17 C 439/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Flaxovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 47 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 47 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % ročně z částky 47 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 718 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Podle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z následujícího titulu: žalobce eviduje za žalovanou pohledávku ve výši 47 000 Kč s příslušenstvím, splatnou na výzvu, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Dne [datum] žalobce uhradil žalované částku 47 000 Kč. Žalovaná neposkytla služby, ani nijak nevyúčtovala a žalobce žádá úhradu žalované částky spolu se zákonným úrokem z prodlení.

2. Žalovaná se k ústnímu jednání soudu bez omluvy nedostavila, ač měla doručení řádně vykázáno, a to náhradně fikcí dne [datum]. Soud postupoval podle ustanovení § 101 odst. (3) o.s.ř., podle kterého, nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: z listiny, která je označena jako [anonymizována dvě slova]. Rozvrh plus nov. zač. [variabilní symbol] má soud za prokázáno, že jméno majitele účtu je [celé jméno žalobce], číslo účtu je [bankovní účet]. Z listiny, která je označena jako [anonymizována dvě slova]. Rozvrh plus nov. zač. [variabilní symbol] má soud dále za prokázáno, že se jednalo o protiúčet [anonymizována dvě slova]. Rozv. Plus nov. zač., a to číslo účtu [bankovní účet], [variabilní symbol], kdy v kolonce info bylo uvedeno, že se jedná o tuzemskou odchozí úhradu s datem zaúčtování dne [datum], ID [anonymizována dvě slova] a v poznámce je uvedeno, že platba byla zaúčtovaná a částka - 47 000 CZK. Z výzvy k předložení vyúčtování a vydání bezdůvodného obohacení - předžalobní upomínky ze dne [datum] má soud za prokázáno, že v průběhu roku [rok] se na žalovanou obrátil žalobce, a to ve věci poradenství a služeb poskytovaných žalovanou a uhradil žalované částku 47 000 Kč. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] má dále soud za prokázáno, že následně žalobce žádal po žalované předložení vyúčtování, telefonicky žalovanou kontaktoval a jinak se žalobce snažil dosáhnout předložení listin, které byla žalovaná žalobci povinna předložit, když na základě těchto listin žalovaná jistě vystavuje i účetní doklady. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] má dále soud za prokázáno, že žalobce požádal žalovanou o vrácení části převedené částky žalované, k čemuž však nedošlo, kdy žalobce se nedočkal od žalované žádné relevantní odpovědi a žalovaná dokonce přestala se žalobcem komunikovat. Z listiny nazvané potvrzení o podání má soud za prokázáno, že je opatřena podacím znakem a podací znak je opatřen podacím razítkem dne [datum], kdy adresátem je žalovaný. Z listiny nazvané dodejka má soud za prokázáno, že je opatřena podacím razítkem České pošty a.s. ze dne [datum], kdy dodejka je adresovaná žalované, přičemž zásilka byla uložena dne [datum] a odesílatelem je žalobce. Z další listiny nazvané opět dodejka má soud za prokázáno, že dodejka je opatřena podacím razítkem, resp. informací o uložení dne [datum] a podací razítko má datum dne [datum].

4. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: žalobci se podařilo po provedeném dokazování prokázat, že je osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby. Strany závazku v případě bezdůvodného obohacení zákonodárce označuje jako obohaceného (v tomto projednávaném případě žalovaný) a ochuzeného (v tomto projednávaném případě žalobce). Aktivní legitimace je v řízeních sporných přiřazena osobě, která tvrdí a prokáže, že je v rámci hmotněprávního vztahu nositelem určitého subjektivního práva, jemuž odpovídá určitá subjektivní povinnost osoby pasivně legitimované, a v rovině procesní toto subjektivní hmotné právo učiní předmětem řízení na základě procesního úkonu, kterým je podání žaloby. Vznik bezdůvodného obohacení má za následek, že osoba, jejíž majetková sféra se rozšířila, ač se rozšířit neměla, popřípadě, v jejíž majetkové sféře nedošlo k úbytku, ač k němu dojít mělo, novou terminologií označována jako "obohacený", je povinna ochuzenému vydat, oč se na jeho úkor obohatila. Na vymezení účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení nemá jakýkoliv vliv, nabude-li následně předmět majetkového prospěchu třetí osoba. Vznik bezdůvodného obohacení je tedy příčinou vzniku závazkového právního vztahu mezi obohaceným a ochuzeným. Práva a povinnosti stran tohoto závazkového právního vztahu přitom budou určeny jak speciální úpravou problematiky bezdůvodného obohacení, tak i obecnou úpravou závazkových právních vztahů. Bezdůvodné obohacení mohou ze zákona uplatňovat pouze osoby, které prokázaly, že jim skutečně vzniklo, tedy osoby, které toto bezdůvodné obohacení plnili subjektu, který se na jejich úkor obohatil. Žalobce po provedeném řízení prokázal, že plnil žalované, která se na jeho úkor obohatila. Žalobce předloženými důkazy prokázal, že skutečně žalované uhradil finanční částku, takže žalobce správně proti žalované uplatňuje částku bezdůvodného obohacení ve výši 47 000 Kč.

