9 C 257/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 1 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 000 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, s tím, že co do zbývající části žalobního návrhu ohledně úroku z prodlení od 8. 1. 2015 do 28. 7. 2022 se žaloba zamítá.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, s tím, že co do zbývající části náhrady nákladů řízení se tato žalobkyni nepřiznává.</b> Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 8. 1. 2015 do zaplacení s poukazem zejména na následující skutečnosti: právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce žalobkyně), se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně dne 22. 12. 2014 žalovanému poskytl částku 1 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti dne 7. 1. 2015 nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 12. 2017 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 1 000 Kč od 8. 1. 2015 do zaplacení. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, ve věci se nikterak nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně dne 22. 12. 2014 žalovanému poskytl částku 1 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 7. 1. 2015 nevrátil. Dopisem ze dne 16. 4. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 1 000 Kč a dalších poplatků, které ovšem žalobkyně v tomto soudním řízení nepožaduje. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o zápůjčce podle § 2390 o. z. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o zápůjčce podle § 2390 o. z. Smlouva byla uzavřena bez toho, aby žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, též byla smlouvou nevyváženou zcela v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Soud proto aplikoval na posuzovaný právní případ ustanovení týkající se bezdůvodného obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 1 000 Kč, kterou měl vrátit do 7. 1. 2015, žalovaný ovšem právnímu předchůdci žalobkyně a ani žalobkyni ničeho nezaplatil a je proto povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši jistiny, tj. 1 000 Kč. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z. Soud přiznal žalobkyni požadovaný úrok z prodlení ode dne následujícího poté, co se žaloba dostala do dispozice žalovaného (§ 1970 o. z.), ve zbývající části požadavek žalobkyně na přiznání dalších úroků z prodlení zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 150 o. s. ř. Soud přiznal žalobkyni nárok na zaplacení části náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč, a to i s přihlédnutím k výši požadované částky, absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce, a tedy i podstatnému neúspěchu žalobkyně co do příslušenství. Lhůtu k plnění soud stanovil žalovanému delší než zákonnou, a to 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud má za to, že poskytnutí delší lhůty než zákonné umožní žalovanému plnit pohledávku vůči žalobkyni dobrovolně a nebude mít vážný dopad do majetkových práv žádného z účastníků. Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně, která je advokátkou (§ 149 o. s. ř.)