9 C 229/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 31 123,41 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 21 060,58 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 060,58 Kč od 23. 4. 2022 do zaplacení, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zbývající části žalobního návrhu, tj. co do částky 10 062,83 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z úvěru ve výši 3 212,33 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 464,97 Kč, úrokem ve výši 12,5 % ročně z částky 30 573,41 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem ve výši 8,5 % z částky 30 573,41 Kč od 7. 1. 2020 do 22. 4. 2022 a se zákonným úrokem z částky 9 512,83 Kč od 23. 4. 2022 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 878,35 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou zdejšímu soudu dne 25. 3. 2022 a doplněnou podáním ze dne 16. 6. 2022 domáhala na žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu smlouvy o úvěru, č. žádosti [číslo], uzavřené dne 10. 4. 2019. Žalobkyně poskytla na základě smlouvy žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet 48 měsíčními splátkami ve výši 1 351 Kč spolu s úroky se sjednanou úrokovou sazbou 12,50 % ročně a dalšími poplatky dle této smlouvy a ceníku s tím, že je splátka splatná vždy 20. dne kalendářního měsíce. Lhůta pro čerpání byla stanovena do 19. 4. 2019 a úvěr měl být splacen do 20. 3. 2023. Žalovaná vyčerpala částku úvěru dne 10. 4. 2019. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, když se dostala do prodlení se splácením a žalobkyně proto celý dluh zesplatnila dopisem ze dne 10. 11. 2021, přičemž stanovila žalované lhůtu pro splacení dluhu do 29. 12. 2021. Žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 28 939,42 Kč, zbývající částku neuhradila ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně ze dne 7. 2. 2022. Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení jistiny ve výši 30 573,41 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 212,33 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 464,97 Kč a dlužných poplatků ve výši 550 Kč, žalobkyně dále požadovala uhrazení smluvního úroku ve výši 12,50 % ročně z jistiny od 7. 1. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z jistiny od 7. 1. 2022 do zaplacení.

2. Úvěruschopnost žalované zkoumala žalobkyně na základě vyhodnocení informací z registrů BRKI, NRKI, [příjmení], i interní databáze žalobkyně, z insolvenčního rejstříku a z databáze neplatných dokladů. Příjem žalované zkoumala žalobkyně z potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne 2. 4. 2019, ve kterém zaměstnavatel žalované uvedl měsíční příjem žalované ve výši 19 120 Kč. Výdaje žalobkyně posuzovala s ohledem na výši životního minima a s ohledem na statistická data. Tyto informace byly zaneseny v žádosti o poskytnutí osobního úvěru [číslo].

3. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

4. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř., podle něhož k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Z listinných důkazů a tvrzení předložených žalobkyní dospěl soud k těmto skutkovým zjištěním a z nich plynoucímu závěru o skutkovém stavu:

6. Žalobkyně uzavřela se žalovanou na základě žádosti ze dne 5. 4. 2019 [číslo] dne 10. 4. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový úvěr ve výši 50 000 Kč prostřednictvím čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit 47 měsíčními splátkami ve výši 1 351 Kč s roční úrokovou sazbou 12,50 %. Každá splátka byla splatná vždy k 20. kalendářnímu dni v měsíci. Současně se žalovaná zavázala hradit poplatek za pojištění ve výši 50 Kč měsíčně. Lhůta pro čerpání úvěru byla stanovena na 19. 4. 2019. Splatnost úvěru byla sjednána na 20. 3. 2023. Nedílnou součástí smlouvy byl Sazebník, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele a Všeobecné obchodní podmínky. Pro případ prodlení žalované s hrazením splátek bylo mezi stranami smlouvy dohodnuto právo žalobkyně na odstoupení od smlouvy s okamžitým zesplatněním úvěru. Žalobkyně svůj závazek splnila, když umožnila žalované čerpat peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná svůj závazek řádně a včas neplnila, jelikož se dostala do prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěru, celkem uhradila 28 939,42 Kč. Žalobkyně proto dopisem ze dne 10. 11. 2021 prohlásila celý poskytnutý úvěr za okamžitě splatný a zároveň vyzvala žalovanou k zaplacení částky 12 517,45 Kč nejpozději do 29. 12. 2021. Žalovaná na jejím dluhu nezaplatila ničeho dalšího ani poté, co k tomu byla právním zástupcem žalobkyně v předžalobní výzvě k plnění ze dne 7. 2. 2022 vyzvána.

7. V žádosti o poskytnutí osobního úvěru žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí v nájmu a je zaměstnána u společnosti [právnická osoba] Dále uvedla, že její příjem ze zaměstnání činí 19 120 Kč měsíčně a má jedno vyživované dítě do 10 let. O výdajích uvedla, že jsou tvořeny částkou 3 000 Kč za bydlení a částkou 600 Kč představující ostatní výdaje. Z potvrzení o výši pracovního příjmu se podává, že příjem žalované činil 19 120 Kč měsíčně, přičemž tento pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 8. 2019.

