15 C 144/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Radkou Kryndlerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 34 249 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení 16 251 Kč s úrokem 8,5 % ročně z 16 251 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,5 % ročně z 15 249 Kč od [datum] do zaplacení, a dále částky 2 749 Kč a dále nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15 249 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu se zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že nárok vznikl z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky dne [datum] prostřednictvím webových stránek žalobkyně. Na základě smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit jistinu spolu s poplatkem ve výši 6 500 Kč do [datum]. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil a dle žalobce mu tak vznikla povinnost zaplatit kromě výše uvedených částek též účelně vynaložené náklady na vymáhání pohledávky ve výši celkem 2 500 Kč (za pět písemných výzev k úhradě dle čl. 2 smlouvy) a smluvní pokutu ve výši 12 500 Kč, přičemž tato částka byla ponížena částečnou úhradou žalovaného, a to na výši 2 749 Kč 1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

3. Ze smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným [datum] smlouvu o zápůjčce. Na základě uzavřené smlouvy poskytla původní věřitelka žalované zápůjčku ve výši 25 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal zápůjčku vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 6 500 Kč, to vše nejpozději do [datum]. Dle tvrzení žalobkyně uhradil žalovaný pouze částku 9 751 Kč.

4. K výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získala konkrétní informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že žádná skutková tvrzení nebude doplňovat a nechť soud přizná žalobkyni bezdůvodné obohacení.

5. Ohledně zkoumání schopnosti žalovaného splácet žalobkyní poskytnutou jistinu s příslušenstvím tak soud nezjistil ničeho. V zájmu žalobkyně je, aby skutečnost, že při poskytnutí zápůjčky řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného, byla tvrzena a prokázána. Protože v řízení konkrétní skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, netvrdila ani neprokázala, nastupuje institut břemene tvrzení a důkazní. Smyslem tohoto procesního institutu je umožnit soudu vydat rozhodnutí rovněž v těch případech, kdy určitá skutečnost ve sporu rozhodná nebyla tvrzena nebo dokázána, tedy v případě, kdy soud nemá možnost přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. V tomto případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho z účastníků, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Soudu tedy nezbylo než rozhodnout v neprospěch žalobkyně, která ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ničeho netvrdila.

6. Ze výpisu z běžného účtu žalovaného [číslo] [bankovní účet] u [právnická osoba] soud zjistil, že dne [datum] byla na tento účet připsána částka 25 000 Kč identifikována jako zápůjčka od žalobkyně.

7. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

8. Na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], poskytla žalobkyně žalovanému zápůjčku ve výši 25 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal zápůjčku vrátit a společně s tím zaplatit původní věřitelce souhrnný poplatek ve výši 6 500 Kč, to vše nejpozději do [datum]. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce neposoudila žalobkyně řádně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr posouzením příjmů a výdajů žalovaného. Žalovaný uhradil toliko částku 9 751 Kč.

9. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, dále jen„ směrnice“) a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkována spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Na otázku, zdali nedostatečné posouzení úvěruschopnosti způsobuje neplatnost absolutní nebo relativní úvěrové smlouvy, odpovídá rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK), kde Soudní dvůr vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

14. V souzené věci žalobkyně nejednala s odbornou péčí, když řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. O tom nelze učinit než učinit závěr, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce porušila původní věřitelka svou povinnost řádně zkoumat schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Smlouva o zápůjčce je tak absolutně neplatná (viz. rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK)) a soud vypořádal neplatnou smlouvu podle příslušné právní úpravy.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle závěrů vyřčených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, je smyslem úpravy uvedené v zákoně o spotřebitelském úvěru vedle ochrany spotřebitel též postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a způsobil tak neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud dále uvedl, že:„ projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. [příjmení] tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. [příjmení], J., [příjmení], L., [příjmení], P., [příjmení], L., [příjmení], J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. [číslo]). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 19. Žalovaný obdržel od původní věřitelky plnění ve výši 25 000 Kč. Za toto plnění zaplatil celkem 9 751 Kč. Původní věřitelka, resp. žalobkyně, tak má nárok na zaplacení rozdílu mezi přijatým a poskytnutým plněním, tzn. žalobkyně má nárok na zaplacení 15 249 Kč.

20. Na základě výše uvedeného dospěl zdejší soud k závěru, že nelze žalobkyni přiznat nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení od doby, kdy vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky prostřednictvím výzvy k plnění, jelikož tento nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení jí může vzniknout až v době, kdy se žalovaný ocitne v prodlení se splácením jistiny spotřebitelského úvěru, přičemž počáteční lhůtu k plnění žalované musí s ohledem na znění § 87 z. s. ú. určit soud.

21. Soud tak rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu v zákonné lhůtě, tj. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). S ohledem na právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021 nevzniklo žalující straně na právo na žádné další nároky vůči žalované straně, soud proto žalobu ve zbylém rozsahu zamítl. Stejně tak soud žalobu zamítl v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního poplatku a smluvní pokuty, jelikož tyto povinnosti vychází ze smlouvy o úvěru, kterou soud posoudil jako smlouvu absolutně neplatnou (výrok II).

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalované, která byla ve věci poměrně úspěšnější, nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení, jelikož z obsahu spisu je zřejmé, že mu žádné náklady řízení nevznikly. Žalobkyně se domáhala zaplacení 34 000 Kč s příslušenstvím. Soud žalobkyni přiznal pouze 15 249 Kč, představující méně než polovičních úspěch ve věci žalobkyně.