12 C 411/2020

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní titul Romanou Malou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 5 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba na zaplacení 5 000 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z 5 000 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím z titulu neplnění smluvních povinností žalovanou. Dle tvrzení žalobkyně nárok vznikl z titulu neplnění smluvních povinností žalovanou z uzavřené smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] uzavřené mezi účastníky (dále jen„ smlouva“). Ve smlouvě se žalovaná zavázala, že po ukončení smlouvy žalovaná vrátí pronajaté technické zařízení [anonymizována tři slova] sériové číslo [anonymizováno] (dále jen„ zařízení“) žalobkyni, a to do 10 dnů od ukončení smlouvy. Smlouva byla ukončena [datum]. Žalovaná v ujednané lhůtě zařízení nevrátila a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty 5 000 Kč v souladu se smlouvou a s čl. 4 4 zvláštních podmínek pro službu Kombinované televize [anonymizováno] TV (dále jen„ zvláštní podmínky“). Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k vrácení zařízení a poskytla ji k tomu lhůtu do [datum]. Ode dne následujícího tak žalobkyni též vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení ze smluvní pokuty 5 000 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud zjistil následující skutkový stav. [datum] uzavřeli účastníci smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací, kde se žalobkyně zavázala poskytovat žalované televizní vysílání prostřednictvím internetu. Za účelem poskytování těchto služeb pronajala žalobkyně žalované technické zařízení, které je ve smlouvě výslovně označeno jako„ technické zařízení“. Čl. I. smlouvy zní:„ ÚČASTNÍK [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno]: Smluvní pokuta ve výši 1 500 Kč za: (i) prodlení s úhradou jakéhokoliv závazku účastníka více než 30 dní; nebo smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč za: (i) nevrácení, poškození, zničení nebo neoprávněný zásah do zapůjčeného [příjmení] zařízení…“ Součástí smlouvy byly též zvláštní podmínky, jejichž čl. 2 [číslo] zní:„ [příjmení] zařízením účastníka se rozumí zobrazovací zařízení účastníka umožňující příjem služby (zejména TV, monitor, apod.). Čl. [číslo] zvláštních podmínek zní:„ Technickým zařízení se rozumí zařízení potřebné k příjmu nebo přístupu ke službě, které je za tímto účelem poskytnuto účastníkovi [právnická osoba] ([anonymizována čtyři slova]).“ Čl. 4.4 zvláštních podmínek zní:„ V případě ukončení smlouvy je účastník povinen technické zařízení vrátit DCZ ve stavu, který odpovídá běžnému opotřebení, a to nejpozději do 10 dnů od ukončení smlouvy…“ 5. Soud z citovaných článků smlouvy a smluvních podmínek zjistil, že si účastníci na přední straně smlouvy srozumitelně ujednali, že v případě že žalovaná nevrátí, poškodí, zničí nebo neoprávněně zasáhne do zapůjčeného koncového zařízení, vzniká žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty 5 000 Kč. Naopak ve smlouvě nejsou ujednány jakékoliv skutečnosti, které by zakládaly právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za nevrácení technického zařízení, tedy takového zařízení, které je definováno ve smlouvě ve spojení se čl. 2 [číslo] zvláštních podmínek jako [anonymizováno 5 slov]. Na základě uvedených rozdílných definic koncového zařízení a technického zařízení dospěl soud k závěru, že ve smlouvě není ujednána ani výše smluvní pokuty za nevrácení technického zařízení ani ujednán způsob výpočtu konkrétní výše smluvní pokuty za nevrácení technického zařízení. Zvláštní podmínky srozumitelně vymezují rozdíl mezi koncovým zařízením účastníka a technickým zařízením. Smlouva pak s těmito pojmy spojuje různé právní skutečnosti, v případě koncového zařízení zejména vznik práva na zaplacení smluvní pokuty. Žalobkyně tak opírá svůj nárok o znění čl. 4 smluvních podmínek, ačkoliv ze smlouvy nevyplývá, že by smlouva spojovala s porušením povinnosti žalované uvedené v čl. 4 zvláštních podmínek právo žalobkyně požadovat po žalované smluvní pokutu 5 000 Kč za nevrácený [anonymizována dvě slova], tedy technického zařízení, jelikož smlouva spojuje vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty 5 000 Kč porušením povinnosti žalované vrátit zapůjčené koncové zařízení a nikoliv porušením povinnosti vrátit technické zařízení. S porušením povinnost vrátit technické zařízení smlouva žádné negativní následky pro žalovanou nespojuje.

6. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Uzavřená smlouva je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 1810 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

7. Podle § 1811 odst. 1 o. z. musí veškerá sdělení vůči spotřebiteli podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

8. Podle § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

9. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

10. Na základě zjištěného skutkového stavu a s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Z tvrzených skutečností žalovanou a z předložených důkazů nemohlo žalobkyni vzniknout právo na zaplacení smluvní pokuty, jelikož ve smlouvě uzavřené mezi účastníky tato smluvní pokuta nebyla ve vztahu k porušení povinnosti vrátit technické zařízení jakkoliv jasně a srozumitelně ujednána tzn., nebyly ujednány jak důvody, za kterých by žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za nevrácení technického zařízení žalovanou, tak nebyla jasně ujednána výše smluvní pokuty za nevrácení technického zařízení nebo jasně a srozumitelně ujednán způsob výpočtu konkrétní výše smluvní pokuty. Z uvedených důvodů tak právo na zaplacení smluvní pokuty za nevrácení technického zařízení žalovanou nemohlo žalobkyni vzniknout, jelikož toto ujednání smlouva ani zvláštní podmínky neobsahují.

11. Soud považoval za bezpředmětné vyzvat žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů ve věci vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty, jelikož v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu nebo jiné obdobně znevýhodňující ustanovení zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné tzn. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis (viz. Nález ÚS z [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11). To stejné platí ve vztahu k ceníkům. V těle smlouvy ustanovení o vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty z důvodu nevrácení technického zařízení za podmínek dle čl. 4 zvláštních podmínek ujednána nejsou, přičemž tuto vadu nelze zhojit žádným způsobem, který by nebyl v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované, která byla ve věci zcela úspěšná, nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení, jelikož z obsahu spisu je zřejmé, že jí žádné náklady řízení nevznikly.