5. Předmět bezdůvodného obohacení musí být vrácen tomu, na jehož úkor byl získán. Je jím ten, kdo plnil bez právního důvodu nebo z důvodu, který dodatečně odpadl, na základě neplatného právního úkonu, nebo ten kdo za jiného splnil jeho dluh a jeho majetkový stav se snížil. Bezdůvodné obohacení je právním důvodem vzniku závazku mezi obohaceným a tím, na jehož úkor bylo obohacení získáno. Tyto subjekty jsou účastníky závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení bez ohledu, co se s předmětem obohacení dále stalo. Právo i povinnost z tohoto vztahu se totiž váže k osobám, nikoliv k věcem či jiným hodnotám, jež tvoří předmět bezdůvodného obohacení. Právo aktivně legitimovaného na vydání bezdůvodného obohacení přechází na dědice, neboť nejde o právo vázané jen na jeho osobu. Totéž platí i o přechodu povinnosti, jež stíhá bezdůvodně obohaceného.

6. Bezdůvodným obohacením se rozumí vznik majetkové újmy na úkor konkrétní osoby - ochuzeného (ustanovení § 2991 NOZ). Z bezdůvodného obohacení vzniká právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Není-li to možné, vzniká oprávnění na poskytnutí finančního vyrovnání vystihujícího hodnotu bezdůvodného obohacení (ustanovení § 2999 a násl. NOZ). Podle již citovaného ustanovení § 2991 odst. (1) NOZ (zákon č. 89/2012 Sb.), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ustanovení § 2991 (2) NOZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Bezdůvodné obohacení je objektivně nastalý stav, v němž bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. Oproti náhradě škody je tedy při stanovení jeho výše rozhodující prospěch získaný obohaceným na úkor ochuzeného, a nikoliv újma spočívající ve zmenšení majetku poškozeného v důsledku protiprávního jednání škůdce. Zákoník ve svém demonstrativním výčtu skutkových podstat bezdůvodného obohacení výslovně zmiňuje plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávní užití cizí hodnoty a plnění za obohaceného, co měl po právu plnit sám. Plnění bez právního důvodu je skutkovou podstatou, pod kterou je podřaditelná značně široká škála případů bezdůvodného obohacení, kde již od samého počátku nebylo důvodu k tomu, aby určitá osoba nabyla majetkového prospěchu, a tedy již v okamžiku nabytí majetkového prospěchu lze hovořit o vzniku bezdůvodného obohacení. Právní důvod přitom může představovat právní jednání, jakož i přímo zákonem stanovená možnost nabývat určitý prospěch. Není rozhodující, bylo-li mezi stranami plněno na základě domnělého titulu z oblasti veřejného či soukromého práva, lze-li však ze zákonné úpravy dovodit existenci povinnosti určité osoby poskytnout dané plnění, nemůže jít o bezdůvodné obohacení. Plnění z právního důvodu, který odpadl je skutkovou podstatou, která na rozdíl od skutkové podstaty prve uvedené v tomto případě právní důvod v době plnění existoval a až později došlo k jeho odpadnutí, čímž se z plnění na základě něj poskytnutého stalo bezdůvodné obohacení. K této situaci může dojít zejména v případech dovolání se relativní neplatnosti právního jednání nebo zrušení vykonatelného rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno. Domáhá-li se však osoba, jež poskytla na základě zrušeného vykonatelného rozhodnutí plnění jiné osobě, vydání tohoto plnění, bude se o bezdůvodné obohacení jednat pouze v případě, že poskytnuté plnění nemělo oporu v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva povinnost neexistovala (tuto otázku řeší v případném sporu soud jako otázku předběžnou). O plnění z právního důvodu, který odpadl, se dále může jednat tehdy, dojde-li k odstoupení od smlouvy (v některých případech ovšem následky odstoupení od smlouvy mohou podléhat zvláštní úpravě, srov. např. ustanovení § 1863 NOZ, jež bude modifikovat povinnosti stran závazku z bezdůvodného obohacení), zrušení smlouvy splněním rozvazovací podmínky apod.. Podle ustanovení § 2993 NOZ plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Plnění bez právního důvodu, zejména na základě neplatné smlouvy, je plněním nedluhu. Takové plnění nemá oporu ve spravedlivém důvodu, a proto musí být vráceno tomu, kdo plnil. Toto zákonné ustanovení vychází z pojetí, že kdo plnil druhému bez právního důvodu (sine causa), má právo požadovat vydání toho, co plnil, tedy upravuje rozsah