9 C 239/2021
č. j. 9 C 239/2021-7
V PLATNOSTICitované zákony (2)
Rubrum
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o: zrušení vyživovací povinnosti rozsudkem pro uznání I. Vyživovací povinnost žalobce k žalovanému, která byla co do výše naposledy určená rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 26 P 39/2013-55 ze dne 25. 1. 2016, se s účinností k 31. 8. 2021 zrušuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Žalobou ze dne 30. 7. 2021 doručenou Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (dále jen soud) dne 2. 8. 2021 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud deklaroval zánik vyživovací povinnosti žalobce k jeho zletilému synovi [celé jméno žalovaného], a to s poukazem na ukončení studia žalovaným. Žalobce zdůraznil, že ukončením studia jeho vyživovací povinnost zanikla, výživné by měl hradit pouze již ke své dceři [jméno] [příjmení]. V souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. soud usnesením ze dne 6. 8. 2021, č. j. 9 C 239/2021-4 žalovaného vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doruční uvedeného usnesení písemně vyjádřil ve věci samé k žalobě, která mu byla doručena spolu s ním. Zároveň soud žalovaného uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení – rozhodnutí rozsudkem pro uznání. Dne 11. 8. 2021 bylo shora uvedené usnesení doručeno žalovanému do vlastních rukou. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že se žalovaný nevyjádřil ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30 denní lhůtě, která marně proběhla dnem 13. 9. 2021, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaný nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen„ z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6). V posuzované věci se jedná o spor z titulu vyživovací povinnost mezi rodičem a dítětem. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaný uznal nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. Soud pro úplnost dodává, že po posouzení tvrzení žalobce deklaroval zrušení vyživovací povinnosti žalobce k žalovanému nejpozději ke dni 31. 8. 2021. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud nenařizoval dle § 153a odst. 4 o. s. ř. jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud zohlednil povahu věci i skutečnost, že žádnému z účastníků náklady spojené s tímto řízení nevznikly, respektive, že náklady řízení nevznikly úspěšnému žalobci.
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.