32 C 230/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 15.729,03 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítáco do částky , částkaco do kapitalizovaného úroku ve výši , částkaco do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplaceníco do úroku ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu s úrokem z úvěru ve výši , částka, , dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu „Smlouvy o úvěru č. , hodnota, “, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, ., se žalovaným dne , datum, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, . Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplácel v dohodnutých splátkách, splatnost poslední splátky byla stanovena na , datum, . Žalovaný na konto této smlouvy uhradil za dobu jejího trvání částku v celkové výši , částka, , kterou právní předchůdkyně žalobkyně poměrně započetla na jistinu, poplatky a úroky. Žalovaná částka , částka, je dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou , částka, , úrokem , částka, , poplatky , částka, a smluvní pokutou , částka, . Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení z dlužných částek, a to za období a ve výši, jak je specifikováno výše.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne , datum, + Podacím lístkem ze dne , datum, . Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

4. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá žalobní tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně ve svém podání doručeném soudu dne , datum, (na čl. 26 – 27 spisu), kdy uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy se žalovaným vycházela při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalovaného, která jsou obsažená v Žádosti o úvěr, a o kterých žalovaný prohlásil, že jsou pro tento účel dostatečná, úplná, pravdivá a přesná, a ke kterým údajně předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady, kterými svá tvrzení prokázal. A dále žalovaný prohlásil, resp. potvrdil, že reálně disponuje použitelným příjmem, který uvedl v zákaznické kartě, a že nezamlčel žádný podstatný údaj. Žalobkyně navrhla důkazní prostředky k tomuto tvrzení, a to žádost o úvěr, která bude podrobněji rozebrána dále.

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je dále podrobněji popsán dále, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Smlouvou o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, – podepsanou žalovaným měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru , částka, , délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen ve 14. měsíčních splátkách po , částka, , dále celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem , částka, , tvořené jistinou , částka, , úroky z úvěru , částka, , administrativním poplatkem , částka, , poplatkem za vyhodnocení , částka, a poplatkem za hotovostní inkaso splátek , částka, . Dále měl soud za prokázanou výši úrokové sazby 15 % ročně s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 272,44 %.Žádostí o úvěr ze dne , datum, (na čl. 28) měl soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím formuláře, který vyplnil sám žalovaný. Žalovaný ve formuláři uvedl, že žije u rodičů, vyživuje jedno nezaopatřené dítě, je svobodný, má základní vzdělání, nemá bankovní účet a je zaměstnán. Svůj příjem ze zaměstnání uvedl ve výši , částka, měsíčně, jiný příjem neuvedl. Své měsíční výdaje odhadl částkou , částka, , sestávající z nákladů na bydlení , částka, , osobních nákladů , částka, a částky , částka, , která je mu srážena ze mzdy. Použitelný příjem byl vypočten na částku , částka, . Žalovaný prohlásil, že nesplácí žádné jiné úvěry u právní předchůdkyně žalobkyně ani u jiných poskytovatelů. Uvedené příjmy žalovaného a to, že je zaměstnaný, bylo údajně ověřeno z pracovní smlouvy a výplatních pásek, tyto nicméně nebyly soudu předloženy.Přehledem plateb měl soud za prokázané, že žalovaný uhradil z poskytnutého úvěru ve výši , částka, částku , částka, .Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne , datum, + Podacím lístkem ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce řádně vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba, a že se tato výzva dostala do dispozice žalovaného.

6. Na základě zjištění učiněných z předložených listin soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, který plně odpovídá žalobním tvrzením, jak byly podrobněji popsány výše, nicméně nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného pouze na základě jeho tvrzení a nečetných listin, mnohá tvrzení žalovaného si žádným způsobem neověřila vůbec. Žalobkyně na výzvu soudu sice doplnila tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně, a předložila i výše uvedené důkazní prostředky k těmto svým tvrzením soudu, avšak ani tyto listiny soud nepřesvědčily o tom, že by právní předchůdkyně žalobkyně skutečně řádně úvěruschopnost žalovaného zjišťovala. Soud zjistil z Výpisu řízení EXE, že proti žalovanému byla v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedena 4 řízení EXE a 4 řízení E, přičemž exekuce jsou již staršího data z let 2001, 2003, 2007 a 2008, 6 dalších exekučních řízení byla proti žalovanému zahájeno po uzavření smlouvy o úvěru. Pokud by právní předchůdkyně žalobkyně skutečně řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, jistě by učinila dotaz ohledně exekucí vedených proti žalovanému a zjistila by tak najisto, že žalovaný má několik exekučně vymáhaných závazků, které evidentně v minulosti nesplácel, a které právní předchůdkyni žalobkyně evidentně zamlčel. Z četných exekučních řízení, která byla proti žalovanému zahájena po uzavření smlouvy o úvěru je patrné, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy o úvěru mnohé další závazky, které následně přestal být schopen splácet. Pokud by si právní předchůdkyně žalobkyně důkladně ověřila všechna tvrzení žalovaného, zejména jeho nízký tvrzený příjem, jeho výdaje a jeho další závazky, musela by nutně dospět k závěru, že žalovaný úvěruschopný rozhodně nebyl. Údaje uvedené v Žádosti o úvěr ze strany žalovaného nebyly úplné, neboť evidentně záměrně zamlčel své dřívější nesplacené závazky, které nebyly pouze splatné, ale i exekučně vymáhané, a zároveň zamlčel aktuální, dosud nevymáhané, závazky. Svá tvrzení žalovaný žádným způsobem neprokázal, a karta byla vyplněna s jasným záměrem vytvořit žalovanému alespoň nějaký disponibilní měsíční příjem, ze kterého by byl schopen poskytnutý úvěr splácet.

7. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti.

19. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“20. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení.

21. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno , částka, z titulu úvěrové smlouvy v den jejího uzavření (čímž byl celý úvěr vyčerpán), a že žalovaný uhradil , částka, , poslední splátka byla splatná dne , datum, , dne , datum, se tak žalovaný dostal do prodlení. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, , ke které dospěl tak, že od výše úvěru, který byl žalovanému poskytnut, tj. , částka, , odečetl žalovaným uhrazenou částku na konto této smlouvy, tj. , částka, . Soud rovněž považuje za důležité zdůraznit i to, že neuznal započítání žalovaným zaplacených částek na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobkyně označila, neboť tento zápočet vyplývá z neplatné úvěrové smlouvy. Tuto částku soud žalobkyni přiznal nikoli z titulu smlouvy o úvěru, ale z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení, tedy od , datum, , a to z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky, jak jsou vyčísleny ve výroku I tohoto rozsudku, plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

22. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

23. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil více než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.