restituční povinnosti osob, mezi nimiž není dán platný zavazovací důvod, přesto pod dojmem jeho existence (případně před jeho zrušením) bylo mezi těmito osobami poskytováno plnění (tedy zpravidla mezi stranami zrušené či neplatné smlouvy). Odlišuje situace, v nichž bez existence platného závazku bylo plněno pouze jednou stranou a v nichž bylo plněno oběma stranami, v obou případech však za výchozí pro stanovení výše restituční povinnosti pokládá rozsah plnění poskytnutého na základě domnělého závazku. Jak je zdůrazňováno v důvodové zprávě, podle uvedeného ustanovení ten, kdo plnil druhému bez právního důvodu, má právo požadovat vydání toho, co plnil. Podle ustanovení § 2999 odst. (1) NOZ, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. Podle ustanovení § 2999 odst. (2) NOZ, plnil-li ochuzený za úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna. Podle ustanovení § 2999 odst. (3) NOZ, nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k jeho zkáze, ztrátě nebo zhoršení z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co ušetřil na vlastním majetku. Navazujícími ustanoveními je základní povinnost stanovená ustanovením § 2999 odst. 1 NOZ poněkud modifikována v závislosti na okolnostech konkrétní situace, lze však říci, že i nadále by mělo být výchozí pro stanovení, co je obohacený povinen vydat ochuzenému, to co nabyl, nehledě na újmu utrpěnou ochuzeným. Dosavadní úprava sice výslovně nestanovila, jakým způsobem má být určena výše peněžité náhrady, nicméně kritérium obvyklé ceny bylo dovozováno výkladem jako optimální, což zjevně našlo odraz i ve znění zákona. Při stanovení výše peněžité náhrady přitom bude i nadále třeba mít na zřeteli základní zásadu vyplývající z ustanovení § 2991 NOZ, podle níž je obohacený povinen vydat ochuzenému, oč se obohatil, tedy oč se rozrostla jeho majetková sféra. Není proto rozhodující majetkový úbytek na straně ochuzeného, ale prostřednictvím obvyklé ceny vyčíslený přírůstek aktiv nebo úbytek pasiv na straně obohaceného (tyto hodnoty si samozřejmě mohou v určitých případech odpovídat) .. Odlišností je vymezení výše restituční povinnosti v případě plnění ze zrušeného nebo neplatného právního jednání. Napříště by totiž právo na peněžitou náhradu při plnění z neplatného či zrušeného právního jednání nemělo vzniknout v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. S ohledem na skutečnosti, s nimiž občanský zákoník spojuje neplatnost právních jednání, bude patrně možno uvažovat o aplikovatelnosti tohoto ustanovení především v případech jednání příčících se zákonným ustanovením nebo dobrým mravům (kupříkladu o ujednáních vykazujících charakter lichvářských smluv), jako i o důvodovou zprávou uváděných smluv uzavřených s nezletilými. Vzhledem k zásadně objektivní povaze bezdůvodného obohacení je přitom třeba mít na paměti, že v případě neplatnosti právního jednání by k tíži osoby, jež je způsobila, nemělo být kladeno zavinění (k zohlednění zavinění neplatnosti či zrušení právního jednání slouží odlišné právní instituty).

7. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobci přiznal i úroky z prodlení podle ustanovení § 1970 NOZ ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb..

8. Vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a podle ustanovení § 142a o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 718 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ustanovení § 6 odst. 1 AT a podle ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT”) z tarifní hodnoty ve výši 47 000 Kč sestávající z částky 2 980 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 AT včetně tří paušálních náhrad výdajů po částkách 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT. Žalobce správně účtoval na náhradě nákladů řízení 3 úkony po částce 2 980 Kč bez DPH, dále správně účtoval 3 RP bez DPH, a to příprava, převzetí a zastoupení dne [datum], celkem částka 9 840 Kč. Žalobce dále správně účtoval cestovné, kdy se jednalo o vozidlo tovární značky Wolksvagen Multivan, [registrační značka] je 8AF9248, spotřeba vozidla je 12,9/8,1/9,8, a to podle normy EU 1999 [číslo], cena paliva je 44,10 Kč za litr, celkem účtoval žalobce cestovné za vzdálenost 197,2 km, při amortizaci 5,20 Kč. Cestovné účtoval žalobce celkem v částce 1 878 Kč.