9 C 315/2021

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 464 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 480 Kč od 27. 12. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Co do zbývající části žalobního návrhu se žaloba zamítá.</b> <b>II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.</b> 1. Žalobkyně se podanou žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen: soud) po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 464 Kč s příslušenstvím, s poukazem zejména na následující skutečnosti: právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen právní předchůdce žalobkyně) se žalovaným uzavřeli dne 9. 5. 2006 Smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen Smlouva o půjčce), na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně téhož dne žalovanému poskytl částku 6 000 Kč. Žalovaný půjčenou částku v dohodnuté lhůtě splatnosti 8. 5. 2007 nevrátil, zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně pouze celkovou částku 4 520 Kč Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2020 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně se s odkazem na Smlouvu o úvěru proto domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 3 283,65 Kč, dlužného souhrnného poplatku ve výši 2 180,35 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení do 18. 12. 2020 ve výši 6 021,30 Kč a úroku z prodlení z jistiny v zákonné výši, a to od 19. 12. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný na žalobní návrh nikterak nereagoval.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud rozhodl věc účastníků bez jednání, přestože žalobu částečně zamítl, neboť zamítavý výrok je pouze důsledkem právního hodnocení těchto důkazů soudem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).

4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel Smlouvu o půjčce [číslo], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně dne 9. 5. 2006 žalovanému poskytl částku 6 000 Kč. Tuto částku žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti 8. 5. 2007 vrátil pouze částečně, a to co do 4 520 Kč. Zbývající nárokovanou částku žalobkyni nezaplatil, přestože byl předžalobní upomínkou žalobkyně k úhradě dlužné částky s poplatky i úroky z prodlení vyzván.

5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: <i>6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o.z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není - li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.</i> 7. Pro právní posouzení této věci – s výjimkou postoupení pohledávky – jsou mimo jiná rozhodná dále citovaná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen„ obch. zák.“, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ obč. zák.“). <i>8. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.</i> <i>9. Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. se touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).</i> <i>10. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obch. zák. dohodou podle odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení obč. zák. nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle obč. zák. a na její společné závazky se použijí ustanovení obč. zák.</i> <i>11. Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>12. Podle § 273 odst. 1 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. Podle § 273 odst. 2 obch. zák. odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1.</i> <i>13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 14. Z provedeného dokazování, v návaznosti na citovanou právní úpravu, soud zjistil, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla na žalobkyni postoupena dle § 1879 o. z. a postoupení bylo žalovanému oznámeno. <i>15. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen ZoSÚ), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.</i> 16. Podle rozsudku SD EU ve věci [anonymizováno] C [číslo]:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ 17. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předmětná Smlouva o úvěru byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena platně, respektive zda byla před uzavřením této smlouvy dostatečně a odborným způsobem zkoumána schopnost žalovaného jakožto spotřebitele sjednávaný úvěr splácet (úvěruschopnost), a to v souladu s § 9 ZoSÚ. Soud totiž považuje za jednoznačně zjištěné, že citovaná smlouva je smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu ZoSÚ, kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdce žalobkyně coby poskytovatel, a na straně druhé žalovaný coby spotřebitel. Porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr pak citovaný § 9 odst. 1 ZoSÚ sankcionuje neplatností takové smlouvy (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze z 14. 11. 2017, č. j. 23 Co 365/2017 – 53). Soud podotýká, že úvěrový rámec ke smlouvě o bankovních produktech a službách byl sice uzavřen před účinností ZoSÚ, uvedená skutečnost je ovšem z hlediska ochrany práv spotřebitele de facto nerozhodné. Dle podmínek stanovených evropským spotřebitelským právem, konkrétně Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, je i na„ spotřebitelské“ vztahy vzniklé před nabytím účinnosti ZoSÚ nezbytné zásady ZoSÚ aplikovat, neboť pozice smluvní strany uzavírající smlouvu před nabytím účinnosti tohoto zákona se nikterak nelišila od pozice spotřebitele uzavírajícího smlouvu již v režimu spotřebitelských smluv.

18. S přihlédnutím k výše uvedenému je tedy zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně (poskytovatel úvěru), byla i v tomto posuzovaném případě povinna s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele/žalovaného úvěr splácet, za tím účelem mimo jiné získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází a dosažené informace odborným způsobem posoudit. Až v případě zjištění, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, bylo možno úvěr poskytnout, v opačném případě bylo nezbytné považovat smlouvu za absolutně neplatnou. Je nutné konstatovat, že má-li tedy poskytovatel úvěru povinnost ověřovat jednotlivá tvrzení žadatelů o spotřebitelské úvěry z příslušných dokladů, pak s touto povinností souvisí i povinnost doložit, že tímto způsobem bylo postupováno při posuzování úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. I přes tuto povinnost žalobkyně je z provedeného dokazování zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně v posuzovaném případě nepostupovala zákonným způsobem, při posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr nejednala s odbornou péčí, nedostatečně zkoumala a tedy i nedostatečně zhodnotila úvěruschopnost žalovaného.

19. S ohledem na shora uvedené tak soud Smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr, posoudil jako neplatnou podle § 9 odst. 1 ZoSÚ, a to absolutně. Žalovaný je proto povinen uhradit žalobkyni pouze částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 456 obč. zák.), a kterou dosud nesplatil. Z dokazování soud zjistil, že byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč, žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil 4 520 Kč. Žalovaný se tak na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatil co do částky 1 480 Kč, a je proto povinen plnění v rozsahu tohoto bezdůvodného obohacení žalobkyni také vrátit. Proto soud rozhodl tak, jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno – tj. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1 480 Kč s úrokem z prodlení od 27. 12. 2021 z bezdůvodného obohacení, tj. ode dne následujícího poté, co se žaloba dostala prokazatelně do dispozice žalovaného (§1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků). Ve zbývající části nároku soud žalobu zamítl. Lhůta pro splnění povinnosti uložená tímto rozsudkem byla soudem stanovena delší než zákonná (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Soud má za to, že úhrada této částky ve lhůtě stanovené bude v možnostech žalovaného.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku dle § 150 o. s. ř. ve spojení s ustanovením podle § 142 odst. 2 o. s. ř.. Žalovaný byl sice v řízení v převážné výši úspěšný, ovšem ve věci byl zcela nečinný. Soud proto žalovanému právo n náhradu nákladů řízení odepřel.