32 C 301/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 38.511 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 20.851 Kč, dále co do úroků z úvěru ve výši 3.190,70 Kč, dále co do úroků z úvěru ve výši 25,14 % ročně z částky 19.278,57 Kč od [datum] do zaplacení a dále co do zákonných úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1.618,57 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 17.660 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 17.660 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci celkem částku 38.511 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 3.190,70 Kč, dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 25,14 % ročně z částky 19.278,57 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.850,36 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19.278,57 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru“ [číslo] kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovanou dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 20.000 Kč (jak ovšem vyplývá pouze z příloh žaloby, nikoli ze samotného textu žaloby). Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplácela, poslední splátku uhradila dne [datum], celkem za dobu trvání smlouvy uhradila částku ve výši 2.340 Kč, splatnost celého úvěru nastala ke dni [datum], a proto právní předchůdce žalobce vyzval žalovanou k okamžité úhradě. Dlužná částka ve výši 38.511 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou 19.278,57 Kč a poplatkem 19.232,43 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Informacemi o zpracování osobních údajů ze dne [datum] + Podacím lístek ze dne [datum]. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaná se k věci nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila.

4. Žalobce na výzvu soudu doplnil svá žalobní tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalované právním předchůdcem žalobce ve svém podání doručeném soudu dne [datum] (na čl. 26 – 27 spisu), kdy uvedl, že právní předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy se žalovanou vycházel při posuzování schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalované, která jsou obsažená v Kartě zákazníka – Žádosti o úvěr, a o kterých žalovaná prohlásila, že jsou pro tento účel dostatečná, úplná, pravdivá a přesná, a ke kterým údajně předložila právnímu předchůdci žalobce doklady, kterými svá tvrzení prokázala (tyto doklady nicméně žalobce nemá k dispozici, neboť byly v době uzavření úvěrové smlouvy právnímu předchůdci žalobce ze strany žadatelů o úvěr pouze předkládány k nahlédnutí). A dále žalovaná prohlásila, resp. potvrdila, že je schopna posoudit, zda smlouva odpovídá jejím potřebám a její finanční situaci. Žalobce doplnil i důkazní prostředky k tomuto tvrzení, a to Kartu zákazníka – Žádost o spotřebitelský úvěr (na čl. 28 spisu) a rozsudek [název soudu] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] (na čl. 31 – 33 spisu).

5. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými důkazními prostředky. Listinnými důkazy měl soud za prokázaný následující skutkový stav: Kartou zákazníka – Žádost o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] měl soud za prokázané, že příjmy a výdaje žalované byly právním předchůdcem žalobce posuzovány na základě tvrzení žalované, která uvedla, že je zaměstnána na plný úvazek jako [anonymizována dvě slova] s čistým příjmem [částka] měsíčně, dalším příjmem domácnosti je blíže nespecifikovaná částka [částka], uvedená jako„ další čisté příjmy domácnosti“, jejíž zdroj není v Žádosti uveden, což neodpovídá počtu uvedených příjmů žalované, neboť z této kolonky, vyplněné číslem„ 1“ vyplývá, že žalovaná má pouze jeden zdroj příjmu, a to mzdu ze zaměstnání. Žalovaná své měsíční výdaje odhadla na částku [částka] měsíčně a uvedla, že nesplácí žádný úvěr ani zápůjčku, své měsíční výdaje dále nespecifikovala. Žalovaná dále uvedla, že má [anonymizováno] vzdělání, bydlí u rodičů a je svobodná. Již z tohoto výčtu je evidentní, že příjmy žalované byly přeceněny a její výdaje byly podceněny tak, aby žalovaná disponovala dostatečným zůstatkem, ze kterého bude schopna splácet poskytnutý úvěr. Právní předchůdce žalobce se zcela spokojil s tvrzením žalované, že má další příjem, ve vztahu k nízkému příjmu žalované ze zaměstnání v nezanedbatelné výši, přičemž dále nepátral po zdroji tohoto příjmu. Řádně zjištěny nebyly ani výdaje žalované, právní předchůdce žalobce se spokojil pouze s prostým tvrzením žalované, že její měsíční výdaje činní pouze částku [částka], což je částka evidentně značně podhodnocená, neboť za tuto částku není reálně platit nájemné, byť v bytě, který žalovaná sdílí s rodiči, a veškeré osobní náklady. Právní předchůdce žalobce se dále spokojil pouze s tvrzením žalované, že nesplácí žádné předchozí závazky, a toto tvrzení žalované si dále již nijak neověřil. Již z tohoto výčtu je soud na pochybách, zda žalovaná mohla být v době uzavření úvěrové smlouvy úvěruschopná. Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] + Smluvními podmínkami smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce na základě této smlouvy poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve výši 20.000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit 18 měsíčními splátkami ve výši 2.334 Kč, úroky z úvěru činily 56 % ročně, přičemž výše roční procentní sazba nákladů (tzv. RPSN) úvěru činila 165,46 %. Žalovaná měla podle smlouvy splatit celkem 42.012 Kč. Celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem 42.012 Kč, tvořené jistinou 20.000 Kč, úroky z úvěru 10.000 Kč a poplatkem 9.690 Kč a pojistným 2.322 Kč. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] + Podací lístek ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce řádně vyzval žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba a rovněž fakt, že se tato výzva žalované dostal do její dispozice, neboť byla odeslána na v té době platnou doručovací adresu žalované. Rozsudkem KS v [obec] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] (na čl. 31 – 33) měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku. Tabulkou umoření – souhrnné informace ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalovaná dne [datum] uhradila celkem 2.340 Kč, přičemž právní předchůdce žalobce tuto splátku poměrně započetl na splátku jistiny úvěru, na splátku úroku a na splátku poplatků. <i>6. Soud zjistil, že v době před uzavřením smlouvy o úvěru bylo proti žalované zahájeno jedno řízení EXE, které bylo zahájeno dne [datum] a dle zprávy exekutora skončila vymožením dluhu dne [datum], tzn. ještě před uzavřením smlouvy o úvěru, o kterou jde v tomto řízení. Po uzavření smlouvy o úvěru byla proti žalované zahájena další dvě řízní EXE.</i> 7. Z provedeného dokazování vyplývá, že právní předchůdce žalobce vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalované pouze z tvrzní žalované, která si nijak dále neověřil, zejména si neověřil tvrzenou výši výdajů žalované, což je skutečnost, která je, zejména s ohledem na nízký příjem žalované, pro posouzení její úvěruschopnosti zásadní. Žalobce tvrdí, že právní předchůdce žalobce při uzavření úvěrové smlouvy měl k dispozici výplatní pásky žalované a pracovní smlouvu, nicméně není schopen toto své tvrzení doložit, a zůstává tak pouze neprokázaným tvrzením. Zároveň není patrné, proč si za této situace žalobce nevyžádal od žalované výpisy z běžného účtu nebo jiné doklady, které by prokazovaly výši výdajů žalované. Důležitý je i fakt, že v době před uzavřením smlouvy o úvěru bylo proti žalované vedeno jedno exekuční řízení, které však bylo skončeno ještě před uzavřením smlouvy o úvěru, po uzavření smlouvy o úvěru byla proti žalované zahájena další 2 exekuční řízení, což podle názoru soudu jednoznačně prokazuje, že žalovaná fakticky úvěruschopná nebyla a její tvrzení, že nemá žádné předchozí závazky, které by měla splácet, zřejmě nebylo pravdivé, což mohl právní předchůdce žalobce snadno zjistit, například nahlédnutím do registrů dlužníků, případně do Centrální evidence exekucí, kde by tyto skutečnosti za poplatek 15 Kč zjistil. Zde soud poznamenává, že výdaje, které žalovaná uvedla, považuje za silně podhodnocené, neboť částka [částka] by mohla těžko postačit na úhradu bydlení a veškerých osobních potřeb žalované, a to i v případě, že by žalovaná skutečně sdílela jeden byt se svými rodiči. Ohledně tvrzených příjmů soud poznamenává, že i pokud by právní předchůdce žalobce měl podloženo, že žalovaná je zaměstnána s příjmem, který prakticky odpovídá minimální mzdě, nemohl považovat za dostatečné tvrzení žalované, že má nějaký další příjem ve výši [částka] měsíčně, jehož zdroj nebyl zjištěn. Dále žalovaná vůbec nezmínila při uzavírání smlouvy o úvěru, že proti ní bylo vedeno exekuční řízení a že zřejmě dluží i několika dalším společnostem, které následně po uzavření smlouvy o úvěru podaly návrh na zahájení exekuce. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy úvěruschopná nebyla. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované.

8. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalované.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

10. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalované, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalované, posoudil jako neplatnou.

20. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 21. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

22. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno 20.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru (čímž byl celý úvěr vyčerpán), a že žalovaná uhradila na dluh 2.340 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaná dostala do prodlení. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 17.660 Kč. Soud k přiznané částce 17.660 Kč dospěl tak, že od částky poskytnutého úvěru 20.000 Kč odečetl žalovanou uhrazenou částku 2.340 Kč, čímž dospěl k částce 17.660 Kč. Zároveň soud uložil žalované uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení dne [datum] (tak, jak tento den při výpočtu kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení žalobce v žalobě označil) z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

23. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

24. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

25. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce, a tudíž úspěch žalované, tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.