32 C 118/2021

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 16.400 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 10.800 Kč a dále co do zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9.400 Kč od [datum].</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.600 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5.600 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 16.400 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15.000 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o úvěru“ č. 8 2016, kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovaným dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplácel v dohodnutých splátkách, resp. dohodnutým způsobem, a proto právní předchůdce žalobce využil svého oprávnění a vyzval žalovaného k okamžité úhradě dluhu, neboť splatnost celého úvěru nastala ke dni [datum]. Žalovaný na konto smlouvy v průběhu smluvního vztahu uhradil částku 9.400 Kč. Dlužná částka ve výši 16.400 Kč je tvořena následujícími položkami: jistinou úvěru 15.000 Kč, úroky z úvěru 245 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěru 1.155 Kč, poplatkem za sjednání úvěru 0 Kč a inkasním poplatkem 0 Kč. Dále žalobce požadoval zákonné úroky z prodlení ve výši, z částek a za období, které byly specifikovány výše.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané následujícími listinami: Seznam postoupených pohledávek (na čl. 25), Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] (na čl. 25), Potvrzení o expedici obyčejných zásilek ze dne [datum] (na čl. 26). Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o úvěru č. 8 2016 ze dne [datum] – vlastnoručně podepsanou žalovaným měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 15.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen ve 13 měsíčních hotovostních splátkách po 1.950 Kč, dále celkovou výši spotřebitelského úvěru 25.800 Kč, tvořené jistinou 15.000 Kč, celkovými náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele 10.800 Kč a administrativním poplatkem 450 Kč, s tím, že zápůjční úroková sazba činila 25,85 % ročně a že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 187,6 %. Souhlasem se zpracováním osobních údajů – nedatovaný, vlastnoručně podepsaným žalovaným měl soud za prokázané udělení tohoto souhlasu žalovaným. Rozhodčí smlouvou ze dne [datum] – vlastnoručně podepsanou žalovaným, měl soud za prokázané, že byla uzavřena mezi smluvními stranami smlouvy o úvěru tato rozhodčí smlouva. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru - ze dne [datum] vlastnoručně podepsaným žalovaným měl soud za prokázané, že žalovaný byl právním předchůdcem žalobce řádně, ještě před uzavřením smlouvy o úvěru, seznámen se všemi parametry úvěru tak, jak úvěrujícímu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Předpisem splátek ke smlouvě o úvěru č. 8 2016 ze dne [datum] – vlastnoručně podepsaným žalovaným měl soud za prokázané výše jednotlivých splátek při úvěru 15.000 Kč, které činily 1.950 Kč měsíčně a rozpad těchto jednotlivých splátek na administrativní poplatek, úroky z úvěru, úplatu a jistinu. Listinou nazvanou:„ Kontaktní osoba [jméno] [příjmení] – matka klienta“ měl soud za prokázanou skutečnost, kdo byl kontaktní osobou. Žádostí o poskytnutí úvěru, podklady pro posouzení bonity klienta – ze dne [datum] – vlastnoručně podepsanou žalovaným měl soud za prokázané, že to byl skutečně žalovaný, kdo právního předchůdce žalobce požádal o poskytnutí úvěru. Bohužel v této žádosti naopak zcela chybí jakékoliv informace o množství exekucí, které žalovaný měl a má, přičemž i příjmy domácnosti žalovaného ve výši [částka] se soudu jeví jako značně nadhodnocené a ničím neprokázané, za situace, kdy průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za poslední 3 měsíce činil [částka]. Dále fakt, že žalovaný má [anonymizována tři slova]. 2 výplatními páskami za měsíce srpen až září 2016 s průměrnou mzdou ve výši [částka] měl soud za prokázané příjmy žalovaného v tomto období ze závislé činnosti. Fotokopií OP žalovaného měl soud za prokázanou totožnost žalovaného, kterou prokázal při uzavírání smlouvy o úvěru. Potvrzením zaměstnavatele žalovaného – [anonymizováno] ze dne [datum], měl soud za prokázané, že žalovaný je zaměstnán v [anonymizováno] od [datum] jako [anonymizována dvě slova]. Scoringovou kartou k úvěru č. [anonymizováno] [rok] měl soud za prokázané, že interním dokumentem, kterým tato listina je, podle interních pravidel právního předchůdce žalobce vyhodnotil tento právní předchůdce žalobce žalovaného jako úvěruschopného. Předžalobní výzvou ve smyslu ust. § 142a odstavec 1 občanského soudního řádu ze dne [datum] + Podacím lístkem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce řádně vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba a že tato výzva se žalovanému dostala do dispozice. Přehledem zaplacených částek (na čl. 27) měl soud za prokázané, že žalovaný na konto smlouvy v průběhu smluvního vztahu uhradil právnímu předchůdci žalobce v období od [datum] do [datum] celkem částku 9.400 Kč.

5. Z uvedeného vyplývá, že žalobce, aniž by současně doložil listiny, z nichž údaje o příjmech a výdajích žalovaného dovozoval, vycházel z toho, že žalovaný má výše uvedené příjmy a výdaje. Je zřejmé, že zejména výdaje a závazky žalovaného prověřovány nebyly. Není patrné, proč si za této situace žalobce nevyžádal od žalovaného výpisy z běžného účtu žalovaného nebo jiné doklady, které prokazovaly výši příjmů žalovaného i výši jeho výdajů. Důležitý je i fakt, že v době uzavření smlouvy o úvěru bylo proti žalovanému vedeno 17 řízení EXE, která byla zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru, o kterou jde v tomto řízení, a po uzavření smlouvy o úvěru jsou proti němu vedena další 2 řízení EXE, přičemž v minulosti bylo proti žalovanému rovněž vedeno 16 řízení E, což podle názoru soudu jednoznačně prokazuje, že žalovaný fakticky úvěruschopný nebyl. Nadto právní předchůdce žalobce ani neučinil dotaz na Centrální evidenci exekucí, kde by tuto skutečnost za poplatek 15 Kč zjistil. <i>6. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.</i> 7. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalovaného.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

19. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 20. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

21. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno 15.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru, a že žalovaný uhradil 9.400 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Z výše uvedeného vyplývá, že z tohoto nároku zbývá uhradit 5.600 Kč. Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovaným zaplacených částek v celkové výši 9.400 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je žalobce označil v žalobě.

22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

23. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce a tudíž úspěch žalovaného tak činil více než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení