32 C 341/2024

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 19.743,67 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do , částka, , co do zákonného úroku z prodlení 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a co do poplatku z prodlení , částka, .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doplněnou podáním ze dne , datum, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu „Smlouvy k službě , Anonymizováno, “, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, tj. , právnická osoba, ., se žalovaným prostředky komunikace na dálku, kterou byly upraveny podmínky čerpání prostředků prostřednictvím služby , Anonymizováno, Žalovaný tak mohl prostřednictvím , Anonymizováno, (karta Mastercard) platit do výše schváleného kreditního rámce, a tím způsobem si odložit platby až o 45 dní. Právní předchůdkyně žalobkyně dále uzavřela se žalovaným smlouvu o splátkovém limitu, v níž byly sjednány konkrétní měsíční splátky pro službu , Anonymizováno, , která umožňuje rozložení jakékoli platby nad , částka, do období od 3 do 12 měsíců. Žalovaný služby čerpal, nesplácel však sjednané měsíční splátky, právní předchůdkyně žalobkyně proto pohledávku zesplatnila ke dni , datum, . Žalovaný na dluh přesto ničeho neuhradil. Dlužná částka je tvořena jistinou (skutečně čerpanými prostředky) , částka, , poplatkem za prodloužení splatnosti , částka, a poplatkem z prodlení , částka, . Žalobkyně se dále domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše.

2. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni a tím i právní nástupnictví žalobkyně měl soud za prokázané následujícími listinami: Smlouvou o postoupení pohledávek, Smlouvou o postoupení pohledávek, Potvrzením o zaplacení úplaty ze dne , datum, , Potvrzením o zaplacení úplaty ze dne , datum, . Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně – tzn., že žalobkyni svědčí práva z postoupené pohledávky.

4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména popsán v odstavcích dalších, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Smlouvou o splátkovém limitu ze dne , datum, – nepodepsanou žalovaným měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, ve které byl sjednán úvěrový limit , částka, , roční úroková sazba 24,2 % a RPSN činila 27,1 %, celková dlužná částka k zaplacení činila , částka, .Smlouvou ke službě , Anonymizováno, ze dne , datum, měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, kterou byl žalovanému zřízen , Anonymizováno, , jehož konečný úvěrový limit se měl odvíjet od posouzení jeho úvěruschopnosti. Ve smlouvě bylo sjednáno postupné navyšování v případě řádného splácení, v případě nesplácení či zhoršení úvěruschopnosti bylo sjednáno jeho snižování.Svazkem příloh ke smlouvě o splátkovém limitu měl soud za prokázaný obsah těchto listin, kterými byly rozloženy splátky jednotlivých dlužných částek. Svazkem objednávek na , Anonymizováno, měl soud za prokázané některé položky, které byly prostřednictvím této kreditní karty hrazeny.Všeobecnými obchodními podmínkami , právnická osoba, . měl soud za prokázané znění těchto podmínek.Premium statement email neměl soud za prokázané ničeho podstatného pro rozhodnutí.Svazkem vyúčtování za jednotlivé měsíce měl soud za prokázanou strukturu dluhu žalovaného, zejména výši jistiny , částka, , kterou žalovaný skutečně vyčerpal.Oboustrannou kopií občanského průkazu žalovaného a fotografií žalovaného držícího tento občanský průkaz u obličeje měl soud za prokázané, že žalobkyně disponovala těmito doklady totožnosti žalovaného.Výzvou k úhradě dluhu ze dne , datum, + Podacím lístkem ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně řádně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby, a že se tato výzva dostala do dispozice žalovaného.

5. Z výpisu řízení E a EXE bylo zjištěno, že proti žalovanému nebyla v době před uzavřením smlouvy o úvěru zahájena žádná exekučních řízení, po uzavření úvěrové smlouvy byla proti žalovanému zahájena dvě exekuční řízení, z toho jeden pro nesplacený spotřebitelský úvěr.

6. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci, kdy má za prokázané, že žalovaný využíval službu , Anonymizováno, , prostřednictvím které hradil platby za služby a za zboží, tyto měl následně po sjednaných splátkách hradit právní předchůdkyni žalobkyně. Žalobkyně nicméně neprokázala, že by se její právní předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy jakkoli zabývala úvěruschopností žalovaného. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila její právní předchůdkyně lustrací žalovaného v centrální evidenci exekucí, v registru SOLUS a v insolvenčním rejstříku, tato tvrzení žalobkyně zůstala nicméně neprokázaná. Současně právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila majetkové poměry žalovaného co do jeho příjmů a výdajů. Z výpisu řízení EXE a řízení E soud zjistil, že proti žalovanému nebyla sice v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedena žádná exekuční řízení, dvě exekuční řízení byla proti žalovanému nicméně zahájena po uzavření smlouvy o úvěru. Z toho je patrné, že byť v době uzavření smlouvy se žalovaný mohl dle lustrace v Centrální evidenci exekucí jevit jako úvěruschopný, právní předchůdkyně žalobkyně měla přesto povinnost prověřit si příjmy a výdaje žalovaného, další závazky, které splácí a prověřit, zda je schopen, nad rámec těchto závazků, splácet ještě další úvěr. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný následně své závazky splácet přestal, a tyto se tak staly závazky exekučně vymáhanými. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně skutečně disponovala alespoň tvrzením žalovaného o jeho příjmech a výdajích, což neprokázala, měla si tato tvrzení žalovaného, byť základně, ověřit. Nic takového z předložených listin nicméně nevyplývá. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně si řádně neověřila úvěruschopnost žalovaného, v důsledku čehož poskytla úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kdy soud měl za prokázané, že na účet žalovaného č. , č. účtu, byla poskytnuta částka v celkové výši , částka, z titulu předmětné smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel elektronicky. Totožnost žalovaného byla ověřena prostými kopiemi jednoho dokladu totožnosti a kartičkou pojištěnce. Žalobkyně současně neprokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy důsledně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně měla přístup k výpisu z účtu žalovaného, měla tak prokázané jeho příjmy i výdaje, tyto nicméně řádně nevyhodnotila. Z výpisů je patrné, že žalovaný opakovaně sázel, a to vysoké částky, současně je zřejmé, že měl další spotřebitelské úvěry, kterými sanoval chybějící příjem právě na sázení. Soud zjistil, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla proti žalovanému zahájena 4 exekuční řízení pro nesplacené spotřebitelské úvěry, po uzavření smlouvy o úvěru bylo zahájeno dalších šest exekučních řízení. Z toho je zřejmé, že žalovaný úvěruschopný nebyl, měl řadu dalších závazků, dokonce exekučně vymáhaných, které s ohledem na výši jeho příjmu prakticky vylučovaly jeho úvěruschopnost. Dalším problémem jsou výdaje na hazard – sázky. Žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného a poskytla tak úvěr osobě, která úvěruschopná rozhodně nebyla.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému a žalobkyně tak poskytla úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla.

19. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“20. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

21. Soud dospěl k závěru, že žalovaný čerpal od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v celkové výši , částka, , neuhradil ničeho. Soud proto žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného částku , částka, , o kterou se žalovaný na základě neplatné úvěrové smlouvy skutečně bezdůvodně obohatil. Jelikož soud úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného, zamítl soud ostatní nároky žalobkyně, jak jsou vyčísleny ve výroku I tohoto rozsudku, a to včetně nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení (k tomu srov. právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33Cdo 3675/2021).

22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

23. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě (celkem do dne vyhlášení rozsudku , částka, ) a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby (celkem do dne vyhlášení rozsudku , částka, ). Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu 64,11 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil 35,89 %. Odečtením úspěchu žalovaného od úspěchu žalobkyně dospěl soud k procentuální výši nákladů řízení, které soud jako oprávněné žalobkyně přiznal ve výši 28,22 %, a to z celkových, tzn. ještě poměrně nesnížených nákladů řízení, které činily , částka, , tzn., že soud žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku , částka, . Celkové (tedy ještě poměrně nesnížené) náklady řízení byly tvořeny: zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby , částka, dle zákona o soudních poplatcích, odměnou za zastoupení advokátem , částka, za tři úkony právní služby po , částka, dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (soud ohledně nákladů řízení aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje , částka, , a úspěšné žalobkyni v něm byla přiznána náhrada nákladů řízení), třemi režijními paušály po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem , částka, a 21 % sazbou daně z přidané hodnoty z nákladů , částka, dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení zástupci žalobkyně.