8. Soud nemá za prokázané, že by žalobkyně dostatečně prověřila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že si vyžádala před poskytnutím úvěru informace od žalované a tyto následně hodnotila individuálně a porovnávala její příjmy ověřené zaměstnavatelem a výdaje odhadnuté na základě statistických dat a po zohlednění životního minima. Žalobkyně dále kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra České republiky. Soud však musel zohlednit skutečnost, že žalobkyně sice ověřila trvání zaměstnání žalované i její měsíční příjem, ale nevyžádala si však další potvrzení o trvání pracovního poměru, když tento byl uzavřen na dobu určitou do 31. 8. 2019, přičemž smlouva byla uzavřena 10. 4. 2019 a splatnost úvěru byla sjednána až na 20. 3. 2023. Žalobkyně tak nedoložila, že by ověřila, že pracovní poměr žalované trval po celou dobu trvání úvěrové smlouvy. Žalobkyně tak nemohla mít za to, že žalovaná má k dispozici pravidelný měsíční příjem 19 120 Kč po celou dobu trvání úvěrové smlouvy. Žalobkyně současně nezohlednila ani skutečnost, že žalovaná pečuje o dítě do věku 10 let, a to zejména ve výdajích, kde zohlednila pouze výdaje na bydlení (3 000 Kč), ostatní výdaje (600 Kč) a částku životního minima spolu se statistickými daty. Je zcela patrné, že skutečné výdaje žalované dosahovaly větší částky s ohledem na potřeby dítěte mladšího 10 let. V příjmech žalované nebylo uvedeno, že pobírá výživné, je tedy patrné, že náklady na péči o dítě nese sama. Žalobkyně současně neověřila výši nákladů na bydlení, když žalovaná uvedla, že žije v nájmu, např. z nájemní smlouvy či výpisů z účtu žalované, ze kterých by byly patrné pravidelné platby nájemného.

9. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

10. Věc byla soudem posuzována dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ o. z.“), přičemž podle § 2395 uvedeného zákona se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Vzhledem k tomu, že ke sjednání poskytnutí úvěru došlo po 1. 1. 2014, je nutno v souladu s § 3028 o. z., na právní posouzení věci použít úpravu tohoto zákona a dále zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v platném znění, dále jen„ ZoSÚ“, neboť právní jednání uskutečněné mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je zjevně vztahem mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 1 až § 3 uvedeného zákona a § 420 a § 1810 a násl. o. z. <i>12. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.</i> <i>16. Podle § 1968 o. z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>17. Podle § 1969 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení, věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.</i> <i>18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 19. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (či zápůjčku) sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23 Co 365/2017-53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud s odkazem na § 588 o. z. povinen přihlížet z úřední povinnosti. V případě absolutní neplatnosti právního jednání pak nepřichází vůbec v úvahu moderace soudem, na rozdíl od případů relativní neplatnosti.

20. Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě svého rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno], v řízení o předběžné otázce (dále jen jako„ rozsudek SDEU“), rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice 2008/48 (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Dle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice 2008/48 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. S ohledem na tento závěr Soudního dvora Evropské unie je nutné § 87 odst. 1 z. s. ú. vykládat tak, že následkem porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které je povinen soud přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli až k námitce spotřebitele.

21. Stejně tak v rozhodnutí pod sp. zn. III ÚS 4129/18 Ústavní soud ČR judikoval, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 22. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle níže uvedených ustanovení je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí v ustanovení § 86 z. s. ú., tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr.

23. S ohledem na shora uvedené bylo k posouzení oprávněnosti nároku na vrácení poskytnutého úvěru včetně příslušenství zapotřebí posoudit platnost smlouvy o úvěru i z hlediska toho, zda žalobkyně dostála své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované náležitým způsobem. Bylo na žalobkyni, aby splnění této povinnosti tvrdila a prokázala. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žalobkyně svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované nesplnila. Žalobkyně si od žalované vyžádala informace o jejím příjmu a výdajích, nicméně sdělené údaje k výdajům žalované nebyly blíže ověřovány (např. nájemní smlouvou, výpisy z účtu). Současně žalobkyně neověřila, že pracovní poměr žalované trval i po 31. 8. 2019 a nezohlednil výdaje spojené s péčí o dítě mladší 10 let, jak je uvedeno výše.

24. Jak již bylo výše konstatováno, dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru je s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nesplnila podmínky § 86 ZoSÚ, absolutně neplatná. Žalovaná je tak povinna uhradit žalobkyni toliko částku, která jí byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 2991 o.z.). Z dokazování vyplynulo, že žalovaná čerpala úvěr ve výši 50 000 Kč, přičemž žalobkyni dosud vrátila pouze 28 939,42 Kč, žalovaná se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a je povinna plnění žalobkyni také vrátit. Výše bezdůvodného obohacení na straně žalované činí 21 060,58 Kč.

25. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobě žalobkyně vyhověl toliko co do částky 21 060,58 Kč, kdy rovněž uložil žalované zaplatit žalobkyni tuto částku spolu se zákonným úrokem z prodlení, a to od 23. 4. 2022 do zaplacení, neboť žalovaná se o povinnosti zaplatit žalovanou částku mohla dozvědět až z žaloby zasílané jí soudem, přičemž tato zásilka byla žalované doručena dne 22. 4. 2022, a od této doby je i žalovaná v prodlení.

26. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobě výrokem II. nevyhověl, a to s ohledem na absolutní neplatnost předmětné smlouvy.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 878,35 Kč, přičemž tato částka představuje 35,34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 67,67 % a úspěchu žalované v rozsahu 32,33 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 246 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 31 123,41 Kč sestávající z částky 2 380 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 040 Kč ve výši 1 688,40 Kč.

28. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni přiznanou částku s úrokem z prodlení i náhradou nákladů řízení ve lhůtě delší než zákonné (zákonná lhůta dle § 160 odst. 1 o.s.ř., tři dny od právní moci rozsudku), a to třicet dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud přihlédl k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy i ke skutečnosti, že by lhůta k plnění měla být v tomto případě poskytnuta dle majetkových možností žalované. Protože ovšem žalovaná byla v řízení zcela nečinná, soud stanovil k plnění lhůtu třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť tuto lhůtu považuje za zcela přiměřenou.

29. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 o.s.ř.).