9 C 93/2022

Plný text

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Helenou Hrubou, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 3 455,65 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 3 455,65 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným k soudu dne 13. 1. 2022 na žalovaném domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru uzavřené mezi žalobkyní, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], jednající v České republice prostřednictvím [právnická osoba], odštěpného závodu, [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], a žalovaným ze dne 14. 10. 2020, a to přijetím návrhu žalovaného žalobcem tak, že žalobce za žalovaného uhradil částku za zboží odpovídající výši poskytnutého úvěru, žalovaný zboží převzal. Žalobkyně takto poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 14 708 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit 10 měsíčními splátkami ve výši 1 543 Kč, jejich splatnost byla vždy 17. den v kalendářním měsíci, počínaje dnem 17. 12. 2020. Strany si sjednali roční úrokovou sazbu 19,36 % a pojištění ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, žalobkyni v souvislosti s prodlením žalovaného současně vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů. Dne 17. 9. 2021 nastala splatnost poslední splátky úvěru a dluh žalovaného ve výši 3 455,65 Kč, sestávající z jistiny 3 248,51 Kč, úroků ve výši 61,14 Kč a pojistného ve výši 146 Kč, se tak stal splatným v celém rozsahu. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení částky 3 455,65 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši podle ustanovení občanského zákoníku a příslušného nařízení vlády z částky 3 394,51 Kč od 18. 9. 2021 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní marně písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, odeslanou dne 3. 1. 2022.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu:

4. Žalobkyně uzavřela s žalovaným na základě jeho žádosti ze dne 14. 10. 2020 smlouvu o klasickém úvěru [číslo]. Nedílnou součástí návrhu a smlouvy byly produktové podmínky pro klasické úvěry, produktové podmínky pro revolvingové úvěry a sazebník pro úvěry. Žalovanému byl poskytnut klasický úvěr za účelem úhrady kupní ceny zboží/služby, konkrétně mobilního telefonu s prodejní cenou 14 708 Kč, přičemž žalovaný se zavázal úvěr splatit 11 měsíčními splátkami ve výši 1 470 Kč, a to včetně úroků ve výši 19,36 % ročně a pojištěním ve výši 4,99 % ze splátky úvěru vždy do 17. dne v kalendářním měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž byly peněžní prostředky čerpány. Pro případ, že nebude poskytnutý úvěr splácen řádně a včas, byla žalobkyně oprávněna požadovat po klientovi zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně ze splátky, s jejíž i částečnou úhradou se dostal do prodlení více než 30 dnů, dále náhradu nákladů spojených s vymáháním splatného dluhu ve výši 600 Kč a poplatek za odeslání upomínky k úhradě splatné splátky v měsíci následujícím po měsíci prodlení ve výši 100 Kč. Podle úvěrových podmínek byla žalobkyně oprávněna od smlouvy odstoupit v případě podstatného porušení povinností žalovaného. Žalobkyně svou povinnost ze smlouvy splnila, když žalovanému úvěr poskytla, žalovaný však své povinnosti neplnil a dostal se do prodlení s hrazením splátek, celkem na úvěr uhradil šest splátek v celkové výši 14 715 Kč. Žalobkyně několikrát žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu, naposledy předžalobní výzvou k plnění ze dne 3. 1. 2022, žalovaný na ni nijak nereagoval, ani ničeho nezaplatil.

5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

6. Věc byla soudem posuzována dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ o. z.“), přičemž podle § 2395 uvedeného zákona se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Vzhledem k tomu, že ke sjednání poskytnutí úvěru došlo po 1. 1. 2014, je nutno v souladu s § 3028 o. z., na právní posouzení věci použít úpravu tohoto zákona a dále zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v platném znění, dále jen„ ZoSÚ“, neboť právní jednání uskutečněné mezi žalobkyní a žalovaným je zjevně vztahem mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 1 až § 3 uvedeného zákona a § 420 a § 1810 a násl. o. z. <i>8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>9. Dle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>10. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> <i>11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.</i> <i>14. Podle § 1968 o. z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>15. Podle § 1969 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení, věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.</i> <i>16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 17. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (či zápůjčku) sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23Co 365/2017-53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud s odkazem na § 588 o. z. povinen přihlížet z úřední povinnosti. V případě absolutní neplatnosti právního jednání pak nepřichází vůbec v úvahu moderace soudem, na rozdíl od případů relativní neplatnosti.

18. Stejně tak v rozhodnutí pod sp. zn. III ÚS 4129/18 Ústavní soud ČR judikoval, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 19. Soud nemá za prokázané, že by žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně tvrdila, že svou zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr splnila na základě údajů poskytnutých žalovaným před poskytnutím úvěru, dále dotazem banky do negativního dlužnického registru [příjmení], kontrolou v databázích zaměstnavatelů ARES, centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku a katastru nemovitostí, z interních záznamů a alertů z distribuční sítě a behaviorálního skóringu. Žalobkyně však nedoložila žádné důkazy o tom, že by údaje poskytnuté žalovaným jakkoliv ověřovala, žalobkyně se tak spokojila pouze s jednostranným a ničím nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho příjmech a výdajích. Žalobkyně za této situace měla postupovat podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Žalobkyně tudíž měla postupovat podle § 84 odst. 1 ZoSÚ a vyžádat si od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by si výdaje žalovaného verifikovala. Toto zjevně žalobkyně neučinila a při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla ze závěru, že volné zdroje žalovaného jsou dostatečné a ničím svá tvrzení nedoložila. K tomu je nutné dodat, že již v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb. platilo, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tudíž nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud je přesvědčen, že řečené se plně uplatní i v poměrech ZoSÚ, který je s odkazem na § 78 ZoSÚ v tomto i přísnější. Vzhledem k výše uvedenému soud učinil závěr, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného zcela nedostatečně.

20. S ohledem na shora uvedené soud posoudil předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně svá tvrzení ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného řádně nedoložila. Z pouhého prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích nelze dojít k závěru, že žalovaný byl schopen svůj dluh splácet. Žalobkyně tak s odbornou péčí neposoudila úvěruschopnost žalovaného a poskytla mu spotřebitelský úvěr, aniž řádně zkoumala jeho výdaje. Z výše citovaného ustanovení ZoSÚ vyplývá, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je vždy povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele poskytnuté peněžní prostředky splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen zapůjčené prostředky vrátit, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně.

21. Jak již bylo výše konstatováno dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru je s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nesplnila podmínky § 86 ZoSÚ, absolutně neplatná. Žalovaný tak měl povinnost uhradit žalobkyni toliko částku, která mu byla poskytnuta na základě neplatné smlouvy (§ 2991 o. z.), tj. jistinu ve výši 14 708 Kč, což žalovaný již svými platbami splnil. Žalovaný tak nemá vůči žalobkyni žádné další závazky, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl výrokem I.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Náhrada nákladů řízení by příslušela procesně úspěšnějšímu žalovanému, který byl ovšem ve věci nečinný a žádné náklady mu nevznikly. Proto soud výrokem II. tohoto rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.