32 C 382/2022

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 47.686 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá</b> <b>co do částky 26.976 Kč, dále co do úroku z úvěru ve výši 7.725,15 Kč, dále co do úroku z úvěru ve výši 21,27 % ročně z částky 25.000 Kč od [datum] do zaplacení a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13.500 Kč od [datum] do zaplacení,</b> <b>dále co do částky 9.210 Kč, dále co do úroku z úvěru ve výši 3.767,82 Kč, dále co do úroku z úvěru ve výši 24,6 % ročně z částky 7.069,08 Kč od [datum] do zaplacení, dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 1.531,63 Kč a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.069,08 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11.500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11.500 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 38.476 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 7.725,15 Kč, dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 21,27 % ročně z částky 25.000 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.996,35 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25.000 Kč od [datum] do zaplacení (nárok I) – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru“ [číslo] kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovaným dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 25.000 Kč, který byl splatný dne [datum]. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplácel, za dobu trvání smlouvy uhradil celkem 10.100 Kč, tato částka byla právním předchůdcem žalobce započtena pouze na úroky a poplatky. Žalovaná částka ve výši 38.476 Kč byla proto dle žaloby tvořena dlužnou jistinou 25.000 Kč a úhradami za služby 13.476 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše, přičemž kapitalizované úroky jsou vypočteny ode dne splatnosti pohledávky do dne postoupení pohledávky.

2. Dále se žalobce domáhal zaplacení částky 9.210 Kč spolu s úrokem z úvěru ve výši 3.767,82 Kč, dále spolu s úrokem z úvěru ve výši 24,6 % ročně z částky 7.069,08 Kč od [datum] do zaplacení, dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.531,63 Kč a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.069,08 Kč od [datum] do zaplacení (nárok II), a to z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru“ [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce, tj. [právnická osoba], a žalovaným dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplácel, za dobu trvání smlouvy uhradil celkem 18.400 Kč, tato částka byla právním předchůdcem žalobce započtena částečně na jistinu a částečně na úroky a na poplatky. Žalovaná částka ve výši 9.210 Kč byla dle žaloby tvořena dlužnou jistinou 7.069,08 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek 2.019,74 Kč a poplatkem za životní pojištění 121,18 Kč. Žalobce dále požadoval zaplacení úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši, z částek a za období, jak je specifikováno výše, přičemž kapitalizované úroky jsou vypočteny ode dne splatnosti pohledávky do dne postoupení pohledávky.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], 2x Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Informacemi o zpracování osobních údajů ze dne [datum] + Podacím lístek ze dne [datum]. Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

4. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

5. Žalobce na výzvu soudu doplnil tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce, a to ve svém podání doručeném soudu dne [datum] (na čl. 27 – 28 spisu), ve kterém uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že vycházel z tvrzení žalovaného, která jsou obsažená v Kartě zákazníka – Žádosti o spotřebitelský úvěr, přičemž tato listina byla již součástí příloh žaloby, přičemž tvrzení v Kartě zákazníka obsažená následně právní předchůdce žalobce ověřil z veřejně dostupných rejstříků, konkrétně z insolvenčního rejstříku, ve kterém si ověřil, že žalovaný nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy v insolvenci, a dále z dokladů, které žalovaný předložil při uzavření smlouvy, nicméně tyto doklady nemá žalobce k dispozici, neboť žadatelé o úvěr je předkládají pouze k nahlédnutí. K touto svému tvrzení žalobce doložil soudu důkazní prostředek – listinu: Rozsudek [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] (na čl. 30 – 32 spisu).

6. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] (z této smlouvy vyplýval žalobní nárok II) měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 15.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 60 týdenních splátkách po 456 Kč, dále celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem 27.360 Kč, tvořené jistinou 15.000 Kč, úroky z úvěru 3.000 Kč, administrativním poplatkem 3.000 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek 6.000 Kč a pojištěním [anonymizována dvě slova] 360 Kč, úroky z úvěru byly sjednány ve výši 32,15 % ročně s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 215,01 %. Kartou zákazníka – Žádost o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] měl soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce zjišťoval úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím dotazníku – karty zákazníka, kterou pro něj žalovaný před uzavřením smlouvy o úvěru vyplnil, kdy z této karty vyplývá, že žalovaný byl v době uzavření úvěrové smlouvy zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou jako [anonymizováno] s čistým příjmem [částka] měsíčně, jiné příjmy neměl, jeho měsíční výdaje činily celkem částku [částka], konkrétně [částka] osobní výdaje, [částka] výdaje na bydlení a [částka] na splátky předešlých úvěrů. Z karty zákazníka dále vyplývá, že žalovaný v době vyplnění dotazníku splácel již jeden úvěr, který mu byl poskytnut ze strany právního předchůdce žalobce ve výši [částka], měsíční splátka činila [částka], jiné úvěry žalovaný údajně nesplácel. Z karty zákazníka dále vyplývá, že žalovaný tvrdil, že bydlí v pronajatém bytě, nevyživuje žádnou nezaopatřenou osobu, nemá žádné děti a žije sám, jeho použitelný příjem na splátku úvěru právnímu předchůdci žalobce byl [částka]. Smlouvou o spotřebitelském úvěru v hotovosti [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum] (z této smlouvy vyplýval žalobní nárok I) měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 25.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 78 týdenních splátkách po 623 Kč. Dále měl soud za prokázané celkové náklady zákazníka spojené se spotřebitelským úvěrem 48.576 Kč, tvořené jistinou 25.000 Kč, úroky z úvěru 37.480 Kč, administrativním poplatkem 12.000 Kč a pojištěním [anonymizována dvě slova] 0 Kč, úroky z úvěru byly sjednány ve výši 21,27 % ročně s tím, že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 170,37 %. Kartou zákazníka – Žádost o spotřebitelský úvěr ze dne [datum] měl soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce opět zjišťoval úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím dotazníku – karty zákazníka, kterou pro něj žalovaný před uzavřením smlouvy o úvěru vyplnil, kdy z této konkrétní karty vyplývá, že žalovaný byl v době uzavření úvěrové smlouvy nadále zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou u stejného zaměstnavatele na stejné pozici s čistým příjmem [částka] měsíčně, jiné příjmy neměl, jeho měsíční výdaje činily celkem částku [částka], konkrétně [částka] osobní výdaje, [částka] výdaje na bydlení a [částka] na splátky předešlých úvěrů, jejichž výše v té době činila [částka], přičemž tyto úvěry byly poskytnuty ze strany právního předchůdce žalobce, u jiných subjektů žalovaný dle karty zákazníka žádné úvěry nesplácel. Z karty zákazníka dále vyplývá, že žalovaný tvrdil, že bydlí v pronajatém bytě, nevyživuje žádnou nezaopatřenou osobu, nemá žádné děti a žije sám, jeho použitelný příjem na splátku úvěru právnímu předchůdci žalobce byl v té době [částka]. Z karty zákazníka dále vyplývá, že sám žalovaný uvedl, že proti jeho osobě jsou vedeny exekuce, nicméně neuvedl jejich počet. Z obou karet zákazníka je zřejmé, že výdaje žalovaného byly v obou případech podceněny tak, aby žalovaný vůbec splnil základní podmínky pro poskytnutí úvěru, tzn., aby měl vůbec nějaký pro splácení úvěru využitelný příjem, přičemž je velmi nepravděpodobné, že by žalovaný měl na bydlení v pronajatém bytě náklady pouze ve výši [částka], respektive [částka] měsíčně, a neměl žádné další výdaje. Žalobce se rovněž plně spokojil s tvrzením žalovaného, že proti němu jsou vedena nějaká exekuční řízení, dále však nepátral, kolik exekucí je proti žalovanému vedeno, z jakého důvodu a pro jaké částky. Rovněž se plně spokojil s tvrzením žalovaného, že jediným jeho úvěrovým závazkem je úvěr, který mu byl v minulosti poskytnut ze strany právního předchůdce žalobce, který evidentně žalovaný zamlčet nemohl, své další případné závazky nicméně zamlčet mohl, a zřejmě to i učinil, neboť po uzavření úvěrové smlouvy byla proti žalovanému zahájena dvě exekuční řízení, jak soud zjistil z výpisu řízení EXE. Zařazením zákazníka do programu poskytování asistenčních služeb [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] měl soud za prokázané uzavření smlouvy o asistenčních službách, které měly být poskytovány po dobu splácení úvěru. Zařazením zákazníka do pojistného programu ze dne [datum] a ze dne [datum] měl soud za prokázané uzavření pojistné smlouvy. Rozsudkem KS v [obec] čj. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] (na čl. 29 – 31) měl soud za prokázané znění tohoto rozsudku. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] + Podací lístek ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce řádně vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba.

7. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce řádně nezjišťoval před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jeho úvěruschopnost. Soud zjistil z Výpisu řízení EXE, že před uzavřením smlouvy o úvěru nebyla proti žalovanému vedena žádná řízení EXE, po uzavření smlouvy o úvěru byla proti žalovanému zahájena dvě řízení EXE. Žalobce na výzvu soudu sice doplnil tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobce, a to ve svém podání doručeném soudu dne [datum], ve kterém uvedl, že právní předchůdce žalobce posoudil úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že vycházel z tvrzení žalovaného, která jsou obsažená v Kartě zákazníka – Žádosti o spotřebitelský úvěr, přičemž tvrzení v Kartě zákazníka obsažená následně právní předchůdce žalobce ověřil z dokladů, které žalovaný předložil při uzavření smlouvy. Žalobce i předložil výše uvedené důkazní prostředky k těmto svým tvrzením soudu, avšak ani tyto listiny soud nepřesvědčily o tom, že by právní předchůdce žalobce skutečně řádně úvěruschopnost žalovaného zjišťoval, protože i v případě, že by žalovanému uvěřil (a z předložených dokladů si skutečně ověřil) příjmy žalovaného (např. z pracovní smlouvy), nijak si dále neověřil ta tvrzení žalovaného, která si snadno ověřit mohl, například tvrzení žalovaného o tom, že jediným jeho dalším závazkem je splátka předešlého úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobce. S ohledem na nízké příjmy žalovaného nelze přijmout toto tvrzení žalovaného jako dostatečné a dle názoru soudu měl právní předchůdce žalobce v této situaci učinit alespoň dotaz na Centrální evidenci exekucí, aby si toto tvrzení žalovaného alespoň základně ověřil, což právní předchůdce žalobce neučinil. Dále je z Karty zákazníka evidentní, že výdaje žalovaného byly zásadně podceněny tak, aby žalovaný disponoval alespoň nějakým příjmem, ze kterého by mohl poskytnutý úvěr splácet, neboť je nepravděpodobné, že by žalovaný v souvislosti s bydlením v pronajatém bytě platil pouze částku [částka], respektive [částka] měsíčně, a neměl žádné další výdaje. Toto tvrzení žalovaného si právní předchůdce žalobce rovněž žádným způsobem neověřil, například výpisem z bankovního účtu žalovaného, ze kterého by snadno zjistil, zda žalovaný ohledně svých pravidelných měsíčních výdajů uvádí pravdivé informace. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce před uzavřením úvěrové smlouvy řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

8. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěrů. Úvěruschopnost byla prokazatelně posouzena pouze z neúplných tvrzení žalovaného obsažených v Kartě zákazníka, která si právní předchůdce ani v jednom případě nijak neověřil, neboť listiny, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalovaného údajně vycházel, které žalovaný ke svým tvrzením údajně předložil, nemá žalobce k dispozici, a soud proto nemá za prokázané, že tyto listiny před uzavřením smlouvy o úvěru jeho právní předchůdce skutečně měl k dispozici. Nadto je zřejmé, že právní předchůdce žalobce při uzavření úvěrové smlouvy ověřoval pouze příjmy žalovaného, a nikoli jeho výdaje, které byly zřejmě záměrně podceněny tak, aby žalovaný vůbec disponoval nějakým disponibilním příjmem pro splácení úvěrů. Právní předchůdce žalobce rovněž žádným způsobem neověřil tvrzení žalovaného, že nemá žádné další závazky, pouze lustroval žalovaného v insolvenčním rejstříku, dotaz na Centrální evidenci exekucí již neučinil, a to i přes to, že žalovaný ve druhé kartě zákazníka uvedl, že nějaké exekuce zřejmě má.

9. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

10. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

12. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěrů žalovanému, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného a listin, které údajně právní předchůdce žalobce měl k dispozici, nicméně není to schopen prokázat, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Obě úvěrové smlouvy soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to ani v jednom případě, posoudil jako neplatné.

20. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno z první úvěrové smlouvy celkem 15.000 Kč, ze druhé úvěrové smlouvy mu bylo vyplaceno 25.000 Kč, čímž byly oba úvěry zcela vyčerpány. Žalovaný na konto první smlouvy o úvěru znějící na 15.000 Kč uhradil celkem 18.400 Kč, na konto druhé smlouvy znějící na 25.000 Kč uhradil celkem 10.100 Kč. Z toho vyplývá, že z první úvěrové smlouvy žalovaný vrátil o 3.400 Kč víc, než kolik mu bylo ze strany právního předchůdce žalobce poskytnuto. Na konto druhé úvěrové smlouvy, která zněla na částku 25.000 Kč, uhradil žalovaný částku v celkové výši 10.100 Kč, splatnost úvěru nastala dne [datum], dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Od žalovaného nároku I ve výši 25.000 Kč soud odečetl částku 10.100 Kč, kterou žalovaný uhradil, a dále přeplatek z nároku II, tedy částku 3.400 Kč, a dospěl k částce 11.500 Kč, kterou žalovanému přikázal žalobci uhradit. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 11.500 Kč, ke které dospěl z výpočtu, jak je uveden v předchozí větě. Celý nárok II soud jako nedůvodně uplatněný zamítl, neboť z titulu úvěrové smlouvy, o kterou se žalobní nárok II opírá, žalovaný vrátil právnímu předchůdci žalobce částku vyšší, než jaká byla jistina poskytnutého úvěru, nároku II proto nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení a nároky žalobce na zaplacení úroků z úvěru a poplatků za poskytnutí úvěru, stejně jako zápočet žalovaným uhrazené částky na tyto položky, vyplývají z neplatné úvěrové smlouvy. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že neuznal ani započtení žalovaným zaplacené částky 10.100 Kč pouze na poplatky a úroky, tak jak je uvedeno v žalobě, neboť tento zápočet rovněž vyplývá z neplatné úvěrové smlouvy. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení dne [datum] (tak, jak tento den při výpočtu kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení žalobce v žalobě označil) z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

21. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 22. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

23. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

24. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

25. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil více než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.