32 C 111/2024

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 26.888 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do , částka, , co do úroku , částka, , co do úroku 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni , částka, se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu s úrokem z úvěru , částka, , dále spolu s úrokem z úvěru 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení , částka, a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu „Smlouvy o úvěru č. , hodnota, “, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, ., se žalovanou dne , datum, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši , částka, . Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplatila v dohodnutém termínu, poslední splátku , částka, uhradila dne , datum, , úvěr měl být splacen do , datum, . Žalovanou uhrazenou částku právní předchůdkyně žalobkyně poměrně započetla na jistinu, úroky a poplatky. Dlužná částka ve výši , částka, byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou , částka, , úroky , částka, , poplatky , částka, a smluvní pokutou , částka, . Žalobkyně dále požadovala úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení ve výši, z částek a za období, jak jsou uvedeny výše.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané následujícími listinami: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Přílohou č. , hodnota, : Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, + Podacím lístkem. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.

1. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá žalobní tvrzení ve svém podání doručeném soudu dne , datum, (na čl. 26 – 27 spisu). Žalobkyně uvedla, že žalovaná uhradila na konto smlouvy částku v celkové výši , částka, , dále uvedla, že její právní předchůdkyně při posuzování schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr vycházela z tvrzení žalované, ke kterým žalovaná předložila potřebné doklady, právní předchůdkyně žalobkyně tyto následně posoudila a vyhodnotila, že žalovaná úvěruschopná je. K těmto tvrzením navrhla žalobkyně důkazy: žádost o úvěr, pracovní smlouvu a výplatní pásky, které budou podrobněji rozebrány dále.

4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména dále popsán níže, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Žádostí o úvěr ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalovaná pro účely posouzení úvěruschopnosti uvedla, že je vdaná, žije u rodičů, nevyživuje žádnou nezaopatřenou osobu, má základní vzdělání. Dále uvedla, že je zaměstnána s příjmem , částka, měsíčně, dále uvedla příjmy manžela/osoby žijící ve společné domácnosti ve výši , částka, měsíčně. Příjmy měly být doloženy pracovními smlouvami a výplatními páskami. Výdaje žalovaná odhadla částkou , částka, měsíčně, z toho částku , částka, měsíčně hradí přímo žalovaná. Žalovaná konečně uvedla, že nemá žádné jiné závazky ani exekučně vymáhané dluhy.Smlouvou o úvěru ze dne , datum, měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru , částka, , délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 14. měsíčních splátkách po , částka, , celkovou částku k zaplacení úvěru , částka, , tvořenou jistinou , částka, , úroky , částka, , poplatky , částka, za poskytnutí úvěru, , částka, za vyhodnocení případu a , částka, za inkaso plateb v hotovosti, zápůjční úroková sazba byla sjednána 15 % ročně a RPSN činila 272,44 %. Soud v této souvislosti poukazuje na skryté úročení, kdy většinu ceny úvěru tvoří vysoké poplatky, které nejsou promítnuty jako úrok, ale jako pevně stanovené poplatky za různé služby. Současně soud považuje RPSN 272,44 % za sazbu se znaky lichevního úročení.Pracovními smlouvami žalované a jejího manžela měl soud za prokázané, že žalovaná i její manžel byli zaměstnáni na dobu neurčitou na hlavním pracovní poměr, žalovaná za mzdu , částka, hrubého měsíčně, manžel žalované za mzdu , částka, hrubého měsíčně.Výplatními páskami za měsíce červen 2021 a červenec 2021 měl soud za prokázané, že žalovaná prokázala v červnu 2021 příjem ve výši , částka, čistého, manžel žalované příjem , částka, čistého, naproti tomu v měsíci červenci 2021 prokázala žalovaná příjem pouze ve výši , částka, , její manžel pouze příjem ve výši , částka, .Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne , datum, + Podacím lístkem měl soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce řádně vyzvala žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě před podáním žaloby, a že tato výzva se jí dostala do dispozice.

