32 C 147/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 15.755,62 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do kapitalizovaného úroku ve výši , částka, , dále co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši , částka, a dále co do smluvní pokuty ve výši , částka, .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky , částka, od 25. 2. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu s úrokem z úvěru ve výši , částka, , dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky , částka, od 25. 2. 2023 do zaplacení a dále spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši , částka, – to vše z titulu „Smlouvy o úvěru č. , hodnota, “, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, se žalovaným dne 28. 12. 2021, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla úvěr v celkové výši , částka, , a to jako neúčelový spotřebitelský úvěr vyplacený na bankovní účet žalovaného. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplatil v dohodnutém termínu, splatnost úvěru nastala dne 27. 1. 2022. Dlužná částka , částka, byla dle žaloby tvořena nesplacenou jistinou úvěru , částka, a smluvní pokutou , částka, . Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroku z úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše.

2. Podáním doručeným soudu dne 2. 10. 2023 (na čl. 36 – 37 spisu) žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě vyplněné Žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, své příjmy, výdaje a zaměstnání, a jejím podpisem stvrdil, že se jedná o údaje pravdivé. Na základě těchto údajů právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit, přičemž vycházela z údajů uvedených v žádosti o úvěr a dokladů, které žalovaný předložil jejímu obchodnímu zástupci při uzavírání smlouvy o úvěru, jejichž seznam je promítnut do Žádosti o úvěr. Žalobkyně navrhla důkazní prostředky k těmto svým tvrzením, a to Smlouvu o spotřebitelském úvěru a Žádost o úvěr, jejichž obsah bude dále rozebrán v dalších odstavcích odůvodnění tohoto rozsudku.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původní věřitelky na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané následujícími listinami: Dílčí smlouvou o postoupení pohledávek, Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 7. 2022 + Přílohy, Potvrzením o provedení transakce za postoupení pohledávek ze dne 24. 2. 2023, Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 1. 3. 2023 + Podacím archem ze dne 3. 3. 2023, Oznámením o postoupení pohledávky učiněné přímo žalobkyní ze dne 18. 3. 2023. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

1. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

2. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Odpovědí banky , právnická osoba, . doručenou soudu dne 18. 9. 2023 měl soud za prokázané, že účet č. , č. účtu, patřil žalovanému (na čl. 24) + Výpisem z běžného účtu žalovaného a Potvrzením o provedení transakce ve výši , částka, na účet žalovaného ze dne 28. 12. 2021 měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poukázala na tento bankovní účet žalovaného platbu ve výši , částka, dne 28. 12. 2021 (na čl. 29).Žádostí o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, , nepodepsanou žalovaným, která se soudu jeví spíše jako interní listina právní předchůdkyně žalobkyně, měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně v souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru evidovala osobní údaje žalovaného, číslo jeho občanského průkazu, rodné číslo, adresu trvalého pobytu, a měla o něm následující další informace: je zaměstnancem u společnosti Chládek a Tintěra s čistým měsíčním příjmem , částka, , jiný příjem nemá, jeho celkové měsíční výdaje činní částku , částka, , splácí bankovní úvěr částkou , částka, měsíčně, jiné závazky nesplácí, za bydlení vynaloží , částka, , osobní výdaje jsou , částka, měsíčně. Z této listiny, ani z dalších žalobkyní předložených listin, nicméně není zřejmé, jakým způsobem si právní předchůdkyně žalobkyně, pokud vůbec, žalovaným poskytnuté informace ověřila.Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 28. 12. 2021, údajně podepsanou žalovaným elektronicky pomocí elektronického kódu – měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru , částka, , délku poskytnutí úvěru, který měl být splacen v jediné splátce do 27. 1. 2022, přičemž žalovaný měl zaplatit celkem , částka, , přičemž tato částka byla tvořena jistinou , částka, , úroky z úvěru , částka, a poplatkem za poskytnutí úvěru , částka, , přičemž výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 36 % ročně s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 1.196,68 %. Smlouva je nedílně spojena s Žádostí o úvěr, kdy se rovněž jedná o neúplnou kopii, nicméně je z ní patrno, že žalovaný uvedl své příjmy a výdaje, kdy příjmy byly právní předchůdkyní žalobkyně ověřeny, jako výdaje jsou viditelné pouze dvě položky, a to bydlení ve výši , částka, a doprava, jídlo a osobní náklady ve výši , částka, , dále žalovaný uvedl, že žije u rodičů, je svobodná, nemá žádnou vyživovací povinnost a má základní vzdělání.Čtyřmi výzvami k úhradě dlužné částky měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky.Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 12. 2021 měl soud za prokázaný obsah této listiny, nikoli však to, zda se žalovaný s touto listinou skutečně seznámil, neboť listina není žalovaným podepsána, ani neobsahuje jiný projev vůle, který by nasvědčoval tomu, že žalovaný se s listinou skutečně seznámil.Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 12. 6. 2023 učiněnou zástupcem žalobkyně + Podacím archem ze dne 22. 6. 2023 měl soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce před podáním žaloby řádně vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu, a že se tato výzva žalovanému dostala do dispozice.Výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne 27. 6. 2023 měl soud za prokázané, že žalobkyně eviduje v rámci vymáhání pohledávky žalovaného jednu cestu pověřeného pracovníka na kontaktní adresu žalovaného.

