32 C 224/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 17.349,18 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 2.005,39 Kč, dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2.005,39 Kč od [datum] do zaplacení, dále co do kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 12.667,73 Kč, dále co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a dále co do smluvní pokuty ve výši 4.343,80 Kč.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10.999,99 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10.999,99 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 17.349,18 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 12.667,73 Kč, dále spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 981,82 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13.005,38 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o úvěru [číslo]“, kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovaným dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč, a to v hotovosti oproti podpisu smlouvy. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplatil v dohodnutém termínu do [datum], nicméně uhradil pouze částku ve výši 4.000,01 Kč, která odpovídá dvěma řádným splátkám. Splatnost úvěru nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky. Dlužná částka ve výši 17.349,18 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: nesplacenou jistinou 13.005,38 Kč a smluvní pokutou 4.343,80 Kč. Žalobce dále požadoval zákonné úroky z prodlení, smluvní úrok z úvěru a náklady spojené s uplatněním pohledávky, jak je specifikováno výše.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané následujícími listinami: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] + Přílohy, Dohodou o úplatě za postoupení pohledávek, Přílohou [číslo] – Seznam postoupených pohledávek ze dne [datum], Potvrzením o provedení transakce ze dne [datum], Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] Podacím archem ze dne [datum], Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] spojené s Výzvou k úhradě dluhu. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Žádostí o úvěr ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalovaný dne [datum] požádal právního předchůdce žalobce o poskytnutí hotovostního úvěru ve výši 15.000 Kč, který by měl být splacen ve 14 měsíčních splátkách. Dále ml za prokázané, že žalovaný sdělil právnímu předchůdci žalobce v souvislosti s žádostí o úvěr tyto informace: je zaměstnaný s příjmem [částka] měsíčně, dalším příjmem je výživné ve výši [částka], nesplácí žádné půjčky, žije u rodičů a má [anonymizováno] vyživovací povinnosti, jeho měsíční výdaje činí částku [částka]. Má [anonymizováno] vzdělání [anonymizována dvě slova] a disponuje bankovním účtem. Již z tohoto výčtu je evidentní, že výdaje žalovaného byly podceněny tak, aby žalovaný vůbec splnil základní podmínky pro poskytnutí úvěru, tzn., aby měl vůbec nějaký pro splácení úvěru využitelný příjem, když jeho výdaje přesahují jeho příjem ze zaměstnání, pokud pominuta částka výživného, kterou žalovaný pobírá, nicméně která by měla být použita na úhradu potřeb jeho nezletilých dětí, a nikoli na splácení úvěru. Žalovaný rovněž zcela zamlčel fakt, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla proti němu vedena 2 řízení EXE a další 2 řízení E. Již z tohoto je evidentní, že žalovaný fakticky úvěruschopný nebyl. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 15.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč, přičemž žalovaný měl zaplatit celkem 27.888 Kč, přičemž tato částka byla tvořena jistinou 15.000 Kč, úroky z úvěru 1.444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru 7.350 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru 1.390 Kč a inkasním poplatkem 2.700 Kč, přičemž výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % ročně s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 274,44 %. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] + Přílohou [číslo] předpisem splátek, podepsané žalovaným, měl soud za prokázané, že žalovaný se seznámil s parametry úvěru, jak vyplývají z úvěrové smlouvy, včetně rozvržení splátek dle sjednaných úrokových sazeb. Listinou nazvanou:„ [anonymizováno] [spisová značka] [číslo]“ měl soud za prokázané znění této interní listiny právního předchůdce žalobce obsahující osobní údaje žalovaného a parametry úvěru. Rozsudkem OS v [obec] č. j. [číslo jednací], [spisová značka], ze kterého žalobce poskytl pouze první dvě strany, měl soud za prokázané pouze to, že žalovaný vystupoval jako otec v řízení o úpravě poměrů svých [anonymizováno] nezletilých dětí, ve kterém bylo (blíže nezjištěného data, neboť rozsudek není kompletní) rozhodnuto o povinnosti matky hradit k rukám žalovaného výživné v celkové výši [částka] měsíčně. S ohledem na klauzuli rebus sic stantibus v opatrovnických věcech však nemá soud touto listinnou za prokázané, že se jedná o poslední rozhodnutí ve věci nezletilých dětí žalovaného, respektive o poslední úpravu výživného, a už vůbec nemá za prokázané to, že stanovené výživné je k rukám žalovaného skutečně hrazeno. Výživné pak dle názoru soudu nelze považovat za skutečný a pravidelný příjem žalovaného, ze kterého by žalovaný mohl předmětný úvěr splácet v situaci, kdy jeho příjem ze zaměstnání a jeho výdaje se prakticky rovnají. Dodatkem [číslo] k pracovní smlouvě žalovaného ze dne [datum] + Výplatními lístky žalovaného za [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok] a [anonymizováno] [rok] měl soud za prokázané, že žalovaný byl minimálně od [datum] do [anonymizováno] [rok] zaměstnán u zaměstnavatele [anonymizováno] [právnická osoba], přičemž s účinností od [datum] měl pracovní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Dále měl soud za prokázané, že ze mzdy žalovaného byly prováděny nepřednostní srážky, v měsíci [anonymizováno] [rok] ve výši [částka], v [anonymizováno] [rok] ve výši [částka] a v [anonymizováno] [rok] ve výši [částka]. Pokladním dokladem SIPO – hotovost za říjen 2019 měl soud za prokázané, že v říjnu 2019 uhradil žalovaný za elektřinu a televizní a rozhlasové poplatky částku [částka]. Výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne [datum] měl soud za prokázané, že v rámci vymáhání dlužné částky žalobce eviduje odeslání jednoho dopisu a tři cesty pověřeného pracovníka na adresu bydliště žalovaného, nicméně se jedná pouze o interní dokument žalovaného, který není podložen žádným dalším důkazem. Předáním do advokátní kanceláře ze dne [datum] měl soud za prokázané, že uvedeného dne předal žalobce vymáhání pohledávky za žalovaným svému právnímu zástupci. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] učiněnou zástupcem žalobce + Podacím archem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce před podáním žaloby řádně vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu, a že se tato výzva žalovanému dostala do dispozice.

5. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce řádně nezjišťoval před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jeho úvěruschopnost. Soud zjistil, že v době před uzavřením smlouvy o úvěru byla proti žalovanému vedena dvě řízení EXE a dvě řízení E. Po uzavření smlouvy o úvěru nebylo proti žalovanému zahájeno žádné další exekuční řízení. Žalobce na výzvu soudu sice doplnil tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce ve svém podání doručeném soudu dne [datum] (na čl. 24 – 25 spisu) kdy uvedl, že právní předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy se žalovaným vycházel při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalovaného, která jsou obsažená v Žádosti o úvěr. Žalobce soudu uvedený důkazní prostředek předložil, spolu s několika dalšími listinami, blíže popsanými v odstavci 4 odůvodnění tohoto rozsudku, které měly prokazovat zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tyto listiny však soud nepřesvědčily o tom, že by právní předchůdce žalobce skutečně řádně úvěruschopnost žalovaného zjišťoval, protože jinak by jistě učinil dotaz ohledně exekucí vedených proti žalovanému a zjistil by tak najisto, že žalovaný úvěruschopný rozhodně nebyl, o čemž svědčí proti žalovanému vedená exekuční řízení. Žalovaný v Žádosti o poskytnutí úvěru neuvedl veškeré informace, neboť patrně záměrně zamlčel své dřívější nesplacené závazky. Právní předchůdce žalobce však měl k dispozici tři výplatní pásky žalovaného, ze kterých jsou patrny, s ohledem na nízký příjem žalovaného, vysoké nepřednostní srážky, které zcela jasně nasvědčují tomu, že příjem žalovaného je postižen, ať už z titulu exekuce, nebo z titulu výkonu rozhodnutí. Pokud by právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného skutečně řádně ověřil, musel by jistě dospět k závěru, nehledě na výše zmíněné exekuce, že v situaci, kdy příjmy žalovaného se prakticky rovnají jeho výdajům, přičemž rozdíl ve prospěch příjmů je tvoře pouze výživným, které žalovaný údajně pobírá, nelze toto akceptovat jako dostatečný disponibilní příjem žalovaného, ze kterého by mohl splácet poskytnutý úvěr.

6. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

7. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena jednak z neúplných tvrzení žalovaného a jednak z nečetných listin, jejichž obsah ve většině případů prokazuje pouze kusé informace, ze kterých nelze dospět k jednoznačnému závěru o tehdejší finanční situaci žalovaného. I v případě, že by žalovaný ve svých tvrzeních nelhal, nadále zůstává zásadní problém spočívající ve dvou exekučních řízeních a dvou řízeních o nařízení výkonu rozhodnutí, která byla vedena proti žalovanému před uzavřením smlouvy o úvěru, která žalovaný zamlčel, a o jejichž existenci se právní předchůdce žalobce vůbec nedozvěděl, ačkoli mohl snadno učinit dotaz do Centrální evidence exekucí a žalovaným tvrzené informace si alespoň základně ověřit.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného a listin, které mu poskytl sám žalovaný, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

19. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno z titulu smlouvy o úvěru celkem 15.000 Kč, což považuje za nesporné, neboť se tak stalo v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Soud dále považuje za prokázané, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobce částku 4.000,01 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10.999,99 Kč, ke které dospěl tak, že od jistiny poskytnutého úvěru 15.000 Kč odečetl žalovaným uhrazenou částku 4.000,01 Kč. Soud zdůrazňuje, že neakceptoval započtení žalovaným uhrazených částek na jednotlivé nároky, respektive na úroky z prodlení, poplatky z úvěru a další, neboť tento zápočet byl učiněn na základě neplatné úvěrové smlouvy. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení dne [datum] (tak, jak tento den při výpočtu kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení žalobce v žalobě označil) z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

20. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 21. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

22. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

23. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zastavení řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce a tudíž úspěch žalovaného tak činil více než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.