32 C 203/2025

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15.581,20 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do , částka, , co do zákonného úroku z prodlení 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni , částka, spolu s úrokem z prodlení 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu smlouvy o úvěru vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice, kterou údajně uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , Anonymizováno, se žalovaným dne , datum, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr , částka, , který měl být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaný úvěr vyčerpal, řádně jej však nesplácel v dohodnutých splátkách, za dobu trvání úvěrové smlouvy neuhradil ničeho. Dlužná částka byla dle žaloby tvořena jistinou úvěru , částka, , žalobkyně se dále domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení z žalované částky za období, jak je specifikováno výše. Pro případ, že by soud neměl za prokázaný žalobní titul z tvrzené úvěrové smlouvy, navrhla žalobkyně přiznání nároku na zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, neboť finanční prostředky byly prokazatelně poukázány na jeho bankovní účet.

2. Podáním doručeným soudu dne , datum, (na čl. 33 spisu) žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy prověřila v dostupných registrech. Dále uvedla, že po postoupení pohledávky žalobkyni neuhradil ničeho.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané následujícími listinami: Smlouvou o postoupení pohledávek spolu s přílohami. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

4. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný ani žalobkyně se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména dále popsán níže, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Odpovědí banky , Anonymizováno, ., ze dne , datum, měl soud za prokázané, že účet č. , č. účtu, patřil žalovanému + Výpisem z běžného účtu žalovaného měl soud za prokázanou platbu od právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému ve výši , částka, dne , datum, (shodně vyplývá též z interní listiny právní předchůdkyně žalobkyně – potvrzení o platbě).Smlouvou o úvěru vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice ze dne , datum, a standardních informací o spotřebitelském úvěru, která byla údajně uzavřena elektronicky pomocí prostředků komunikace na dálku (tuto nicméně nelze k této smlouvě bez dalšího přiřadit. Obsahem smlouvy byl úvěr ve výši , částka, , celkem k zaplacení bylo , částka, . Úroková sazba byla sjednána ve výši 146,949 % ročně, RPSN činila 299,98 %.Všeobecnými obchodními podmínkami , Anonymizováno, , měl soud za prokázané znění těchto podmínek.Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, učiněnou zástupcem žalobce + Podacím lístkem ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalovanému byla zaslána tato výzva a že se mu dostala do dispozice.

6. Z výpisu řízení EXE a E je patrné, že proti žalovanému nebyla v době před uzavřením úvěrové smlouvy vedena žádná exekuční řízení, v době po uzavření smlouvy o úvěru byla proti žalovanému zahájena 3 exekuční řízení.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kdy soud měl za prokázané, že na účet žalovaného , Anonymizováno, byla poskytnuta částka , částka, , a to převodem na tento účet ze strany právní předchůdkyně žalobkyně dne , datum, , a to z titulu smlouvy o úvěru, která nebyla žalovaným podepsána. Soud tak neměl za prokázané, že to byl skutečně žalovaný, kdo údajně smlouvu uzavřel. Žalobkyně dále neprokázala, že se její právní předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy jakkoli zabývala úvěruschopností žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně se současně nijak nezabývala příjmy a výdaji žalovaného, přestože tyto informace jsou zásadní pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Důležitý je i fakt, že v době po uzavření smlouvy o úvěru jsou proti žalovanému vedeno 3 řízení EXE, což podle názoru soudu jednoznačně prokazuje, že žalovaný fakticky úvěruschopný nebyl. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného a poskytla údajně úvěr osobě, o jejíž majetkových poměrech neměla prakticky žádné informace.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, právní předchůdkyně žalobkyně se vůbec nezabývala majetkovou situací žalovaného a poskytla úvěr osobě, o které neměla prakticky žádné informace.

19. Soud proto věc posoudil dle § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“20. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

21. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno , částka, , žalovaný nevrátil ničeho. Soud proto žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného částku , částka, , která mu byla prokazatelně vyplacena na bankovní účet a o kterou se tedy bezdůvodně obohatil. Jelikož žalobkyně nebyla schopna doložit soudu úvěrovou smlouvu a současně soud údajnou úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně, zamítl soud ostatní nároky žalobkyně, jak jsou vyčísleny ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení (k tomu srov. právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

23. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě (celkem do dne vyhlášení rozsudku , částka, ) a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby (celkem do dne vyhlášení rozsudku , částka, ). Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu 58,6 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil 41,4 %. Odečtením úspěchu žalovaného od úspěchu žalobkyně dospěl soud k procentuální výši nákladů řízení, které soud jako oprávněné žalobkyně přiznal ve výši 17,2 %, a to z celkových, tzn. ještě poměrně nesnížených nákladů řízení, které činily , částka, , tzn., že soud žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku , částka, . Celkové (tedy ještě poměrně nesnížené) náklady řízení byly tvořeny: zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby , částka, dle zákona o soudních poplatcích, odměnou za zastoupení advokátem , částka, za tři úkony právní služby po , částka, dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (soud ohledně nákladů řízení aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje , částka, , a úspěšné žalobkyni v něm byla přiznána náhrada nákladů řízení), třemi režijními paušály po , částka, dle § 14b odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem , částka, a 21 % sazbou daně z přidané hodnoty z nákladů , částka, dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení zástupci žalobkyně.