10 C 57/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl soudkyní JUDr. Radkou Heresovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 94 601,98 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 86 594,18 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení částky 15 679,35 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 86 594,18 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 11 330 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 86 594,18 Kč představující dosud nesplacenou jistinu dluhu vzniklého ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené mezi její právní předchůdkyní – [právnická osoba] a žalovanou dne [datum], smluvních úroků v kapitalizované výši 7 373,85 Kč, úroku z prodlení v kapitalizované výši 80,70 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení, jakož i nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a smluvní pokuty ve výši 8 007,80 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalované byla poskytnuta půjčka ve výši 100 000 Kč, která měla být zaplacena v 48 měsíčních splátkách po 3 038 Kč, celkově mělo být původnímu věřiteli zaplaceno 145 683,27 Kč. Protože žalovaná porušila povinnost udržovat na běžném účtu č. [bankovní účet] dostatečný zůstatek k úhradě splátek a neplatila dohodnuté splátky, předchůdce žalobkyně prohlásil půjčku za splatnou ke dni [datum]. Jistina dluhu byla ponížena o 13 405,82 Kč, tedy o částku, jež byla zaplacena.

2. K požadavku na smluvní pokutu žalobkyně uvedla, že byla vyčíslena ve výši dohodnuté v čl. 6 odst. 6.1 písm. c) Návrhu ve výši 0,1 % denně z částky 86 594,18 Kč za období od 41. dne po zesplatnění půjčky, tj. od [datum] do [datum] a reflektuje zákonné omezení vyplývající z § 122 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila tvrzení o tom, jak byla zkoumána schopnost žalované úvěr splácet. Uvedla, že využila externí i interní databáze, tj. BRKI, NRKI, [příjmení] a insolvenční rejstřík. Nezjistila z nich žádné negativní informace. Vycházela z žalovanou tvrzeného příjmu – 18 000 Kč měsíčně, výdajů na živobytí, zahrnujících výdaje na bydlení, včetně hypotéky a úvěru – 10 994 Kč měsíčně a vyhodnotila, že rozdíl ve výši 7 006 Kč měsíčně umožňuje splácet úvěr i nepředvídatelné výdaje.

4. Z potvrzení o zřízení účtu bylo zjištěno, že žalované byl dne [datum] zřízen běžný účet vedený u [právnická osoba] pod č. [bankovní účet]. Z návrhu na uzavření Smlouvy o půjčce [číslo] bylo zjištěno, že žalovaná dne [datum] akceptovala nabídku půjčky ve výši 100 000 Kč. Součástí návrhu byl formulář obsahující standardní informace o spotřebitelském úvěru, z něhož vyplynulo, že půjčka měla být splacena v 48 měsíčních splátkách ve výši 3 038 Kč, celkem tedy mělo být zaplaceno 145 683,27 Kč. První splátka měla být uhrazena do [datum]. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyplynulo, že předchůdce žalobkyně posuzoval při zkoumání úvěruschopnosti tzv. tvrdá kritéria (interní a externí dluhy, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady a existující exekuce), informace z externích úvěrových registrů, příjmy žadatele a jeho pravidelné výdaje. Vycházel z deklarovaného příjmu 18 000 Kč, který byl ověřen s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě osobnostních předpokladů klienta., deklarované výdaje byly navýšeny na 10 994 Kč, z toho výdaje na bydlení – 7 134 Kč a výdaje na živobytí – 3 860 Kč. Předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že rozdíl mezi příjmy a výdaji ve výši 7 006 Kč umožňuje splácet půjčku i hradit nepředvídatelné výdaje.

5. Z výpisu z běžného účtu žalované bylo zjištěno, že na něj byla dne [datum] připsána částka 100 000 Kč.

6. Výzvami ze dne [datum], [datum], [datum] byla žalovaná vyzvána k zaplacení neuhrazených splátek půjčky, vždy byla upozorněna na možnost zesplatnění. Oznámením datovaným dnem [datum] odeslaným žalované doporučeně došlo k zesplatnění půjčky, žalovaná byla vyzvána k okamžitému jednorázovému splacení závazku vůči bance ve výši 93 050,73 Kč.

7. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem dne [datum] byly žalované postoupeny pohledávky ze smluv o půjčkách uzavřených [právnická osoba], které byly specifikovány v příloze [číslo]. Z přílohy [číslo] vyplynulo, že ve výčtu postoupených pohledávek je též pohledávka uplatněná v tomto řízení. Oznámení o postoupení bylo žalované odesláno doporučeně dne [datum].

