32 C 209/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 37.500 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 15.250 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15.250 Kč od [datum] do zaplacení, dále co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3.591,81 Kč, dále co do kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 1.170 Kč a dále co do smluvní pokuty ve výši 12.500 Kč.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 9.750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.728,60 Kč, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 856,85 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9.750 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 37.500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, úrokem z úvěru, smluvní pokutou a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky, jak jsou uvedeny ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku – viz výše – to vše z titulu„ Smlouvy o úvěru“ [číslo] [rok] [číslo], kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovanou dne [datum] znějící na částku 25.000 Kč, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr v celkové výši 25.000 Kč. Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplatila v dohodnutém termínu do 13 měsíců od čerpání úvěru, splatnost úvěru nastala dle tvrzení obsažených v žalobě ke dni [datum]. Dlužná částka ve výši 37.500 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou 25.000 Kč a smluvní pokutou 12.500 Kč.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané následujícími listinami: Notářským zápisem [spisová značka] a [spisová značka] o koupi části závodu ze dne [datum], Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], Dohodou o úplatě za postoupení pohledávek ze dne [datum], Potvrzením o provedení transakce za postoupené pohledávky ze dne [datum], Přílohou [číslo] – Seznam postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Podacím archem ze dne [datum]. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaná se k věci nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila.

4. Soud zjistil z Výpisu řízení EXE, že žalovaná měla vedeno 6 řízení EXE, která byla zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru, další 4 řízení EXE po uzavření smlouvy o úvěru, o kterou jde v tomto řízení a dále 3 řízení E, která byla zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru. Již z tohoto je patrno, že žalovaná fakticky úvěruschopná nebyla. <i>Soud zjistil počet exekucí vedených proti žalované:</i> 6 řízení EXE zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru 4 řízení EXE zahájena až po uzavření smlouvy o úvěru 3 řízení E zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru 0 řízení E zahájena po uzavření smlouvy o úvěru.

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o úvěru [číslo] [rok] [číslo] ze dne [datum] – podepsaná žalovanou měl soud za prokázané znění této smlouvy, zejména výši úvěru 25.000 Kč, celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele 17.250 Kč a celkovou dlužnou částku splatnou spotřebitelem 42.250 Kč. Dále počet 13 pravidelných rovnoměrných měsíčních splátek ve výši 3.250 Kč, kterými měl být celý úvěr splacen, poplatkem za správu úvěru 5.500 Kč, výši úroků z úvěru není uvedeno – tj. zápůjční úroková sazba 25,85 % ročně, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 0 Kč, poplatkem za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti úvěrovaného 4.750 Kč a tomu odpovídající roční procentuální sazbu nákladů (tzv. RPSN) 189,38 % ročně. Žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalovaná byla zaměstnána s průměrnou čistou mzdou [částka] měsíčně s tím, že průměrné měsíční výdaje byly tvořeny náklady na bydlení, energie údajně hradí manžel, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady [částka] + [částka], srážky ze mzdy, výživné [částka], spoření, pojištění [částka], tzn., že průměrné měsíční výdaje celé domácnosti činily [částka]. A z toho vyplývající použitelný měsíční příjem, který zde není uveden, ale je tvořen rozdílem mezi příjmy a výdaji a činí [částka] Předpisem splátek ke smlouvě o úvěru [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] měl soud za prokázané výše jednotlivých splátek a jejich rozpad na úroky z úvěru, poplatky a jistinu. Listinou nazvanou:„ [anonymizováno] [číslo]“ měl soud za prokázané znění této listiny, která je však pouze interní listinou právního předchůdce žalobce. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] měl soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce seznámil žalovanou se všemi parametry úvěru tak, jak byly uvedeny následně ve smlouvě o úvěru. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] učiněnou zástupcem žalobce + Podacím archem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce před podáním žaloby řádně vyzval žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu, a že se tato výzva žalované dostala do dispozice. <b>K úvěruschopnosti:</b> Credit scoring ze dne [datum] měl soud za prokázaný způsob výpočtu finanční analýzy a zjištění výše možného poskytnutého spotřebitelského úvěru 26.000 Kč a výše možné měsíční splátky 3.389 Kč – soud hodnotí obě tyto částky jako velice nadhodnocené a neodpovídající reálným příjmům a výdajům žalované. Nájemní smlouvou ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy. Evidenčním listem nájemníka ze dne [datum] měl soud za prokázané, že měsíčně měla žalovaná hradit nájemné + služby v celkové výši 9.872 Kč. 2 x Příjmové doklady prokazující úhrady nájmů žalovanou pronajímateli bytů za měsíce [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] měl soud za prokázané tyto úhrady vždy ve výši [částka]. Mzdovým výměrem žalované ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalované byla přiznána mzda ve výši [částka] s možnou odměnou až do výše [anonymizováno]. 6 x Výplatními lístky za měsíce [anonymizována tři slova] [rok] měl soud za prokázané, že čistá mzda činila v těchto měsících postupně [částka], [částka], [částka], [částka], 13.949 Kč a [částka], z čehož bylo sráženo na exekuce [částka], [částka], [částka] a [částka], tzn., že právní předchůdce žalobce mohl zjistit, že žalovaná fakticky úvěruschopná není, když jí je strháváno tolik peněz měsíčně na různé účely, ale zejména na splátky exekucí. <i>6. Z obsahu spisu je zřejmé, že právní předchůdce žalobce sice zjišťoval před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovanou její úvěruschopnost, neboť k tomuto žalobce předložil listinné důkazní prostředky, avšak zcela pominul učinit správný závěr o neúvěruschopnosti žalované vzhledem k relativně vysokým srážkám na exekuce viz výše u výplatních pásek žalované. Za této situace je evidentní, že žalovaná fakticky úvěruschopná nebyla.</i> 7. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované.

8. Na výzvu soudu zástupce žalobce doplnil tvrzení i některé důkazy o posuzování schopnosti žalované splácet úvěr. Žalobce však nijak nedoložil svoji vědomost o tom, že proti žalované byla v minulosti i v době uzavření smlouvy o úvěru vedena exekuční řízení, ale hlavně i když z výplatních pásek tuto skutečnost zjistit mohl a měl, nemělo to na jeho posouzení úvěruschopnosti žalované žádoucí vliv. Vzhledem k výše uvedenému měl soud za to, že žalovaná fakticky úvěruschopná nebyla.

9. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalované, pracovní smlouvy, mzdového výměru a výplatních pásek žalované.

10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

11. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

12. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

21. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 22. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

23. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno 25.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru, a že žalovaná uhradila 15.250 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaná dostala do prodlení. Z výše uvedeného vyplývá, že z tohoto nároku zbývá uhradit 9.750 Kč (tj. [číslo] – [číslo] = [číslo]). Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovanou zaplacených částek v celkové výši 15.250 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je žalobce označil v žalobě.

24. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

25. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

26. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce a tudíž úspěch žalované tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.