32 C 324/2020

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 22.180 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá</b> <b>co do částky 14.880 Kč,</b> <b>dále co do kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 1.473,36 Kč,</b> <b>dále co do celých úroků z úvěru ve výši 19,38 % ročně z částky 16.999,27 Kč od [datum]</b> <b>a dále co do zákonných úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9.699,27 Kč od [datum].</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci</b> <b>částku 7.300 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 7.300 Kč od [datum] do zaplacení,</b> <b>to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22.180 Kč spolu s úroky z úvěru 1.473,36 Kč, dále spolu s úroky z úvěru ve výši 19,38 % ročně z částky 16.999,27 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 709,01 Kč a dále spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 16.999,27 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizováno]“ [číslo] kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovanou dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 18.000 Kč. Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplatila v dohodnutém termínu, splatnost úvěru nastala ke dni [datum], a proto právní předchůdce žalobce vyzval žalovanou k okamžité úhradě. Dlužná částka ve výši 22.180 Kč byla dle žaloby tvořena následujícími položkami: jistinou 16.999,27 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek 4.856,93 Kč a poplatkem za životní pojištění 323,80 Kč. Dle sdělení žalobce žalovaná z tohoto titulu uhradila částku 10.700 Kč. Žalobce dále požadoval úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení ve výši, z částek a za období, jak jsou uvedeny ve výroku I. tohoto rozsudku.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané: Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Podací lístek ze dne [datum], Informace o zpracování osobních údajů ze dne [datum] + Podací lístek ze dne [datum], Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], Seznam postoupených pohledávek. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaná se k věci nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila.

4. Žalobce na výzvu soudu sice doplnil tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalované právním předchůdcem žalobce ve svém podání doručené soudu dne [datum], kdy uvedl, že právní předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy se žalovanou vycházel při posuzování schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr i z tvrzení žalované, která jsou obsažená v Kartě zákazníka – Žádosti o zápůjčku, a o kterých žalovaná prohlásila, že jsou pro tento účel dostatečná, úplná, pravdivá a přesná. A dále žalovaná prohlásila, resp. potvrdila, že je schopna posoudit, zda smlouva odpovídá jejím potřebám a její finanční situaci. Žalobce však žádné důkazní prostředky k těmto svým tvrzením soudu nepředložil, pouze odkázal na listiny, které jsou již ve spisu. Žalobce soudu nedoložil listinné důkazy, které by prokazovaly řádné zjišťování úvěruschopnosti právním předchůdcem žalobce – viz podrobněji v odstavci 5. odůvodnění tohoto rozsudku. Z toho je evidentní, že žalobce nedisponuje žádnými listinnými důkazními prostředky, z nichž by vyplývalo jiné zjišťování úvěruschopnosti žalované právním předchůdcem žalobce.

5. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými důkazními prostředky. Listinnými důkazy měl soud za prokázaný následující skutkový stav: Smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce na základě této smlouvy poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve výši 18.000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit 60 týdenními hotovostními splátkami po 548 Kč, s poslední splátkou 548 Kč, přičemž výše roční procentní sazba nákladů (tzv. RPSN) úvěru činila 216 %. Žalovaná měla podle smlouvy splatit celkem 32.880 Kč. Celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem 32.880 Kč, tvořené jistinou 18.000 Kč, úroky z úvěru 3.600 Kč, administrativním poplatkem 3.600 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek 7.200 Kč, poplatkem za pojištění 480 Kč. Kartou zákazníka / Žádostí o zápůjčku ze dne [datum] měl soud za prokázané, že příjmy a výdaje žalované byly právním předchůdcem žalobce posuzovány na základě tvrzení žalované, kdy zde byl uveden příjem žalované [příjmení] podpora – hlavní příjem ve výši [částka] (důchod starobní/invalidní, mateřská/rodičovská, podpora v nezaměstnanosti) a dále Další příjmy (výživné/alimenty, příjmy z pronájmu, atd.) ve výši [částka], tzn. příjmy celkem [částka], a měsíční výdaje žalované v celkové výši [částka] tvořené výdaji na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši [částka] a osobními výdaji (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) ve výši [částka], spoření/pojištění (pravidelné platby) [částka]. Použitelný příjem pro poskytnutí úvěru tak činil částku [částka] měsíčně. Osobními údaji – souhlasy žadatele ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalovaná dala právnímu předchůdci žalobce řádný souhlas se zpracováním a nakládáním s osobními údaji žalované. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] + Podacím lístkem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce řádně vyzval žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě před podáním žaloby a to do [datum] a že tato výzva se jí dostala do dispozice za situace, kdy ji žalobce zaslal na adresu žalované, která je adresou trvalého pobytu evidovanou v Centrální evidenci obyvatel. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] (viz čl. 28 – 30) měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku.

6. Z uvedeného vyplývá, že žalobce, aniž by současně doložil listiny, z nichž údaje o příjmech a výdajích žalované dovozoval, vycházel z toho, že žalovaná má výše uvedené příjmy a výdaje. Je zřejmé, že zejména výdaje a závazky žalované prověřovány nebyly. Není patrné, proč si za této situace žalobce nevyžádal od žalované výpisy z běžného účtu žalované nebo jiné doklady, které prokazovaly výši příjmů žalované i výši jejích výdajů. Důležitý je i fakt, že v době uzavření smlouvy o úvěru byla vedena proti žalované minimálně 3 exekuční řízení, což podle názoru soudu jednoznačně prokazuje, že žalovaná fakticky úvěruschopná nebyla. Nadto právní předchůdce žalobce ani neučinil dotaz na Centrální evidenci exekuci, kde by tuto skutečnost za poplatek 15 Kč zjistil. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované.

7. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalované.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalované, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalované, posoudil jako neplatnou.

19. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 20. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

21. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno 18.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru a že žalovaná uhradila pouze 10.700 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaná dostala do prodlení. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 7.300 Kč. Soud k přiznané částce 7.300 Kč dospěl tak, že od částky poskytnutého úvěru 18.000 Kč odečetl žalovanou uhrazenou částku 10.700 Kč, přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovanou zaplacené částky 10.700 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobce označil v části III. žaloby ve druhém odstavci. Zároveň soud uložil žalované uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení dne [datum] (tak, jak tento den při výpočtu kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení žalobce v žalobě označil) z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

22. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí].

23. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce a tudíž úspěch žalované tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.