3. Z výpisu řízení E a EXE soud zjistil, že proti žalovanému nebo v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedeno žádné exekuční řízení, po uzavření smlouvy o úvěru bylo proti žalovanému zahájeno celkem šest exekučních řízení.

4. Na základě provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jeho úvěruschopnost. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného pouze na základě údajů, které jí údajně poskytl sám žalovaný, a které si nijak dál neověřila, což soud nepovažuje za řádné ověření úvěruschopnosti žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně se zcela spokojila s tvrzením žalovaného, že splácí jeden bankovní úvěr, dále nicméně již nezjišťovala, jaká je výše jistiny tohoto úvěru, zda je splácen řádně a nehrozí jeho exekuční vymáhání. Právní předchůdkyně žalobkyně si dále nijak neověřila tvrzení žalovaného, že nemá žádné dluhy po splatnosti, které by mohly do budoucna ohrozit úvěruschopnost žalovaného. Soud zjistil, že po uzavření smlouvy o úvěru bylo proti žalovanému zahájeno celkem šest exekučních řízení, tedy je zřejmé, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy o úvěru ještě jiné závazky, které právní předchůdkyni žalobkyně zamlčel. Tento postup posouzení úvěruschopnosti nelze přijmout, neboť alespoň tak zásadní tvrzení žalovaného, jako je výše jeho příjmů a počet a výše dosud splácených dluhů, je nezbytné si ověřit.

1. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.

2. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z neúplných tvrzení žalovaného, ze kterých nelze učinit jednoznačný závěr o úvěruschopnosti žalovaného. Naopak zjištěný fakt, že po uzavření smlouvy o úvěru bylo proti žalovanému zahájeno šest exekučních řízení, jeho úvěruschopnost prakticky vyvrací.

3. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

4. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

5. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

6. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

14. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno z titulu smlouvy o úvěru celkem , částka, , a to na bankovní účet vedený na jména žalovaného, jak soudu na dotaz potvrdila banka. Soud dále považuje za prokázané, že žalovaný neuhradil právní předchůdkyni žalobkyně ničeho, splatnost dlužné částky nastala dne 27. 1. 2022, a 28. 1. 2022 se tak žalovaný dostal do prodlení. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci podle níže uvedených právních norem částku , částka, , tj. jistinu úvěru, a to nikoli z titulu úvěrové smlouvy, ale z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení, tedy ode dne 28. 1. 2022 z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

15. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“16. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

17. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

18. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

5. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě (celkem do dne vyhlášení rozsudku , částka, ) a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby (celkem do dne vyhlášení rozsudku , částka, ). Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu 57,19 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil 42,81 %. Odečtením úspěchu žalovaného od úspěchu žalobkyně, dospěl soud k procentuální výši nákladů řízení, které soud jako oprávněné žalobkyni přiznal ve výši 14,38 %, a to z celkových, tzn. ještě poměrně nesnížených nákladů řízení, které činily , částka, , tzn., že soud žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku , částka, . Celkové (tedy ještě poměrně nesnížené) náklady řízení byly tvořeny: zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby , částka, dle zákona o soudních poplatcích, odměnou za zastoupení advokátem , částka, za tři úkony právní služby po , částka, dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (soud považuje za vhodné připomenout, že ohledně nákladů řízení aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně, jímž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje , částka, a úspěšné žalobkyni, v němž byla přiznána náhrada nákladů řízení), třemi paušálními náhradami po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem , částka, a 21 % sazbou daně z přidané hodnoty z nákladů , částka, dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení zástupci žalobkyně.