8. Je bez pochyb, že žalovaná byla klientkou [právnická osoba], u níž byl veden její běžný účet, a že jí banka poskytla půjčku ve výši 100 000 Kč na základě smlouvy uzavřené dne [datum]. Půjčka měla být splácena po dobu 48 měsíců v měsíčních splátkách 3 038 Kč. Z půjčených peněz žalovaná splatila pouze 13 405,82 Kč, banka pro porušování povinnosti splácet a neudržování dostatečného zůstatku na běžném účtu úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Žalovaná nereagovala na výzvy k okamžité úhradě dluhu. [příjmení] pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

10. Podle § 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Po obsahové stránce je povinnost věřitele dostatečně prověřit úvěruschopnost spotřebitele shodná s předchozí úpravou uvedenou v zákoně č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a proto je níže uvedená judikatura též aplikovatelná na právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy.

16. K otázce povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 17. [příjmení] závěr učinil k výkladu § 9 z. s. ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů.

18. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne [datum] sp. zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

19. Na otázku zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno]), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

20. Dle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2023, č.j. 11 Co 27/2023-118, v rámci posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba ze strany poskytovatele úvěrů zjišťovat a prověřovat nejen jeho příjem, ale i skutečné výdaje, náklady a závazky. Nelze se spoléhat pouze na tvrzení žadatele o úvěr uváděná např. v žádosti o úvěr. Nesplnění této povinnosti zakládá neplatnost smlouvy o úvěru dle § 86 z. s. ú.

21. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná strana nemusela neplatnost namítat, naopak soud k ní byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Dokazováním nebylo prokázáno, že byla řádně posuzována úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, neboť předchůdce žalobkyně se spolehl toliko na její prohlášení o výši příjmu ze zaměstnání, nijak jej však neověřil. Neověřil ani žalovanou deklarované výdaje. Nemohl vycházet ani z historie žalované, neboť byla novou klientkou a půjčka ve výši 100 000 Kč jí byla poskytnuta tři měsíce po založení běžného účtu. I kdyby žalovanou deklarované příjmy a výdaje byly pravdivé, nelze souhlasit se závěrem, že předpokládaný rozdíl mezi příjmy a výdaji ve výši 7 006 Kč umožňuje splácet půjčku pravidelnou splátkou 3 038 Kč měsíčně i neočekávané výdaje.

22. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

23. Jelikož soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je pro řádné nezkoumání úvěruschopnosti žalované strany neplatná, zabýval se tím, zda jistina byla vyplacena žalované a mohlo tak na její straně dojít k bezdůvodné obohacení. Žalující straně předloženými listinnými důkazy prokázala tvrzení o poskytnutí jistiny 100 000 Kč, z níž bylo uhrazeno 13 405,82 Kč. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalující straně obohacení ve výši rozdílu v souladu s § 87 z. s. ú. S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021 nevzniklo žalující straně právo na žádné další nároky vůči žalované straně, soud proto žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl. Jelikož se nepodařilo zjistit poměry žalované strany, uložil jí soud uhradit dlužnou částku do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

24. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyně, která měla úspěch v rozsahu 75 %, má právo na náhradu 50 % účelně vynaložených nákladů. Náklady tvoří soudní poplatek ve výši 3 784 Kč, náklady právního zastoupení – odměna za tři úkony právní pomoci po 4 900 Kč, tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč a daň z přidané hodnoty (21 % ze součtu 15 600 Kč) ve výši 3 276 Kč Náklady řízení činí celkem 22 660 Kč a polovina ve výši 11 330 Kč byla přiznána žalobkyni.

25. Při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu vycházel soud z toho, že celkem bylo žalobou uplatněno právo na zaplacení částky 117 535,74 Kč (jistina – 86 594,18 Kč, smluvní pokuta 8 007,80 Kč, smluvní úrok 7 373,85 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 217 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 80,70 Kč a zákonný úrok z prodlení, který činil ke dni rozhodnutí 15 262,21 Kč), žalobkyně uspěla s požadavkem na zaplacení 86 594,18 Kč, tj. v rozsahu 75 %, ve zbývajícím rozsahu měla úspěch žalovaná (25 %).