9 C 238/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 80 878 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 71 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 71 280 Kč od datum do zaplacení, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbývající žalované částky 9 598 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 60 875 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,75 % z částky 80 878 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,00 % z částky 80 878 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,00 % z částky 80 878 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení ve výši 7,25 % z částky 80 878 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 80 878 Kč od datum do datum, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky 9 598 Kč od datum do datum a úroku 22,54 % ročně z částky 78 105 Kč od datum do zaplacení., se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 236 Kč, a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru číslo kterou žalovaná uzavřela dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, v jejímž rámci byl žalované poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč k úvěrovému účtu č. bankovní účet. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované v souladu se smlouvou úvěr a žalovaná se jí zavázala úvěr hradit pravidelnými měsíčními splátkami ve sjednané výši spolu s úrokem ve výši 22,55 % ročně z poskytnutého úvěru a s poplatky za poskytnuté bankovní služby, zejména za vedení úvěrového účtu. Žalovaná však splátky řádně a včas nehradila, celkem uhradila 8 720 Kč, a proto právní předchůdkyně žalobkyně ukončila poskytování úvěru a celou dlužnou částku ke dni datum zesplatnila, přičemž dlužná částka byla dále úročena smluvní pokutou ve výši 20 % ročně. Vnitrostátní fúzí došlo s účinností ke dni datum ke sloučení společnosti právnická osoba, a společnosti právnická osoba, IČO, čímž společnost právnická osoba, zanikla a věřitelem žalované byla od datum společnosti právnická osoba Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum (dále jen: Smlouva o postoupení pohledávky) účinné ke dni datum, postoupila původní věřitelka svou pohledávku za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována dopisem odeslaným dne datum. Ke dni postoupení činila dlužná částka 170 326,64 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná žalobkyní písemně vyzvána k úhradě dlužné částky, žalovaná na výzvu nijak nereagovala ani ničeho nezaplatila. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 80 878 Kč sestávající z jistiny úvěru 78 105 Kč a poplatků a smluvní pokuty ve výši 2 773 Kč. Vzhledem k prodlení žalované požadovala žalobkyně přiznat též kapitalizovaný rok ve výši 60 875 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,75 % z částky 80 878 Kč od datum do datum, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 80 878 Kč od datum do datum, zákonný úrok z prodlení ve výši 7,25 % z částky 80 878 Kč od datum do datum, zákonný úrok z prodlení v zákonné výši z částky 80 878 Kč od datum do zaplacení a úrok 22,54 % ročně z částky 78 105 Kč od datum do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO (dále jen: právní předchůdkyně žalobkyně) uzavřela s žalovanou dne datum smlouvu o úvěru číslo (dále jen Smlouva), ve které se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 100 000 Kč převodem na bankovní účet žalované č. bankovní účet a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit 72 měsíčními splátkami ve výši 2 733 Kč spolu s úrokem ve výši 22,55 % ročně z poskytnutého úvěru a s poplatky za poskytnuté bankovní služby, a to trvalým příkazem k úhradě z účtu na který jí byl poskytnut úvěr. Žalovaná podpisem smlouvy stvrdila, že se seznámila s všeobecnými pojistnými podmínkami a obchodními podmínkami smlouvy o úvěru Multiservisu. Z platební historie soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne datum peněžní prostředky v celkové výši 80 000 Kč, z výpisu účtu je dále zřejmé, že byly žalované zaevidovány úroky v celkové výši 67 168 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované na její žádost úvěr poskytla, žalovaná ovšem porušila svůj závazek, když poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácela, uhradila pouze 8 720 Kč, právní předchůdkyně žalobkyně proto od smlouvy o úvěru odstoupila dopisem ze dne datum s tím, že je žalovaná povinna uhradit dluh, který ke dni datum činí 141 753 Kč. Žalovaná i nadále z pohledávky ničeho neuhradila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum převedla právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovanou na žalobkyni, žalované tuto skutečnost oznámila dopisem ze dne datum, odeslaným dne datum. K zaplacení dlužné částky před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne datum odeslaným dne datum s tím, aby žalovaná nejpozději dne datum uhradila pohledávku, která činila 176 084,76 Kč. Žalovaná však na výzvu nijak nereagovala a rovněž již ničeho nezaplatila.

6. Soud nemá za prokázané, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 8. 2021, č. j. 9 C 238/2021-13, byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem zkoumala její právní předchůdkyně schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované tak, že vycházela z údajů o příjmech poskytnutých žalovanou, podle kterých měla žalovaná čistý měsíční příjem domácnosti v celkové výši 40 100 Kč a průměrný měsíční příjem ze zaměstnání 16 602 Kč, žalobkyně tvrzení žalované ověřovala z potvrzení o výši příjmu ze dne datum a z platební historie žalované a na podporu svých tvrzení doložila potvrzení o příjmech žalované. Výdaje žalované byly odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, dále z interních zdrojů právní předchůdkyně žalobkyně a z externích zdrojů, ze kterých bylo zjištěno, že žalovaná měla v době podání žádosti o úvěr další dva závazky s měsíčními splátkami ve výši 6 159,95 Kč a 3 668 Kč.

7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

8. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o.z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není - li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

9. Pro právní posouzení této věci – s výjimkou postoupení pohledávky – jsou mimo jiná rozhodná dále citovaná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen„ obch. zák.“, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ obč. zák.“).

10. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

11. Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. se touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

12. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obch. zák. dohodou podle odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení obč. zák. nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle obč. zák. a na její společné závazky se použijí ustanovení obč. zák.

13. Podle § 273 odst. 1 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Podle § 273 odst. 2 obch. zák. odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1.

14. Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Z provedeného dokazování, v návaznosti na citovanou právní úpravu (dále jen ZoSÚ), soud zjistil, že pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou byla postoupena dle § 1879 o.z. na žalobkyni, postoupení bylo žalované oznámeno, a žalobkyně je tak aktivně legitimována nárokovat si svou pohledávku.

17. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

18. Podle rozsudku SD EU ve věci anonymizována dvě slova číslo:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 19. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouva o úvěru byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena platně, respektive zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalované jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 9 ZoSÚ. Soud totiž považuje za jednoznačně zjištěné, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdce žalobkyně coby poskytovatel, a na straně druhé žalovaná coby spotřebitel. Porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr pak citovaný § 9 odst. 1 ZoSÚ sankcionuje neplatností takové smlouvy (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze z 14. 11. 2017, č. j. 23 Co 365/2017 – 53). K námitce žalobkyně, že úvěrový rámec ke smlouvě o bankovních produktech a službách byl uzavřen před účinností ZoSÚ, soud zdůrazňuje: uvedené tvrzení žalobkyně je sice pravdivé, ale z hlediska ochrany práv spotřebitele de facto nerozhodné. Dle podmínek stanovených evropským spotřebitelským právem, konkrétně Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum, je i na„ spotřebitelské“ vztahy vzniklé před nabytím účinnosti ZoSÚ nezbytné zásady ZoSÚ aplikovat, neboť pozice smluvní strany uzavírající smlouvu před nabytím účinnosti tohoto zákona se nikterak nelišila od pozice spotřebitele uzavírajícího smlouvu již v režimu spotřebitelských smluv.

20. S přihlédnutím k výše uvedenému je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně (poskytovatel úvěru), byla i v tomto posuzovaném případě povinna s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele/žalované úvěr splácet, za tím účelem mimo jiné získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází a dosažené informace odborným způsobem posoudit. Až v případě zjištění, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, bylo možno úvěr poskytnout, v opačném případě bylo nezbytné považovat smlouvu za absolutně neplatnou. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované byla posuzována podle informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy, získané informace byly individuálně hodnoceny, a to v souladu s platnými schvalovacími strategiemi právní předchůdkyně žalobkyně, která kontrolovala veškeré dostupné informace v interních i externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáte MVČR, atd. Žalobkyně dále uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala její výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Uvedené soud považuje za nedostatečné. Je nutné konstatovat, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu v § 9 ZoSÚ, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Je tomu tak proto, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 ZoSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavek na doložení) těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z bankovního účtu žadatele apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 – 39). Má-li tedy poskytovatel úvěru povinnost ověřovat jednotlivá tvrzení žadatelů o spotřebitelské úvěry z příslušných dokladů, pak s touto povinností souvisí i povinnost doložit, že tímto způsobem bylo postupováno při posuzování úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. S žalobkyní lze souhlasit toliko v tom, že ověřila příjmy žalované ze zaměstnání, žalobkyně se ale vůbec nezabývala dalšími příjmy žalované v celkové výši 40 100 Kč, které měla žalovaná údajně k dispozici před poskytnutím úvěru, ani výdaji žalované, přestože právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že měla žalovaná v době poskytnutí úvěru další závazky, ze kterých měla měsíční splátky v celkové výši 9 827,95 Kč. Verifikace jednotlivých osobních, příjmových a výdajových poměrů žalované ze strany žalobkyně tak zůstala toliko v rovině jejích tvrzení, kdy žalobkyně k prokázání tohoto tvrzení nepředložila žádný důkaz. V této souvislosti je významné, že žalobkyně důkazy nepředložila ani poté, co byla vyzvána a poučena o následcích nesplnění této výzvy. Za této situace soud považuje informace od žalobkyně pouze za jednostranná prohlášení (tvrzení), což je ve smyslu citovaných judikátů zcela nedostatečné. Proto soud byl i povinen dospět k závěru, že v posuzovaném případě nebylo postupováno zákonným způsobem, právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování schopnosti žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr nejednala s odbornou péčí, nedostatečně zkoumala a tedy i nedostatečně zhodnotila úvěruschopnost žalované.

21. S ohledem na shora uvedené tak soud smlouvu, na základě které byl žalované poskytnut úvěr, posoudil jako neplatnou podle § 9 odst. 1 ZoSÚ, a to absolutně. Žalovaná je proto povinna uhradit žalobkyni pouze částku, která jí byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 456 obč. zák.), a kterou dosud nesplatila. Z dokazování soud zjistil, že byl žalované poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč, žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila 8 720 Kč. Žalovaná se tak na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatila co do částky 71 280 Kč, a je proto povinna plnění v rozsahu tohoto bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Proto soud rozhodl tak, jak je ve výroku I. a II. tohoto rozsudku uvedeno – tj. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 280 Kč s úrokem z prodlení ode dne následujícího prvního dne poté, co se žaloba dostala prokazatelně do dispozice žalované. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.

22. Lhůta pro splnění povinnosti uložená tímto rozsudkem byla soudem stanovena delší než zákonná (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) a to s přihlédnutím ke skutečnostem zjištěným ze spisu (výše splátek, předpokládané možnosti žalované).

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a to tak, že je žalovaná povinna uhradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 3 236 Kč spočívající v zaplaceném soudním poplatku. V daném rozhodnutí soud posoudil výši ne/úspěchu žalobkyně, kdy přihlédl i k zavinění žalované (zavinila podání žaloby tedy hodnoceno jako neúspěch žalované) i k důvodům částečného zamítnutí žaloby (žalobkyně z větší části neúspěšná z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.