32 C 28/2023

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15.133,96 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 1.004,93 Kč, dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1.004,93 Kč od [datum] do zaplacení, dále co do kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 12.343,77 Kč, dále co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a dále co do smluvní pokuty ve výši 1.121,03 Kč.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13.008 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13.008 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 14.012,93 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z úvěru ve výši 12.343,77 Kč, dále spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 360,88 Kč, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14.012,93 Kč od [datum] do zaplacení a dále spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, a dále částku 1.121,03 Kč – to vše z titulu„ Smlouvy o úvěru [číslo]“, kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovaným dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč, a to v hotovosti oproti podpisu smlouvy. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplácel v dohodnutých splátkách, uhradil pouze jednu řádnou splátku ve výši 1.992 Kč, splatnost úvěru nastala nejpozději ke dni poslední předepsané splátky, tj. [datum]. Dlužná částka ve výši 15.133,96 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: nesplacenou jistinou 14.012,93 Kč a smluvní pokutou 1.121,03 Kč. Žalobce dále požadoval kapitalizovaný úrok z úvěru, zákonné úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky, jak je specifikováno výše.

2. Podáním doručeným soudu dne [datum] (na čl. 21 – 22 spisu) žalobce doplnil svá žalobní tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobce uvedl, že jeho právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalovaného na základě vyplněné Žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, své příjmy, výdaje a zaměstnání, a jejím podpisem stvrdil, že se jedná o údaje pravdivé. Na základě těchto údajů právní předchůdce žalobce vyhodnotil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit, přičemž vycházel z údajů uvedených v žádosti o úvěr a dokladů, které žalovaný předložil jeho obchodnímu zástupci při uzavírání smlouvy o úvěru, jejichž seznam je promítnut do Žádosti o úvěr. Žalobce předložil soudu výplatní pásky žalovaného, jejichž obsah bude dále rozebrán v dalších odstavcích odůvodnění tohoto rozsudku.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané následujícími listinami: Dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] + Přílohy, Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] + Přílohy, Dodatkem [číslo] ze dne [datum] k uvedené Rámcové smlouvě, Potvrzením o provedení transakce za postoupení pohledávek ze dne [datum], Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Podacím archem ze dne [datum], Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] učiněné přímo žalobcem. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

4. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum] – podepsanou žalovaným + Přílohou [číslo] předpis splátek (neúplnou kopií, ze které nejsou dobře patrné veškeré údaje) měl soud nicméně za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 15.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč, přičemž žalovaný měl zaplatit celkem 27.888 Kč, přičemž tato částka byla tvořena jistinou 15.000 Kč, úroky z úvěru 1.444 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru 7.350 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru 1.394 Kč a inkasním poplatkem 2.700 Kč, přičemž výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % ročně s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 272,44 % Smlouva je nedílně spojena s Žádostí o úvěr, kdy se rovněž jedná o neúplnou kopii, nicméně je z ní patrno, že žalovaný uvedl své příjmy a výdaje, kdy příjmy byly právním předchůdcem žalobce ověřeny, jako výdaje jsou viditelné pouze dvě položky, a to bydlení ve výši 1.500 Kč a doprava, jídlo a osobní náklady ve výši 3.500 Kč, dále žalovaný uvedl, že žije u rodičů, je svobodná, nemá žádnou vyživovací povinnost a má základní vzdělání. Ze seznamu dluhů žadatele o úvěr je patrné, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy minimálně jeden dluh, a to vůči [právnická osoba], ze kterého zbývalo doplatit 3.500 Kč. Výpisem úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne [datum] měl soud za prokázané, že v rámci vymáhání dlužné částky žalobce eviduje jednu cestu pověřeného pracovníka na adresu bydliště žalovaného, nicméně se jedná pouze o interní dokument žalovaného, který není podložen žádným dalším důkazem. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne [datum] učiněnou zástupcem žalobce + Podacím archem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce před podáním žaloby řádně vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu, a že se tato výzva žalovanému dostala do dispozice. <b>Důkazy k úvěruschopnosti založené ve spisu:</b> Pracovní smlouvou ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalovaný byl v době sjednání úvěrové smlouvy zaměstnán na dobu neurčitou jako pomocná síla za mzdu ve výši [částka] za hodinu práce. Výplatními páskami žalovaného za [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok] a [anonymizováno] [rok] měl soud za prokázané, že žalovaný v [anonymizováno] [rok] pracoval za čistou mzdu ve výši [částka], v [anonymizováno] za čistou mzdu ve výši [částka] a v [anonymizováno] 2021 za čistou mzdu [částka]. Z výplatních pásek je zřejmé, že žalovanému byly z mzdy strhávány exekuční srážky v relativně vysoké výši, přičemž celková výše exekučně vymáhané částky činila [částka].

