32 C 336/2020

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 33.800 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá</b> <b>co do částky 17.800 Kč,</b> <b>dále co do kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 1.819,77 Kč,</b> <b>dále co do celých úroků z úvěru ve výši 21,27 % ročně z částky 20.000 Kč od [datum],</b> <b>a dále co do zákonných úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.000 Kč od [datum].</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci</b> <b>částku 16.000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16.000 Kč od [datum] do zaplacení,</b> <b>to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 33.800 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 816,67 Kč, dále spolu s úroky z úvěru ve výši 1.819,77 Kč, dále spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20.000 Kč od [datum] do zaplacení a dále spolu s úroky z úvěru ve výši 21,27 % ročně z částky 20.000 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizována dvě slova]“ [číslo] kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovaným dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplatil v dohodnutém termínu, splatnost úvěru dle smlouvy nastala ke dni [datum], a proto právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného k okamžité úhradě. Žalovaný na konto smlouvy v průběhu smluvního vztahu uhradil částku 4.000 Kč. Dlužná částka ve výši 33.800 Kč je tvořena následujícími položkami: jistinou 20.000 Kč, poplatkem za administrativní činnost 4.000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek 9.213,36 Kč a úrokem 586,64 Kč. Žalobce dále požadoval úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení ve výši, z částek a za období, jak jsou uvedeny ve výroku I. tohoto rozsudku.

2. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané: Oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Podací lístek ze dne [datum], Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] + Seznam postoupených pohledávek. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

4. Žalobce na výzvu soudu sice doplnil tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce ve svém podání doručené soudu dne [datum], kdy uvedl, že právní předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy se žalovaným vycházel při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalovaného, která jsou obsažená v Kartě zákazníka – Žádosti o zápůjčku. Žalobce však žádné důkazní prostředky k těmto svým tvrzením soudu nepředložil, pouze odkázal na listiny, které jsou již ve spisu. Z toho je evidentní, že žalobce nedisponuje žádnými listinnými důkazními prostředky, z nichž by vyplývalo jiné zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce.

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 20.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 78 týdenních hotovostních splátkách po 485 Kč, s poslední splátkou 455 Kč, dále celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem 37.800 Kč, tvořené jistinou 20.000 Kč, úroky z úvěru 3.400 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek 10.400 Kč, administrativním poplatkem 4.000 Kč a pojištěním 0 Kč s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 157,95 % Kartou zákazníka / Žádostí o půjčku ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce řádně zjišťoval úvěruschopnost žalovaného, kdy z této karty vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy čistý příjem – hlavní (mzda, příjmy z podnikání) ve výši [částka], tzn., celkové příjmy činily [částka] a dále z této karty zákazníka vyplývají výdaje na bydlení [částka] měsíčně a osobní výdaje [částka], tj. celkové výdaje ve výši [částka] pokrývající všechny pravidelné výdaje a platby žalovaného s tím, že použitelný příjem na splátku úvěru právnímu předchůdci žalobce činil [částka] měsíčně. Osobními údaje – souhlasy žadatele + Prohlášením žadatele o poskytnutí informací ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalovaný dal právnímu předchůdci žalobce řádný souhlas se zpracováním a nakládáním s osobními údaji žalovaného. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] + Podacím lístkem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce řádně vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] (viz čl. 28 – 30) měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku.

6. Z uvedeného vyplývá, že žalobce, aniž by současně doložil listiny, z nichž údaje o příjmech a výdajích žalovaného dovozoval, vycházel z toho, že žalovaný má výše uvedené příjmy a výdaje. Je zřejmé, že zejména výdaje a závazky žalovaného prověřovány nebyly. Není patrné, proč si za této situace žalobce nevyžádal od žalovaného výpisy z běžného účtu žalovaného nebo jiné doklady, které prokazovaly výši příjmů žalovaného i výši jejích výdajů. Důležitý je i fakt, že v době uzavření smlouvy o úvěru sice nebyla vedena proti žalovanému žádná exekuční řízení, ale po uzavření smlouvy o úvěru bylo vedeno proti žalovanému 14 exekučních řízení, což podle názoru soudu jednoznačně prokazuje, že žalovaný fakticky úvěruschopný nebyl. Nadto právní předchůdce žalobce ani neučinil dotaz na Centrální evidenci exekuci, kde by tuto skutečnost za poplatek 15 Kč zjistil. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

7. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalovaného.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

19. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 20. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno 20.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru, a že žalovaný uhradil pouze 4.000 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Z výše uvedeného vyplývá, že z nároku zbývá uhradit 16.000 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 16.000 Kč. Soud k přiznané částce 16.000 Kč dospěl tak, že od částky poskytnutého úvěru 20.000 Kč odečetl žalovaným uhrazenou částku 4.000 Kč, čímž dospěl k částce 16.000 Kč. Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovaným zaplacené částky 4.000 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobce označil v části III. žaloby ve druhém odstavci. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení dne [datum] (tak, jak tento den při výpočtu kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení žalobce v žalobě označil) z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatných úvěrových smluv.

22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

23. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce a tudíž úspěch žalované tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.