zjistil, že byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč, žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil 1 523 Kč. Žalovaný se tak na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatil co do částky 4 477 Kč, a je proto povinen plnění v rozsahu tohoto bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Proto soud rozhodl tak, jak je ve výroku II. tohoto rozsudku uvedeno – tj. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyní požadovanou částku 4 477 Kč s úrokem z prodlení ode dne následujícího prvního dne poté, co se žaloba dostala do dispozice žalovaného. Ve zbývající části soud žalobu výrokem III. Tohoto rozsudku zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV. podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a to tak, že je žalovaný povinen uhradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 800 Kč spočívající v zaplaceném soudním poplatku. V daném rozhodnutí soud posoudil výši ne/úspěchu žalobkyně, kdy přihlédl i k částečnému zpětvzetí žalobního návrhu ze zavinění žalobkyně (částečné zpětvzetí tedy hodnoceno jako neúspěch žalobkyně) i k důvodům částečného zamítnutí žaloby (přestože se jedná o zamítnutí části příslušenství, nebyla žalobkyně úspěšná z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

24. Lhůta pro splnění povinností uložených žalovanému tímto rozsudkem byla soudem stanovena na základě § 160 odst. 1 o.s.ř., tedy v délce tří dnů od právní moci rozsudku.