32 C 24/2025

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 25.118 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do:a), částkab), částka, ,zákonného úroku z prodlení 14,75 % ročně , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkynib) , částkado tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni v prvním nároku , částka, – a to smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, kdy žalovaný se dostal do prodlení se splacením denní splátky splatné dne , datum, .Ve druhém nároku se žalobkyně domáhala zaplacení , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, , kterou uzavřela žalobkyně se žalovaným dne , datum, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr jiný než na bydlení až do výše , částka, . Žalovaný úvěr vyčerpal do výše , částka, , řádně jej však nesplatil v dohodnutém termínu, a to ani přes výzvu žalobkyně. Pro případ, že by soud neměl za prokázaný žalobní titul z tvrzené úvěrové smlouvy, navrhla žalobkyně přiznání nároku na zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, neboť finanční prostředky byly prokazatelně poukázány na jeho bankovní účet. Dlužná částka byla dle žaloby tvořena jistinou , částka, , poplatkem za poskytnutí úvěru , částka, , smluvní úrokem , částka, , poplatkem za službu „Klidné spaní“ , částka, a poplatkem za službu „Presto“ , částka, . Žalobkyně se dále domáhala zaplacení příslušenství pohledávky, jak je specifikováno výše.

2. Žalovanému bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byl poučen, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.

3. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména popsán v odstavcích dalších, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Odpovědí , Anonymizováno, ., doručenou soudu dne , datum, , měl soud za prokázané, že účet č. , č. účtu, patřil žalovanému (na čl. 57) + Výpisem z běžného účtu žalovaného měl soud za prokázané platby od žalobkyně žalovanému dne , datum, ve výši , částka, , dne , datum, ve výši , částka, a dne , datum, ve výši , částka, shodně vyplývá rovněž z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli předloženého žalobkyní.Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne , datum, – podepsanou elektronicky žalovaným měl soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše , částka, .Autorizací ověření totožnosti měl soud za prokázané, že žalobkyně si ověřila totožnost žalované prostřednictvím její bankovní identity.Listinou nazvanou: „Identifikované příjmy“ která je nicméně pouze interní listinou žalobkyně, měl soud za prokázané, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela z měsíčního příjmu žalované ve výši , částka, čistého, který byl ověřen výpisem z transakční historie žalovaného, tj. průměr měsíčních příjmových transakcí na jejím bankovním účtu.Výpisem o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, . měl soud za prokázané znění této interní listiny žalobkyně, ale nikoliv již údaje v této listině uvedené, přičemž je zřejmé, že žalobkyně z těchto údajů při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela. Žalobkyně evidovala osobní údaje žalovaného, který měl údajně žít sám, měl mít příjem , částka, měsíčně údajně ověřen byl pak příjem , částka, měsíčně), výdaje , částka, na bydlení, , částka, na nezbytné výdaje a , částka, na ostatní zbytné výdaje. Vypočtené minimální výdaje činily částku , částka, , disponibilní příjem činil , částka, .Údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru měl soud za prokázaný obsah této listiny, nikoli však to, že žalovaný se s listinou jakýmkoli způsobem seznámil.Obecnými principy posuzování a filozofie společnosti měl soud za prokázaný obsah této listiny, která je nicméně pouze interním dokumentem žalobkyně.Souhlasem se zpracováním osobních údajů neměl soud za prokázané ničeho podstatného pro rozhodnutí.Prostou kopií občanského průkazu žalovaného je prokázáno, že žalobkyně disponovala tímto osobním dokladem žalovaného.Všeobecnými obchodními podmínkami , právnická osoba, . měl soud za prokázané znění těchto podmínek.Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, učiněnou zástupcem žalobkyně + Podacím lístkem ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně odeslala prostřednictvím svého zástupce žalovanému výzvu k úhradě dluhu před podáním žaloby, a že tato výzva byla odeslána na adresu, kterou žalovaný při jednání se žalobkyní uváděl jako svou kontaktní adresu.

4. Z výpisu řízení E a EXE bylo zjištěno, že proti žalovanému bylo v době před uzavřením smlouvy o úvěru zahájeno 6 exekučních řízení, a v době po uzavření smlouvy o úvěru nebyla proti žalovanému zahájeno exekuční řízení.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kdy měl za prokázané, že na účet žalovaného č. , č. účtu, byla poskytnuta částka v celkové výši , částka, z titulu předmětné smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel elektronicky. Totožnost žalovaného byla ověřena verifikační platbou a prostou kopií občanského průkazu. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy důsledně prověřila úvěruschopnost žalovaného, vycházela z nepřesných údajů, případně údaje, které měla k dispozici, nesprávně hodnotila. Pokud byl příjem spočten z celkových příjmů bankovního účtu, byly do něj započítány i četné spotřebitelské úvěry, které k tomuto účelu nesporně započíst nelze, současně nebyly ověřeny zdroje těchto příjmů. Žalovaný dále rozhodně neměl disponibilní příjem, k jakému žalobkyně dospěla. Žalobkyně si žádným způsobem neověřila získané informace, nezjistila, jaké další úvěry žalovaný splácí, zda je splácí řádně a kolik zbývá doplatit, jejich splátky pak rozhodně nezapočetla do celkových výdajů. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného a poskytla úvěr osobě, o jejíchž majetkových poměrech neměla dostatek informací, a která nebyla v době uzavření úvěrové smlouvy evidentně úvěruschopná.

6. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

7. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému a žalobkyně tak poskytla úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla.

17. Soud proto věc posoudil podle ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“18. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

19. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno , částka, z titulu revolvingové spotřebitelské úvěrové smlouvy, žalovaný nevrátil ničeho. Soud proto žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného částku , částka, , která byla žalovanému prokazatelně vyplacena na jeho bankovní účet na základě neplatné úvěrové smlouvy. Jelikož soud úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného, zamítl soud ostatní nároky žalobkyně, jak jsou vyčísleny ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení (k tomu srov. právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021).

20. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil více než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.