32 C 314/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 50.709 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 46.404 Kč, dále co do úroku z úvěru ve výši 5.616,59 Kč, dále co do úroku z úvěru ve výši 25,77 % ročně z částky 34.114 Kč od [datum] do zaplacení a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29.809 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.305 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.305 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50.709 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 5.616,59 Kč, dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 25,77 % ročně z částky 34.114 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.798,09 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 34.114 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru – [anonymizováno]“ [číslo] kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovaným dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplácel dohodnutým způsobem, právní předchůdce žalobce proto využil svého oprávnění, ke dni [datum] pohledávku zeplatnil a vyzval žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Žalovaný na konto smlouvy v průběhu smluvního vztahu uhradil částku v celkové výši 45.695 Kč, kterou právní předchůdce žalobce započetl v částce 15.886 Kč na jistinu, v částce 24.209 Kč na úrok a v částce 5.000 Kč na poplatek za administrativní činnost. Dlužná částka ve výši 50.709 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou 34.114 Kč a úhradami za služby 16.595 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše, přičemž kapitalizované úroky jsou vypočteny ode dne splatnosti pohledávky do dne postoupení pohledávky.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Podacím lístkem ze dne [datum]. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

4. Žalobce na výzvu soudu doplnil tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce, a to ve svém podání doručeném soudu dne [datum], ve kterém uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že vycházel z tvrzení žalovaného, která jsou obsažená v Kartě zákazníka – Žádosti o spotřebitelský úvěr, přičemž tato listina byla již součástí příloh žaloby, přičemž tvrzení v Kartě zákazníka obsažená následně právní předchůdce žalobce ověřil z dokladů, které žalovaný předložil při uzavření smlouvy, nicméně tyto doklady nemá žalobce k dispozici, neboť žadatelů o úvěr je předkládají pouze k nahlédnutí. K touto svému tvrzení žalobce doložil soudu důkazní prostředek – listinu: Rozsudek [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] (na čl. 30 – 32 spisu).

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 50.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 24 měsíčních splátkách po 4.145 Kč, dále celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem 99.480 Kč, tvořené jistinou 50.000 Kč, úroky z úvěru 37.480 Kč, administrativním poplatkem 12.000 Kč a pojištěním [anonymizována dvě slova] 0 Kč, úroky z úvěru byly sjednány ve výši 60,73 % ročně s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 206,15 %. Kartou zákazníka – [anonymizována tři slova] ze dne [datum] měl soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce zjišťoval úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím dotazníku – karty zákazníka, kterou pro něj žalovaný před uzavřením smlouvy o úvěru vyplnil, kdy z této karty vyplývá, že žalovaný byl v době uzavření úvěrové smlouvy zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou s měsíčním příjmem [částka] měsíčně, jiné příjmy neměl, jeho měsíční výdaje činily celkem částku [částka], konkrétně [částka] osobní výdaje, [částka] výdaje na bydlení a [částka] na dopravu a telefonní služby. Z karty zákazníka dále vyplývá, že žalovaný tvrdil, že bydlí v bytě, který má pronajatý od soukromé osoby, a nevyživuje žádnou nezaopatřenou osobu, nemá žádné děti, a dále tvrdil, že nemá žádné půjčky ani úvěry, které splácí a jeho použitelný příjem na splátku úvěru právnímu předchůdci žalobce byl [částka]. Již z tohoto výčtu je evidentní, že výdaje žalovaného byly podceněny tak, aby žalovaný vůbec splnil základní podmínky pro poskytnutí úvěru, tzn., aby měl vůbec nějaký pro splácení úvěru využitelný příjem, přičemž je velmi nepravděpodobné, že by žalovaný měl na bydlení v pronajatém bytě náklady pouze ve výši [částka] měsíčně, a neměl žádné další výdaje. Žalovaný rovněž zcela zamlčel fakt, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla proti němu vedena dvě exekuční řízení. Již z tohoto je evidentní, že žalovaný fakticky úvěruschopný nebyl. Výpisem z účtu právního předchůdce žalobce ze dne [datum] měl soud za prokázaní, že z účtu právního předchůdce žalobce byla dne [datum] poukázána platba ve výši 50.000 Kč na účet č. [bankovní účet]. Dopisem právního předchůdce žalovanému ze dne [datum] měl soud za prokázané, že po uzavření smlouvy o úvěru zaslal právní předchůdce žalobce žalovanému dopis s přístupovými údaji do jeho internetového účtu, ve kterém mohl dle sdělení právního předchůdce žalobce sledovat, jakým způsobem je splácen jeho dluh a kolik mu zbývá uhradit, nicméně soud nemá za prokázané, že se tento dopis dostal do dispozice žalovaného, neboť dle hlavičky byl odeslán na adresu, na které žalovaný dle výpisu z Centrální evidence obyvatel nikdy neměl evidováno trvalé bydliště. Výzvou k úhradě spotřebitelského úvěru před jeho zesplatněním ze dne [datum] učiněná právním předchůdcem žalobce měl soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce předtím, než přistoupil k zesplatnění úvěr, upozornil žalovaného na jeho prodlení a vyzval ho k řádnému splácení dluhu. Oznámením o zesplatnění ze dne [datum] učiněným právním předchůdcem žalobce měl soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce úvěr zesplatnil ke dni [datum], kdy zůstatek jistiny činil částku 39.332 Kč, a vyzval žalovaného k okamžité úhradě celé dlužné částky. Rozsudkem [název soudu] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] (na čl. 27 – 29 spisu) měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] + Podacím lístkem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce řádně vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba.

6. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce řádně nezjišťoval před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jeho úvěruschopnost. Soud zjistil z Výpisu řízení EXE, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla proti žalovanému vedena dvě řízení EXE. Po uzavření smlouvy o úvěru nebylo proti žalovaném zahájeno žádné další exekuční řízení. Žalobce na výzvu soudu sice doplnil tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce, a to ve svém podání doručeném soudu dne [datum], ve kterém uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že vycházel z tvrzení žalovaného, která jsou obsažená v Kartě zákazníka – Žádosti o spotřebitelský úvěr, přičemž tvrzení v Kartě zákazníka obsažená následně právní předchůdce žalobce ověřil z dokladů, které žalovaný předložil při uzavření smlouvy. Žalobce i předložil výše uvedené důkazní prostředky k těmto svým tvrzením soudu, avšak ani tyto listiny soud nepřesvědčily o tom, že by právní předchůdce žalobce skutečně řádně úvěruschopnost žalovaného zjišťoval, protože i v případě, že by žalovanému uvěřil (a z předložených dokladů si skutečně ověřil) příjmy žalovaného (např. z pracovní smlouvy), nijak si dále neověřil ta tvrzení žalovaného, která si snadno ověřit mohl, například tvrzení žalovaného o tom, že nemá žádné jiné závazky a nesplácí žádné dluhy. V opačném případě by právní předchůdce žalobce jistě učinil dotaz ohledně exekucí vedených proti žalovanému a zjistil by tak najisto, že žalovaný úvěruschopný rozhodně nebyl, o čemž svědčí dvě proti žalovanému vedené exekuční řízení, zahájené ještě před uzavřením smlouvy o úvěru. Z uvedeného je evidentní, že údaje uvedené v Kartě zákazníka – Žádosti o spotřebitelský úvěr ze strany žalovaného nebyly úplné, neboť patrně záměrně zamlčel své dřívější nesplacené závazky. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce před uzavřením úvěrové smlouvy řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

7. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla prokazatelně posouzena pouze z neúplných tvrzení žalovaného obsažených v Kartě zákazníka, která si právní předchůdce nijak neověřil, neboť listiny, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného údajně vycházel, které žalovaný ke svým tvrzením údajně předložil, nemá žalobce k dispozici, a soud proto nemá za prokázané, že tyto listiny před uzavřením smlouvy o úvěru jeho právní předchůdce skutečně měl k dispozici. Nadto je zřejmé, že informace v Kartě zákazníka jsou neúplné, o čemž svědčí to, že žalovaný uvedl, že nemá žádné závazky, a to v době, kdy proti němu byla vedena dvě exekuční řízení, což mohl právní předchůdce žalobce snadno zjistit z rejstříku exekucí za poplatek 15 Kč, což však evidentně neučinil.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného a listin, které údajně právní předchůdce žalobce měl k dispozici, nicméně není to schopen prokázat, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

19. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno 50.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru (čímž byl celý úvěr vyčerpán), a že žalovaný uhradil 45.695 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4.305 Kč. Soud k přiznané částce 4.305 Kč dospěl tak, že od částky poskytnutého úvěru 50.000 Kč odečetl žalovaným uhrazenou částku 45.695 Kč. Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovaným zaplacených částek 45.695 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobce označil. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení dne [datum] (tak, jak tento den při výpočtu kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení žalobce v žalobě označil) z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

20. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 21. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

22. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

23. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil více než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.