32 C 317/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13.594 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 7.994 Kč, dále co do úroku z úvěru ve výši 2.214,66 Kč, dále co do úroku z úvěru ve výši 26,1 % ročně z částky 7.396,38 Kč od [datum] do zaplacení a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1.796,38 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5.600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5.600 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci celkem částku 13.594 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 2.214,66 Kč, dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 26,1 % ročně z částky 7.396,38 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.397,09 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.396,38 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru“ [číslo] kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovanou dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 10.000 Kč (jak ovšem vyplývá pouze z příloh žaloby, nikoli ze samotného textu žaloby). Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplácela, poslední splátku uhradila dne [datum], celkem za dobu trvání smlouvy uhradila částku ve výši 4.400 Kč, splatnost celého úvěru nastala ke dni [datum], a proto právní předchůdce žalobce vyzval žalovanou k okamžité úhradě. Dlužná částka ve výši 13.594 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou 7.396,38 Kč a poplatkem 6.197,62 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše, jejichž část žalobce zkapitalizoval za období od [datum] do dne postoupení pohledávky.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Informacemi o zpracování osobních údajů ze dne [datum] + Podacím lístek ze dne [datum]. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaná se k věci nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila.

4. Žalobce na výzvu soudu doplnil svá žalobní tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalované právním předchůdcem žalobce ve svém podání doručeném soudu dne [datum] (na čl. 20 – 21 spisu), kdy uvedl, že právní předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy se žalovanou vycházel při posuzování schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalované, která jsou obsažená v Kartě zákazníka – Žádosti o úvěr, a o kterých žalovaná prohlásila, že jsou pro tento účel dostatečná, úplná, pravdivá a přesná, a ke kterým údajně předložila právnímu předchůdci žalobce doklady, kterými svá tvrzení prokázala (tyto doklady nicméně žalobce nemá k dispozici, neboť byly v době uzavření úvěrové smlouvy právnímu předchůdci žalobce ze strany žadatelů o úvěr pouze předkládány k nahlédnutí). A dále žalovaná prohlásila, resp. potvrdila, že je schopna posoudit, zda smlouva odpovídá jejím potřebám a její finanční situaci. Žalobce navrhl důkazní prostředky k tomuto tvrzení, a to Kartu zákazníka – Žádost o spotřebitelský úvěr a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], přičemž obě tyto listiny byly již součástí spisu.

5. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými důkazními prostředky. Listinnými důkazy měl soud za prokázaný následující skutkový stav: Kartou zákazníka – Žádost o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] měl soud za prokázané, že příjmy a výdaje žalované byly právním předchůdcem žalobce posuzovány na základě tvrzení žalované, která uvedla, že je na [anonymizována dvě slova], je svobodná, má [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a žije v pronajatém bytě, dále uvedla, že má [anonymizováno] vzdělání a nevlastní automobil. Jediným ověřeným příjmem žalované byl [anonymizována dvě slova] ve výši [částka] měsíčně, který byl právnímu předchůdce žalobce doložen„ Oznámením o přiznání dávky sociálního pojištění“, dále je v žádosti uveden příjem ve výši [částka], jakožto„ Další čisté příjmy domácnosti“, tento příjem nicméně žádným způsobem doložen není a není promítnut ani do součtu příjmů žalované, kdy je uveden pouze 1 zdroj příjmu, tj. [anonymizována dvě slova]. Své výdaje žalovaná odhadla na [částka] měsíčně a uvedla, že nemá zápůjčky u jiné společnosti, které by měla splácet. Již z tohoto výčtu je evidentní, že příjmy žalované byly přeceněny a její výdaje byly podceněny tak, aby žalovaná disponovala alespoň nějakým disponibilním příjmem, ze kterého bude schopna splácet poskytnutý úvěr. Právní předchůdce žalobce se zcela spokojil s tvrzením žalované, že má nějaký další příjem, který si dále neověřil, což v situaci, kdy žalovaná byla na mateřské dovolené, tedy byla odkázaná pouze na výplatu [anonymizována dvě slova], který byl jejím jediným příjmem, nelze dle názoru soudu akceptovat. Řádně zjištěny nebyly ani výdaje žalované, právní předchůdce žalobce se spokojil pouze s prostým tvrzením žalované, že její měsíční výdaje činní pouze částku [částka], což je částka evidentně značně podhodnocená, neboť za tuto částku není reálně platit nájemné a veškeré osobní náklady jednoho dospělého člověka a malého dítěte. Právní předchůdce žalobce se dále spokojil pouze s tvrzením žalované, že nesplácí žádné předchozí závazky, a toto tvrzení žalované si dále již nijak neověřil. Již z tohoto výčtu je zřejmé, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy úvěruschopná nebyla. Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] + Smluvními podmínkami smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce na základě této smlouvy poskytl žalované hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 10.000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit 52. týdenními hotovostními splátkami po 347 Kč, úroky z úvěru činily 56 % ročně, přičemž výše roční procentní sazba nákladů (tzv. RPSN) úvěru činila 263,12 %. Žalovaná měla podle smlouvy splatit celkem 17.994 Kč. Celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem 17.944 Kč měly být dle smlouvy tvořeny jistinou 10.000 Kč, úroky z úvěru 3.103 Kč a poplatkem za zpracování úvěru 4.891 Kč. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] + Podacím lístkem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce řádně vyzval žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba a rovněž fakt, že se tato výzva žalované dostal do její dispozice. Oznámením o přiznání dávky státní sociální podpory Úřadem práce ČR, pracoviště [obec] ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalované byla v době uzavření smlouvy o úvěru vyplácena sociální dávka – [anonymizována dvě slova] ve výši [částka] měsíčně, dále přídavek na dítě ve výši [částka] měsíčně a byla jí přiznána jednorázová dávky porodného ve výši [částka]. Poštovní poukázkou znějící na částku [částka] ([anonymizována dvě slova] [částka] + přídavek na dítě [částka]) měl soud za prokázané, že žalované bylo ze sociálních dávek pravidelně vypláceno celkem [částka] měsíčně, což byl zřejmě jediný prokazatelný a stabilní příjem žalované. Rozsudkem KS v [obec] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku. Tabulkou umoření – souhrnné informace ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalovaná na konto smlouvy uhradila celkem 4.400 Kč, přičemž poslední splátku uhradila dne [datum]. <i>6. Soud zjistil, že proti žalované nebylo nikdy vedeno žádné řízení EXE ani žádné řízení E.</i> 7. Z uvedeného vyplývá, že právní předchůdce žalobce vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalované pouze z tvrzení žalované a nečetných listin, které prokazují, že žalovaná měla v době uzavření úvěrové smlouvy příjem pouze z dávek státní sociální podpory ve výši celkem [částka], a to [anonymizována dvě slova] a přídavek na [anonymizována dvě slova], o které osobně pečovala. Jako svůj další příjem žalovaná uvedla částku [částka] měsíčně, kterou však žádným způsobem nedoložila, a která byla zřejmě uvedena účelově proto, aby žalovaná dosáhla alespoň nějakého disponibilního příjmu, ze kterého by mohla poskytnutý úvěr splácet. Dále byly zásadně podhodnoceny výdaje žalované, která je odhadla na částku [částka] měsíčně, což právní předchůdce žalobce nemohl žalované bez dalšího uvěřit, když tato částka zcela jistě nemůže stačit na uhrazená nájemného (když žalovaná uváděla, že žije v pronajatém bytě) a veškerých osobních nákladů žalované a jejího malého dítěte. Není patrné, proč si za této situace žalobce nevyžádal od žalované výpisy z běžného účtu žalované nebo jiné doklady, které by prokazovaly výši příjmů žalované (respektive prokazovaly, že žalovaná má také jiný pravidelný měsíční příjem, než pouze [anonymizována dvě slova]), i výši jejích výdajů. Žalovaná v žádosti zřejmě uvedla pravdivé údaje o tom, že nemá žádné jiné závazky, neboť dosud nebylo proti žalované nikdy vedeno žádné exekuční řízení, ani žádné řízení o nařízení výkonu rozhodnutí. Právní předchůdce žalobce nicméně měl i toto tvrzení žalované ověřit, a to alespoň v základním rozsahu, například nahlédnutím do Centrální evidence exekucí, což neučinil. Soud v daném případě dospěl k závěru, že žalovaná zcela jistě úvěruschopná nebyla, když jejím jediným příjmem byl nízký [anonymizována dvě slova] ve výši [částka] a přídavek na dítě [částka], přičemž z této částky měla údajně hradit nájemné a veškeré potřeby své i svého dítěte, které bylo v její celodenní péči. I v případě, že by žalovaná byla schopna z tohoto příjmu své náklady hradit, jistě nedisponovala dostatečným disponibilním příjmem, z něhož by mohla úvěr splácet, aniž by sama sebe existenčně ohrozila, což je závěr, ke kterému mohl právní předchůdce žalobce na základě tvrzení žalované dojít a neměl poskytnout úvěr osobě, která evidentně nebude schopna jej splácet. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované.

8. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalované.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

10. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalované, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalované, posoudil jako neplatnou.

20. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 21. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

22. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno 10.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru (čímž byl celý úvěr vyčerpán), a že žalovaná uhradila na dluh 4.400 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaná dostala do prodlení. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 5.600 Kč. Soud k přiznané částce 5.600 Kč dospěl tak, že od částky poskytnutého úvěru 10.000 Kč odečetl žalovanou uhrazenou částku 4.400 Kč, čímž dospěl k částce 5.600 Kč. Zároveň soud uložil žalované uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení dne [datum] (tak, jak tento den při výpočtu kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení žalobce v žalobě označil) z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

23. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

24. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

25. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce, a tudíž úspěch žalované, tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.