32 C 185/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10.217,80 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 705,83 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 705,83 Kč od [datum] do zaplacení, dále co do kapitalizovaného úroku ve výši 8.260,95 Kč, dále co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a dále co do smluvní pokuty ve výši 911,97 Kč.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8.600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 212,38 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8.600 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10.217,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, úrokem z úvěru, smluvní pokutou a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky, jak jsou uvedeny ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku – viz výše – to vše z titulu„ Smlouvy o úvěru“ [číslo] kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovaným dne [datum] znějící na částku 10.000 Kč, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr v celkové výši 10.000 Kč. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplatil v dohodnutém termínu do 14 měsíců od čerpání úvěru, splatnost úvěru nastala dle tvrzení obsažených v žalobě ke dni [datum]. Dlužná částka ve výši 10.217,80 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou 9.305,83 Kč a smluvní pokutou 911,97 Kč. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané následujícími listinami: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] + Přílohy, Dohodou o úplatě za postoupení pohledávek, Přílohou [číslo] – Seznamem postoupených pohledávek (na čl. 28), Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Podacím archem ze dne [datum], Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], Potvrzením o provedení transakce – platby za postoupené pohledávky ze dne [datum]. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

3. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum] + Přílohou [číslo] Předpisem splátek – podepsanou žalovaným měl soud za prokázané znění této smlouvy, zejména výši úvěru 10.000 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele 8.592 Kč a celkovou dlužnou částku splatnou spotřebitelem 18.592 Kč. Dále počet 14 pravidelných rovnoměrných měsíčních splátek ve výši 1.328 Kč, kterými měl být celý úvěr splacen, poplatkem za poskytnutí úvěru 4.900 Kč, výši úroků z úvěru 963 Kč – tj. zápůjční úroková sazba 15 % ročně, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 929 Kč, poplatkem za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti úvěrovaného 1.800 Kč a tomu odpovídající roční procentuální sazbu nákladů (tzv. RPSN) 272,44 % ročně. Žádostí o úvěr ze dne [datum] – podepsanou žalovaným měl soud za prokázané, že žalovaný byl zaměstnán s průměrnou čistou mzdou 11.273 Kč měsíčně s tím, že průměrné měsíční výdaje byly tvořeny náklady na bydlení, energie [částka], náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady [částka], srážky ze mzdy, výživné [částka], spoření, pojištění [částka], tzn., že průměrné měsíční výdaje celé domácnosti činily [částka]. A z toho vyplývající použitelný měsíční příjem, který zde není uveden, ale je tvořen rozdílem mezi příjmy a výdaji a činí [částka]. [anonymizováno] [spisová značka] [číslo] – interní dokument právního předchůdce žalobce měl soud za prokázané znění této listiny, která je však pouze interní listinou právního předchůdce žalobce. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] –podepsaným žalovaným měl soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce seznámil žalovaného se všemi parametry úvěru tak, jak byly uvedeny následně ve smlouvě o úvěru. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] učiněnou zástupcem žalobce + Podacím archem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce před podáním žaloby řádně vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu, a že se tato výzva žalovanému dostala do dispozice. Výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne [datum] měl soud za prokázané to, jaké úkony vymáhání dluhu činil žalobce před předáním věci svému zástupci. Pracovní smlouvou žalovaného (na čl. 29) měl soud za prokázané, že žalovaný byl zaměstnán a zároveň, že se žalobce řádně snažil zjišťovat úvěruschopnost žalovaného, ale nezjistil ji fakticky, neboť zcela pominul, že proti žalovanému byla vedena řada řízení EXE. Smlouvou o mzdě žalovaného (na čl. 29 p. v.) měl soud za prokázané, že žalovaný pobíral hrubou mzdu 16.880 Kč měsíčně. 3 Výplatními páskami žalovaného (na čl. 30 – 31) měl soud za prokázané, že v prosinci [rok] činila čistá mzda [částka], z čehož bylo sraženo mimo jiné na exekuce a dobírka mzdy tak činila [částka], v [anonymizováno] [rok] činila [částka], z čehož bylo sraženo [částka] mimo jiné na exekuce a dobírka mzdy tak činila [částka], v [anonymizováno] [rok] činila čistá mzda [částka], z čehož bylo sraženo [částka] mimo jiné na exekuce a dobírka mzdy tak činila [částka], tzn., že právní předchůdce žalobce mohl zjistit, že žalovaný fakticky úvěruschopný není, když mu je strháváno tolik peněz měsíčně na různé účely, ale zejména na splátky exekucí. <i>4. Z obsahu spisu je zřejmé, že právní předchůdce žalobce sice zjišťoval před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jeho úvěruschopnost, neboť k tomuto žalobce předložil listinné důkazní prostředky, avšak zcela pominul učinit správný závěr o neúvěruschopnosti žalovaného vzhledem k relativně vysokým srážkám na exekuce viz výše u výplatních pásek žalovaného. Za této situace je evidentní, že žalovaný fakticky úvěruschopný nebyl.</i> <i>Soud zjistil počet exekucí vedených proti žalovanému:</i> 5 řízení EXE zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru – tato řízení vůbec právní předchůdce žalobce ve svých úvahách o úvěruschopnosti žalovaného nezohlednil. 2 řízení EXE zahájena až po uzavření smlouvy o úvěru 0 řízení E zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru 0 řízení E zahájena po uzavření smlouvy o úvěru.

5. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

6. Na výzvu soudu zástupce žalobce doplnil tvrzení i některé důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobce však nijak nedoložil svoji vědomost o tom, že proti žalovanému byly v minulosti i v době uzavření smlouvy o úvěru vedena exekuční řízení, ale hlavně i když z výplatních pásek tuto skutečnost zjistit mohl a měl, nemělo to na jeho posouzení úvěruschopnosti žalovaného žádoucí vliv. Vzhledem k výše uvedenému měl soud za to, že žalovaný fakticky úvěruschopný nebyl.

7. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalovaného, pracovní smlouvy, smlouvy o mzdě a výplatních pásek žalovaného.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

19. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 20. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

21. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno 10.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru, a že žalovaný uhradil pouze 1.400 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Z výše uvedeného vyplývá, že z tohoto nároku zbývá uhradit 8.600 Kč (tj. [číslo] – [číslo] = [číslo]). Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovaným zaplacených částek v celkové výši 1.400 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je žalobce označil v žalobě.

22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

23. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce a tudíž úspěch žalovaného tak činil více než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.