32 C 158/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 15.558,24 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do částky , částka, , dále co do úroku ve výši , částka, , dále co do úroku ve výši 23,19 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu s úrokem z úvěru ve výši , částka, , dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 23,19 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu „Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, “, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, , se žalovanou dne , datum, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši , částka, . Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplatila v dohodnutém termínu, splatnost poslední splátky byla stanovena na , datum, . Žalovaná na konto této smlouvy uhradila za dobu jejího trvání částku v celkové výši , částka, , kterou právní předchůdkyně žalobkyně poměrně započetla na jistinu, úroky a poplatky. Dlužná částka ve výši , částka, byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou , částka, a poplatky , částka, . Žalobkyně dále požadovala úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení ve výši, z částek a za období, jak jsou uvedeny výše.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původní věřitelky na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, + Informacemi o zpracování osobních údajů ze dne , datum, + Podacím lístek ze dne , datum, . Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaná se k věci nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila.

4. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá žalobní tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně ve svém podání doručeném soudu dne , datum, (na čl. 22 – 23 spisu), kdy uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy se žalovanou vycházela při posuzování schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalované, která jsou obsažená v Kartě zákazníka, a o kterých žalovaná prohlásila, že jsou pro tento účel dostatečná, úplná, pravdivá a přesná, a ke kterým údajně předložila právní předchůdkyni žalobkyně doklady, kterými svá tvrzení prokázala (tyto doklady nicméně žalobkyně nemá k dispozici, neboť byly v době uzavření úvěrové smlouvy právní předchůdkyni žalobkyně ze strany žadatelů o úvěr pouze předkládány k nahlédnutí). , právnická osoba, žalovaná prohlásila, resp. potvrdila, že reálně disponuje použitelným příjmem, který uvedla v zákaznické kartě, a že nezamlčela žádný podstatný údaj. Žalobkyně navrhla důkazní prostředky k tomuto tvrzení, a to úvěrovou smlouvu, kartu zákazníka a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, které budou podrobněji rozebrány dále.

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne , datum, měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru , částka, , délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 65týdenních splátkách po , částka, , vyjma splátky poslední, která činila , částka, , dále celková částka k zaplacení spotřebitelského úvěru , částka, , tvořená jistinou , částka, , úroky , částka, , administrativním poplatkem , částka, , poplatkem za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení , částka, a pojistným , částka, . Dále že byly sjednány úroky z úvěru ve výši 88 % ročně a roční procentuální sazba nákladů úvěru (tzv. RPSN) činila 195,57 %.Smluvními podmínkami smlouvy o spotřebitelském úvěru měl soud za prokázané znění těchto podmínek.Zákaznickou kartou – Žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne , datum, měl soud za prokázané, že úvěruschopnost žalované byla právní předchůdkyní žalobkyně posuzována na základě tvrzení žalované ve formuláři, který žalovaná vyplnila. Žalovaná uvedla, že je svobodná, má učňovské vzdělání, žije jako nájemník a vyživuje tři nezaopatřené osoby, nevlastní automobil. Jako zdroj svých příjmů uvedla rodičovský příspěvek, své celkové příjmy uvedla částkou , částka, , sestávající z hlavního příjmu , částka, a dalšího příjmu , částka, , zdroj jednotlivých složek příjmu nebyl uveden. Své měsíční výdaje žalovaná uvedla částkou , částka, . Žalovaná uvedla, že nesplácí žádné úvěry, ani není držitelem kreditní karty. Tyto údaje byly údajně ověřeny dvěma výpisu z účtu, které nicméně soudu předloženy nebyly.Tabulkou umoření ke smlouvě č. , číslo, datovanou , datum, měl soud za prokázané, že žalovaná uhradila celkem , částka, na konto uvedené úvěrové smlouvy.Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne , datum, + Podací lístek ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce řádně vyzvala žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě před podáním žaloby, nicméně neměl za prokázané, že se tato výzva prokazatelně dostala do dispozice žalované, neboť byla odeslána na adresu, která nikdy nebyla vedena jako adresa trvalého pobytu žalované dle výpisu z Centrální evidence obyvatel.Rozsudkem KS v Českých Budějovicích čj. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020 (na čl. 24–26) měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku.

6. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Z předložených listin je evidentní, že právní předchůdkyně žalobkyně rezignovala na dostatečné ověření jak příjmů, tak výdajů žalované, kdy výdaje se jeví jako značně podceněné tak, aby žalovaná, s ohledem na to, že byla na rodičovské dovolené a jejím zdrojem příjmů byl tedy zřejmě pouze rodičovský příspěvek, dosáhla alespoň nějakého disponibilního příjmu. Žalovaná uvedla nezanedbatelný příjem ve výši , částka, (tedy shodný, jako její příjem hlavní, zřejmě z rodičovského příspěvku), jako vedlejší příjem, neuvedla však jeho zdroj. Tento příjem tedy nebyl žádným způsobem ověřen, neboť tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně si tato tvrzení žalované ověřila výpisem z jejího bankovního účtu, nepovažuje soud za věrohodné, pokud mu o tom nebyl předložen žádný doklad. Příjmy a výdaje žadatele o úvěr jsou jedním z nejzásadnějších parametrů při posouzení úvěruschopnosti, a měly by proto být řádně a důkladně ověřeny. Rovněž tvrzení žalované o jejích příjmech se zdá jako značně podceněné, pokud žalovaná žije sama v nájemním bytě se třemi dětmi, respektive třemi osobami, které vyživuje, neboť v takovém případě zkrátka není možné, aby za nájemné a osobní výdaje měsíčně hradila pouze , částka, . Z výpisu řízení EXE a řízení E soud zjistil, že proti žalované byla v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedena 4 řízení EXE, je tedy zřejmé, že žalovaná měla v době před uzavřením smlouvy o úvěru i jiné závazky po splatnosti, dokonce závazky exekučně vymáhané, které právní předchůdkyni žalobkyně zamlčela. Tuto skutečnost mohla právní předchůdkyně žalobkyně snadno zjistit za zanedbatelný poplatek v Centrální evidenci exekucí, kde si mohla najisto ověřit to, že žalovaná rozhodně úvěruschopná není, neboť existence čtyř exekučních řízení, při uvážení majetkových poměrů žalované a jejích možností, samo o sobě prakticky vylučuje úvěruschopnost žalované. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neověřila úvěruschopnost žalované, v důsledku čehož poskytla úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

1. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

2. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

3. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

4. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

5. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalované, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti, zvláště za situace, kdy řada tvrzení v Žádosti o poskytnutí úvěru byla evidentně nepravdivá, zejména tvrzení o neexistenci dalších závazků, řada dalších tvrzení, zejména pak zásadní tvrzení o příjmech a výdajích žalované, která byla nepodložená a neprokázaná. Smlouvu o úvěru soud vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované, posoudil jako neplatnou.

11. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“7. Právní posouzení věci ohledně úroků z prodlení spočívalo v ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku dle kterého: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“, a to ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu dle kterého: ,,Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.“ Výše repo sazby je soudu známa z jeho činnosti. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení.

12. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno , částka, v den uzavření smlouvy o úvěru (čímž byl celý úvěr vyčerpán), a že žalovaná uhradila na dluh , částka, . Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, , ke které dospěl tak, že od částky poskytnutého úvěru , částka, odečetl žalovanou uhrazenou částku , částka, . Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovanou zaplacené částky , částka, na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobkyně označila, neboť tento zápočet vyplývá z neplatné úvěrové smlouvy. Uvedenou částku soud žalobkyni přiznal nikoli z titulu smlouvy o úvěru, ale z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované. Zároveň soud uložil žalované uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení dne , datum, (tak, jak tento den při výpočtu kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení žalobkyně v žalobě označila) z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

13. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

8. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

9. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalované, tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.