2. Závěr o skutkovém stavu plně odpovídá tvrzením žalobkyně, která byla stručně zrekapitulována v odstavci 1. odůvodnění tohoto rozsudku, proto na ně soud ohledně závěru o skutkovém stavu odkazuje. Z obsahu spisu je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou její úvěruschopnost. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně žalobkyně podrobněji ověřila tvrzení žalované o jejích příjmech, respektive neověřila, že se jedná o příjem soustavný a pravidelný. Právní předchůdkyně žalobkyně si základně ověřila, že žalovaná i její manžel jsou zaměstnáni a spokojila se se dvěma výplatními páskami, z nichž nicméně vyplývá, že v jednom měsíci ze dvou posuzovaných ani žalovaná, ani její manžel, dostatečný příjem neměli. Právní předchůdkyně žalobkyně si dále žádným způsobem neověřila tvrzení žalované o jejích výdajích, ani tvrzení o jejích závazcích. Ve vztahu k reálným zjištěním, kdy sice žalovaná byla zaměstnána, ale její měsíční příjem byl nepravidelný a v některých měsících pod hranicí existenčního minima, a k reálným výdajům žalované, nelze dospět k závěru, že žalovaná za této příjmové situace byla úvěruschopná. Současně nebylo prověřeno, že žalovaná nemá jiné závazky, které by jí bránily úvěr splácet. Z výpisu řízení EXE a E soud zjistil, že proti žalované nebylo v době před uzavřením úvěrové smlouvy vedeno žádné exekuční řízení, nicméně do dvou let po uzavření úvěrové smlouvy byla proti žalované zahájena dvě exekuční řízení. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaná evidentně úvěruschopná nebyla, což mohla právní předchůdkyně žalobkyně snadno zjistit, pokud by si důkladně prověřila majetkové poměry žalované a ověřila si jednotlivá její tvrzení, zejména si mohla snadno ověřit její příjem, pokud by si vyžádala výplatní pásky za předcházející období. Tak by najisto zjistila, zda je žalovaná schopna dosahovat pravidelně alespoň v žádosti tvrzeného příjmu. Právní předchůdkyně žalobkyně proto poskytla úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla a úvěruschopnost žalované byla hodnocena s jasným záměrem vytvořit žalované alespoň nějaký disponibilní příjem, z nějž by mohla poskytnuté úvěry splácetNa základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto3. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

4. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

5. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

8. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

9. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, neboť právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalované a několika listin, z nichž byl prakticky ověřen pouze nedostatečný příjem žalované. Smlouvu o úvěru soud proto posoudil jako neplatnou. Současně soud připomíná, že neplatnost smlouvy by se v tomto případě dala dovodit také ze skrytých úroků – poplatků, které byly řádově shodné výše, jako samotný úvěr, předmětná RPSN současně nasvědčuje, že po započtení těchto poplatků se jedná o úroky lichevní.

13. Soud se dále zabýval tím, zda žalobě nelze vyhovět, byť částečně, z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované, která od právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy prokazatelně obdržela finanční prostředky. Právní posouzení v této části spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“14. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno , částka, v hotovosti v den podpisu smlouvy, čímž byl celý úvěr vyčerpán, žalovaná vrátila , částka, . Soud proto žalobkyni přiznal částku , částka, , ke které dospěl tak, že od vyplacené částky , částka, odečetl žalovanou uhrazenou částku , částka, . Soud pouze doplňuje, že neuznal započtení žalovanou uhrazené částky na jednotlivé nároky, jak žalobkyně uvedla v žalobě, neboť tento zápočet vyplývá z neplatné úvěrové smlouvy. Současně soud přiznal žalobkyni také úroky z prodlení v zákonné výši z přiznané části jistiny, a to ode dne prokazatelného prodlení žalované (den následující po dni, kdy měla být uhrazena poslední splátka). Zbylé nároky žalobkyně, jak jsou vyčísleny ve výroku II tohoto rozsudku, soud jako nedůvodné zamítl, neboť vyplývají z neplatné úvěrové smlouvy.

15. Právní posouzení věci ohledně úroků z prodlení spočívalo v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku dle kterého: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“, a to ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu dle kterého: ,,Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.“ Výše repo sazby je soudu známa z jeho činnosti. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení.

16. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

5. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

6. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalované, tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.