9 C 287/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 8 413,20 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 8 413,2 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 8 413,2 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku z titulu smlouvy o úvěru číslo uzavřené dne 3. 6. 2016, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 45 000 Kč. Žalovaný však neplnil své závazky řádně a včas a dostal se do prodlení. Žalobkyně proto úvěr ke dni 1. 10. 2017 zesplatnila, a to v souladu s bodem 12. 3. smlouvy o úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru ve výši 39 350,42 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto novou jistinu v den zesplatnění nezaplatil, žalobkyně s odkazem na bod 12. 7. smlouvy o úvěru požadovala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobkyně zahájeno u Okresního soudu v Mladé Boleslavi soudní řízení, ve věci bylo rozhodnuto vyhovujícím rozsudkem ze dne 13. 8. 2019, č. j. 20 C 167/2019-66 (dále jen: rozsudek 20 C 167/2019-66). Rozsudkem 20 C 167/2019-66 byla žalovanému mj. uložena povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokuty dle čl. 12 1. a 12. 7., tedy částky ve výši 4 930 Kč a 9 851,07 Kč. příjmení ve výši 9 851,07 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 12. 7. smlouvy o úvěru ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 39 350,42 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do 13. 5. 2019. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 13. 5. 2019, proto žalobkyně touto žalobou požaduje po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 7 786 Kč od 14. 5. 2019 do 27. 4. 2022, tj. ve výši 8 413,2 Kč v souladu s § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani po předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně ze dne 27. 4. 2022. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení též zákonného úroku z prodlení částky ze smluvní pokuty – tj. z částky 8 413, Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ve věci byl zcela nečinný.

3. Soud k projednání věci nařídil jediné jednání a to na 23. 9. 2022, ke kterému předvolal oba účastníky. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil, svou nepřítomnost nikterak neomluvil. Soud proto věc projednal a rozhodl na základě listinných důkazů předložených žalobkyní.

4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 3. 6. 2016, číslo soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku společně se sjednaným úrokem ve výši 137,1 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po 3 629 Kč. Z čl. 12 smlouvy o revolvingovém úvěru vzal soud za prokázané, že žalobkyně byla oprávněna úvěr zesplatnit, pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou jakékoliv splátky o délce 60 dnů. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí nové jistiny úvěru a žalovaný byl povinen uhradit tuto novou jistinu žalobkyni nejpozději v den zesplatnění (čl. 12 smlouvy). Z čl. 12 smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

5. Z oznámení o zesplatnění ze dne 1. 10. 2017 soud vzal soud za prokázané, že žalobkyně celý úvěr zesplatnila, a to v souladu s bodem číslo smlouvy o revolvingovém úvěru, vzhledem k prodlení žalovaného s úhradou splátky úvěru o délce 60 dnů, a zároveň vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky 52 927 Kč.

6. Z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 8. 2019, č. j. 20 C 167/2019-66 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 9. 2019, č. j. 20 C 167/2019-75 soud zjistil, že tímto rozsudkem pro zmeškání, respektive výrokem II. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 4 930 Kč a 9 851,07 Kč.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 27. 4. 2022 včetně podacího archu z téhož dne soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek.

8. Soud věc posoudil zejména podle následujících ustanovení:

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

11. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ ZoSÚ“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.

13. Podle § 9 odst. 1 zákona ZoSÚ, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle odst. 3 téhož ustanovení spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

14. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná smlouvu o revolvingovém úvěru byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena platně, a to s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením této smlouvy o úvěru dostatečně a odborným způsobem zkoumala schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 9 odst. 1 ZoSÚ, neboť soud nepochyboval o tom, že předmětná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje žalobkyně coby poskytovatel a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Soud dospěl k závěru, že tuto otázku je nutno posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaný uplatnil námitku neplatnosti smlouvy.

15. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci anonymizováno právnická osoba proti anonymizováno, C číslo, uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

16. Ustanovení § 9 odst. 1 ZoSÚ stanovující důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie – tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti).

17. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována podle dokladů o jeho příjmech, kdy příjmy žalovaného z pracovního poměru u zaměstnavatele právnická osoba činily průměrně 11 783 Kč čistého měsíčně (prokázáno potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu ze dne 3. 6. 2016). Žalobkyně dále tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného ověřovala i z anonymizováno (nebankovní registr klientských informací) a dále i z registru příjmení. Z něj bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru nikde s dlužnou částkou po splatnosti. Žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání. Doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný. Žalovaný dále uvedl, že má celkové měsíční náklady ve výši 7 800 Kč, volné zdroje ke splácení tedy činí 3 983 Kč. Výše shrnutý způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, soud nepovažuje za dostatečný. S žalobkyní lze souhlasit pouze v tom, že posoudila příjmové poměry žalovaného. Pokud jde o výdajové poměry žalovaného, pak tyto výdaje již žalobkyně řádně nezkoumala. Žalobkyně se spokojila pouze s jednostranným a ničím nedoloženým prohlášením žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí 7 800 Kč. Žalobkyně za této situace měla postupovat podle § 9 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Žalobkyně si tudíž měla vyžádat od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by si výdaje žalovaného verifikovala. Toto zjevně žalobkyně neučinila a při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla ze závěru, že volné zdroje žalovaného jsou dostatečné a činí ničím nepodloženou částku 3 983 Kč. K tomu je nutné dodat, že platí, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného zcela nedostatečně. Soud proto oproti předchozímu rozhodnutí ve věci 20 C 167/2019 smlouvu o revolvingovém úvěru číslo posoudil jako neplatnou podle § 9 odst. 1 ZoSÚ. K rozsudku 20 C 167/2019 soud pouze podotýká, že tímto rozsudkem rozhodl jiný senát soudu ohledně (i) základu nároku žalobkyně, bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. V případě vydání rozsudku pro zmeškání nejsou posuzovány předložené důkazy, je vycházeno pouze z tvrzení žalující strany. V období rozhodnutí soudu ve věci 20 C 167/2019 nebyla navíc ustálena soudní judikatura ohledně absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v případě nedostatečného zkoumání či zhodnocení úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Žalobkyně požadovala po žalovaném úhradu smluvní pokuty ve výši 8 413,2 Kč (sjednaná smluvní pokuta za prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 7 786 Kč za období od 14. 5. 2019 do 27. 4. 2022). Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění splnění povinností, které jsou obsahem závazku (tedy pod pohrůžkou majetkové sankce přimět dlužníka k řádnému splnění závazku), přičemž smluvní pokuta má zároveň i sankční charakter (smluvní pokuta obecně plní funkci preventivní, zajišťovací a sankční, popř. ve vztahu ke způsobené škodě rovněž uhrazovací). Vztah účastníků měl spotřebitelský charakter, jak již soud uvedl. Smlouva o revolvingovém úvěru byla soudem shledána jako absolutně neplatná. Vzhledem k této rozhodné skutečnosti tak chybí právní titul pro přiznání pohledávky žalobkyni z titulu smluvní pokuty. Pro úplnost soud uvádí, že nejen že je smlouva o revolvingovém úvěru absolutně neplatná, a žalobkyně tak nárok na smluvní pokutu nemá, ale ujednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a i z tohoto důvodu by nebyl nárok žalobkyně na zaplacení (další) smluvní pokuty důvodný. Přesto, že sjednání smluvní pokuty a její výše je věcí vzájemné dohody stran, není možné v konkrétním případě sjednat smluvní pokutu v neomezené výši. Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě je výše smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, zásadní je pak vzájemný poměr mezi původní a sankční povinností. I v případě platnosti úvěrové smlouvy by proto soudem byl návrh žalobkyně na zaplacení této smluvní pokuty zamítnut. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný podpisem smlouvy s výší smluvní pokuty souhlasil.

20. Po zohlednění shora uvedeného není nárok žalobkyně důvodný a soud žalobu výrokem I. tohoto rozsudku zcela zamítnul.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy zvážil míru úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků z pohledu předmětu řízení včetně příslušenství. V řízení byl zcela procesně úspěšný žalovaný, a měl by mít proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný však byl v soudním řízení i před jeho zahájením ve věci zcela nečinný, žádné náklady řízení mu proto nevznikly. Proto soud žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 150 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.).