6. Z výpisu řízení E a EXE soud zjistil, že proti žalovanému bylo v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedeno jedno exekuční řízení, jednalo se o dluh z titulu smlouvy o úvěr vůči [právnická osoba] ve výši [částka], kdy celková vymáhaná částka činila [částka], exekuce byla vedena na základě rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Jedno další exekuční řízení bylo proti žalovanému zahájeno až po uzavření smlouvy o úvěru.

7. Na základě provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce řádně nezjišťoval před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jeho úvěruschopnost. Soud zjistil, že v době před uzavřením smlouvy o úvěru bylo proti žalovanému zahájeno 1 exekuční řízení, jedno další exekuční řízení bylo proti žalovanému zahájeno po uzavření smlouvy o úvěru. Žalobce na výzvu soudu sice doplnil tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce (viz bod 2 odůvodnění tohoto rozsudku) a předložil soudu další listiny jako důkazy prokazující jeho tvrzení, nicméně ani tyto listiny soud nepřesvědčily o tom, že by právní předchůdce žalobce skutečně řádně úvěruschopnost žalovaného zjišťoval, protože jinak by jistě učinil dotaz ohledně exekucí vedených proti žalovanému a zjistil by tak najisto, že žalovaný úvěruschopný rozhodně nebyl, což mohl zjistit již z výplatních pásek žalovaného, které měl k dispozici. Pokud by právní předchůdce žalobce skutečně řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného, musel by zjistit, že žalovaný, který v době uzavření smlouvy pracoval sotva za minimální mzdu, není schopen splácet minimálně jeden závazek vůči [právnická osoba] (který vyplývá z žádosti o úvěr), zároveň hradit exekuci, která proti žalovanému již byla vedena (a která vyplývá už z předložených výplatních pásek) a nadto splácet poskytnutý úvěr. I v případě, že by právní předchůdce žalobce rezignoval na dotaz na Centrální evidenci exekucí a vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze z tvrzení žalovaného a údajů v dokladech, které žalovaný předložil, musel by zjistit, že žalovaný nepochybně úvěruschopný není a že jeho příjem je postižen vysokými nepřednostními srážkami. Pokud by právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného skutečně řádně ověřil, musel by jistě dospět k závěru, nehledě na výše zmíněnou exekuci, že v situaci, kdy příjmy žalovaného jsou natolik nízké, a nadto jsou zatížené minimálně dvěma předchozími závazky žalovaného, ať už exekučně vymáhanými či nikoli, nelze toto akceptovat jako dostatečný disponibilní příjem žalovaného, ze kterého by mohl splácet poskytnutý úvěr.

8. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

9. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena jednak z neúplných tvrzení žalovaného a jednak z nečetných listin, jejichž obsah nicméně prakticky vyvrací možnost, že by žalovaný byl v době uzavření smlouvy o úvěru úvěruschopný. I v případě, že by žalovaný ve svých tvrzeních nelhal, zejména pak uváděl pravdu ohledně svých nízkých životních nákladů, nadále zůstává zásadní problém spočívající v jednom exekučním řízení a minimálně jednom minulém závazku vůči bance, o jejichž existenci právní předchůdce žalobce musel vědět, pokud si alespoň rámcově ověřil údaje obsažené v žádosti o úvěr a v předložených listinách.

10. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

11. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

12. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného a listin, které mu poskytl sám žalovaný, ze kterých samo o sobě vyplývá neúvěruschopnost žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

21. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno z titulu smlouvy o úvěru celkem 15.000 Kč, což považuje za nesporné, neboť se tak stalo v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Soud dále považuje za prokázané, že žalovaný uhradil právnímu předchůdci žalobce částku 1.992 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13.008 Kč, ke které dospěl tak, že od jistiny poskytnutého úvěru 15.000 Kč odečetl žalovaným uhrazenou částku 1.992 Kč. Soud zdůrazňuje, že neakceptoval započtení žalovaným uhrazených částek na jednotlivé nároky, respektive na úroky z prodlení, poplatky z úvěru a další, neboť tento zápočet byl učiněn na základě neplatné úvěrové smlouvy. Soud žalobci přiznal výše uvedenou částku nikoli z titulu úvěrové smlouvy, ale z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení, tedy ode dne [datum] (tak, jak tento den při výpočtu kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení žalobce v žalobě označil) z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

22. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 23. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

24. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

25. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

26. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil více než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.