32 C 123/2026

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 44 975,89 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do: částka, zákonného úroku z prodlení 11,5 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částka spolu se zákonným úrokem z prodlení 11,5 % ročně z této částky od datum do zaplacení – to vše z titulu „Smlouvy o revolvingovém úvěru“, kterou údajně uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. Multitude Bank p. l. c., se žalovaným dne datum, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým limitem částka, který měl být splacen nejpozději dne datum. Žalovaný následně úvěr vyčerpal až do výše částka, řádně jej však nesplácel v dohodnutých splátkách. Dlužná částka částka byla dle žaloby tvořena jistinou úvěru. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení z žalované částky za období, jak je specifikováno výše. Pro případ, že by soud neměl za prokázaný žalobní titul z tvrzené úvěrové smlouvy, navrhla žalobkyně přiznání nároku na zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, neboť finanční prostředky byly prokazatelně poukázány na jeho bankovní účet.

2. Zástupkyně žalobkyně k dotazu soudu ve svém písemném vyjádřením doručené soudu dne datum (na čl. 37 spisu) doplnila svá žalobní tvrzení o to, jak byla před uzavřením úvěrové smlouvy ze strany právní předchůdkyně žalobkyně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Zástupkyně žalobkyně uvedla, že relevantní informace ověřovala právní předchůdkyně žalobkyně zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a z informacích poskytnutých žalovaným. Dále uvedla, že žalovaný na daný úvěr ničeho neuhradil.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané následujícími listinami: Smlouvou o postoupení pohledávek spolu s přílohami. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

4. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména dále popsán níže, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Odpovědí banky právnická osoba., ze dne datum měl soud za prokázané, že účet č. č. účtu patřil žalovanému + Výpisem z běžného účtu žalovaného měl soud za prokázané platby od právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému ve výši částka dne datum, ve výši částka dne datum, ve výši částka dne datum a ve výši částka dne datum (shodně vyplývá též z interní listiny právní předchůdkyně žalobkyně – Potvrzení o provedených platbách v celkové výši částka za shodné období uvedené výše). Úvěrovou smlouvou vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice ze dne datum, která byla údajně uzavřena elektronicky, nebyla nicméně podepsána ani jednou smluvní stranou, a to ani žádnou běžnou formou elektronické verifikace, měl soud za prokázané, že tato údajně uzavřená smlouva zněla na jistinu částka, celková splatná částka byla částka, tvořená jistinou částka a úrokem částka. Soud nicméně neměl za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně před jejím uzavřením řádně prověřila totožnost žalovaného. Úroková sazba činila 146,949 % ročně a roční procentní sazba nákladů, tzv. RPSN činilo 299,98 %. „Standardními podmínkami Úvěrové smlouvy vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice“ platnými k datum + Standartními informacemi o spotřebitelském úvěru měl soud za prokázané znění těchto listin. Fakturou znějící na částku částka ze dne datum měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně ve své interní listině eviduje pohledávku za žalovanou ve výši částka, splatnou k datu datum v jedné splátce. Fotokopií OP žalovaného měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně disponovala prostou kopií tohoto dokladu. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne datum učiněnou zástupkyní žalobkyně + Podacím lístkem ze dne datum měl soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby řádně vyzvala prostřednictvím své zástupkyně žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu, a že se tato výzva žalovanému dostala do dispozice.

6. Z výpisu řízení EXE a E soud zjistil, že proti žalovanému nebo před ani po uzavření smlouvy o úvěru zahájeno žádné exekuční řízení.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kdy soud měl za prokázané, že na účet žalovaného č. č. účtu byly poukázány platby dne datum ve výši částka, dne datum ve výši částka, dne datum ve výši částka a dne datum ve výši částka, a to převodem na tento účet ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, a to zřejmě z titulu žalovaným nepodepsané smlouvy o úvěru sjednané elektronicky. Žalobkyně neprokázala, že tato úhrada byla učiněna z titulu tvrzené úvěrové smlouvy, současně neprokázala, že se její právní předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy jakkoli zabývala úvěruschopností žalovaného, všechna její tvrzení o způsobu prověření úvěruschopnosti žalovaného a jeho majetkové situace zůstala v rovině neprokázaných tvrzení, tvrzení o tom, že majetková situace žalovaného byla prověřena prostřednictvím lustrací v dostupných evidencích nebylo prokázáno. Právní předchůdkyně žalobkyně žádným způsobem nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného, a tedy nemohla mít ani základní představu o jeho majetkových poměrech. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného a poskytla úvěr osobě, o jejíž majetkových poměrech neměla prakticky žádné informace. Kdyby si právní předchůdkyně žalobkyně vyžádala od žalovaného před tím, než uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, výpis z jeho účtu u banky zjistila by, že žalovaný čerpá mnoho úvěrů od jiných nebankovních společností.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne datum ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka, ze dne datum věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Na uvedenou judikaturu navazuje novější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud dovodil, že poskytovatel úvěru řádně neposoudí úvěruschopnost, vychází-li pouze ze souhrnných nebo dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích uvedených spotřebitelem v žádosti o úvěr, aniž tyto údaje ověřuje. Bez ověřených údajů o příjmech, skutečných nákladech a výdajích osob žijících se spotřebitelem ve společné domácnosti nelze učinit komplexní závěr o jeho celkových poměrech a schopnosti úvěr splácet. Odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti přitom nese poskytovatel, i když spotřebitel má povinnost poskytnout mu úplné, přesné a pravdivé údaje.

13. V rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud dále zdůraznil, že poskytovatel náležitě neověří schopnost spotřebitele splácet úvěr, jestliže sice zjistí jeho příjmy, avšak neověří jeho skutečné pravidelné měsíční výdaje. K řádnému posouzení úvěruschopnosti nepostačuje ani kontrola databází typu SOLUS nebo BRKI ani použití částek životního minima či obecných modelových údajů, pokud se poskytovatel dostatečně nezabývá faktickými pravidelnými výdaji konkrétního spotřebitele.

14. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému a právní předchůdkyně žalobkyně tak poskytla úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla.

21. Soud proto věc posoudil podle ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 22. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne datum ve věci sp. zn. spisová značka, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

23. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno částka z titulu neplatné úvěrové smlouvy, žalovaný nevrátil ničeho. Soud proto žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného částku částka, která mu byla prokazatelně vyplacena na bankovní účet z titulu neplatné smlouvy o úvěru a o kterou se tedy bezdůvodně obohatil. Jelikož soud úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně, zamítl soud ostatní nároky žalobkyně, jak jsou vyčísleny ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení (k tomu srov. právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. spisová značka).

24. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

25. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu 62,3 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil 37,7 %. Odečtením úspěchu žalovaného od úspěchu žalobkyně dospěl soud k procentuální výši nákladů řízení, které soud jako oprávněné žalobkyni přiznal ve výši 24,6 %, a to z celkových, tzn. ještě poměrně nesnížených nákladů řízení, které činily částka, tzn., že soud žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku částka. Celkové (tedy ještě poměrně nesnížené) náklady řízení byly tvořeny: zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby částka dle zákona o soudních poplatcích, odměnou za zastoupení advokátem částka za tři úkony právní služby po částka dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (soud ohledně nákladů řízení aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje částka, a úspěšné žalobkyni v něm byla přiznána náhrada nákladů řízení) a třemi režijními paušály po částka dle § 14b odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem částka. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení zástupkyni žalobkyně. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu nebo řádu exekučního, zák. č. 120/2001 Sb.