32 C 401/2025

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Credivo Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená 27. 11. 1977 bytem Adresa žalované 255, 435 42 Litvínov – Hamr, okres Most o zaplacení 29 030,93 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do částka.

II. Žaloba se zamítá co do zákonného úroku z prodlení 12 % ročně z částky částka od datum do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částka, tuto povinnost je žalovaná oprávněna splnit v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách po částka, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci s tím, že nezaplacením, byť i jediné splátky řádně a včas, nastává splatnost celého dluhu.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyni se vrací část soudního poplatku ze žaloby částka.

1. Žalobkyně se žalobou původně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni v prvním nároku částku částka spolu se zákonným úrokem z prodlení 12 % ročně z částky částka od datum do zaplacení – to vše z titulu „Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota“, kterou údajně uzavřela žalobkyně se žalovanou dne datum distančním způsobem, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr jiný než na bydlení až do výše částka. Žalovaná úvěr ve výši částka reálně vyčerpala, řádně jej však nesplatila v dohodnutém termínu, a to ani přes výzvu žalobkyně. Pro případ, že by soud neměl za prokázaný žalobní titul z tvrzené úvěrové smlouvy, navrhla žalobkyně přiznání nároku na zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované, neboť finanční prostředky byly prokazatelně poukázány na její bankovní účet. Dlužná částka byla dle žaloby tvořena jistinou částka, poplatkem za poskytnutí úvěru částka, smluvním úrokem částka, poplatkem za službu „Klidné spaní“ částka, poplatkem za službu „Presto“ částka a poplatkem za službu „Informační SMS servis“ částka. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení příslušenství pohledávky, jak je specifikováno výše. Ve druhém nároku se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částka – a to smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení, kdy žalovaná se dostala do prodlení se splácením denní splátky splatné dne datum.

2. Zástupkyně žalobkyně k dotazu soudu ve svém písemném vyjádřením doručené soudu dne datum (na čl. 30 spisu) doplnila svá žalobní tvrzení o to, jak byla před uzavřením úvěrové smlouvy ze strany žalobkyně prověřena úvěruschopnost žalované. Zástupkyně žalobkyně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně prověřila majetkovou situaci žalované, její bytové poměry, její výdaje a současně žalovanou prověřila v dostupných registrech. Dále dodala jenom výpis z běžného účtu „Kontomatik“ a uvedla, že žalovaná na předmětný dluh neuhradila ničeho.

3. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byl poučen, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.

4. Dříve než soud začal jednat ve věci samé sdělila žalobkyně podáním doručeným soudu dne datum (na čl. 30 spisu) a podáním doručeným dne 275. 2026 (na čl. 35 spisu), že žalobu bere částečně zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení (žalobu), a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popř. v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Jestliže ostatní účastníci řízení se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, rozhodne soud, že zpětvzetí návrhu není účinné. To neplatí, došloli ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ještě před jednáním, postupoval soud v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení částečně zastavil, aniž zjišťoval stanovisko žalované, neboť by byl případný nesouhlas žalované se zpětvzetím neúčinný (§ 96 odst. 4 o. s. ř.). Předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení tak zůstaly nároky žalobkyně uvedené ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku.

5. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména popsán v odstavcích dalších, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Odpovědí banky právnická osoba., ze dne datum, měl soud za prokázané, že účet č. č. účtu patřil žalované + Výpisem z běžného účtu žalované měl soud za prokázané platbu od žalobkyně žalované ve výši částka dne datum (shodně vyplývá rovněž z Přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli předloženého žalobkyní). Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum – nepodepsanou žalovanou měl soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou údajně došlo k uzavření smlouvy, kterou žalovaná údajně podepsala prostřednictvím SMS kódu a svou totožnost prokázala ověřením totožnosti prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet žalované (viz listina „Autorizace ověření totožnosti“), touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky až do výše částka. Informaci pro spotřebitele měl soud za prokázaný obsah této listiny, nikoli však to, že žalovaná se s listinou jakýmkoli způsobem seznámila. Údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru měl soud za prokázaný obsah této listiny, nikoli však to, že žalovaná se s listinou jakýmkoli způsobem seznámila. Souhlasem se zpracováním osobních údajů neměl soud za prokázané ničeho podstatného pro rozhodnutí. Všeobecnými obchodními podmínkami měl soud za prokázané znění těchto podmínek. Listinou „BankID výpis“ měl soud za prokázané, že žalobkyně disponovala údaji o žalované, jež zahrnovaly její osobní a identifikační údaje, a které byli opatřeny prostřednictvím služby BankID. Obecnými principy posuzování a filozofie společnosti měl soud za prokázaný obsah této listiny, která je nicméně pouze interním dokumentem žalobkyně. Výpisem z bankovního účtu „Kontomatik“ neměl soud za prokázané ničeho podstatného pro rozhodnutí, neboť z nich není zřejmé ničeho rozhodného pro zjištění majetkové situace žalované v době uzavření smlouvy o úvěru. Výpisem o posouzení úvěruschopnosti u společnosti právnická osoba. měl soud za prokázané znění této interní listiny žalobkyně, ale nikoliv již údaje v této listině uvedené, přičemž je zřejmé, že žalobkyně z těchto údajů při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela. Žalobkyně evidovala osobní údaje žalované, která měla údajně žít tříčlenné domácnosti, měla mít příjem uvedený žalovanou částka měsíčně, výše údajně ověřeného čistého měsíčního příjmu částka, výdaje částka měsíčně na půjčky, částka na další nezbytné výdaje, výdaje na bydlení částka, ostatní zbytné výdaje částka, vypočítané minimální výdaje částka, rezerva pro výdaje částka, disponibilní příjem činil částka. V listině není uveden žádný záznam o tom, jakým způsobem žalobkyně tyto informace získala, ani jak je ověřila. Listinou nazvanou: „Identifikované příjmy“ měl soud za prokázané znění této listiny, která je pouze interním dokumentem žalobkyně, dle které žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy ověřila měsíční příjmy žalované na základě bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce žalované, kdy na základě tohoto ověření dospěla k čistému měsíčnímu příjmu ve výši částka. Listinou nazvanou „Předpis denních splátek“ měl soud za prokázanou výši předepsaných splátek úvěru za období trvání úvěrového vztahu vždy ve výši částka denně. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne datum učiněnou zástupcem žalobkyně + Podacím lístkem ze dne datum měl soud za prokázané, že žalobkyně odeslala prostřednictvím svého zástupce žalované výzvu k úhradě dluhu před podáním žaloby, a že tato výzva se dostala do dispozice žalované.

6. Z výpisu řízení E a EXE bylo zjištěno, že proti žalované nebylo před ani po uzavření smlouvy o úvěru zahájeno žádné exekuční řízení.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kdy měl za prokázané, že na účet žalované č. č. účtu byla poskytnuta částky ve výši částka dne 6. 10 2024, a to převodem na tento účet ze strany žalobkyně, z titulu předmětné smlouvy o úvěru. Totožnost žalované byla ověřena prostřednictvím služby BankID. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy důsledně prověřila úvěruschopnost žalované, vycházela z nepřesných údajů, případně údaje, které měla k dispozici, nesprávně hodnotila. Žalobkyně si žádným způsobem neověřila získané informace, nezjistila, jaké další úvěry žalovaná splácí, zda je splácí řádně a kolik zbývá doplatit. Rovněž si žalobkyně neověřila skutečnou majetkovou situaci ohledně tvrzených příjmů a výdajů žalované. Z výpisu z běžného účtu předloženého bankou dále vyplývá, že žalovaná měla velmi nízký příjem, který byl tvořen pouze dávkami invalidního důchodu. Rovněž soud zjistil, že žalovaná byla rozsudkem Okresního soud v Teplicích, č. j. spisová značka ze dne datum omezena ve svéprávnosti, tudíž již v době, kdy měla údajně uzavřít s žalobkyní předmětnou smlouvu o úvěru, nebyla právně způsobilá tuto smlouvu uzavřít. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované a poskytla úvěr osobě, o jejíchž majetkových poměrech neměla dostatek informací, a která nebyla v době uzavření úvěrové smlouvy evidentně úvěruschopná.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne datum ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka, ze dne datum věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Na uvedenou judikaturu navazuje novější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud dovodil, že poskytovatel úvěru řádně neposoudí úvěruschopnost, vychází-li pouze ze souhrnných nebo dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích uvedených spotřebitelem v žádosti o úvěr, aniž tyto údaje ověřuje. Bez ověřených údajů o příjmech, skutečných nákladech a výdajích osob žijících se spotřebitelem ve společné domácnosti nelze učinit komplexní závěr o jeho celkových poměrech a schopnosti úvěr splácet. Odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti přitom nese poskytovatel, i když spotřebitel má povinnost poskytnout mu úplné, přesné a pravdivé údaje.

13. V rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší soud dále zdůraznil, že poskytovatel náležitě neověří schopnost spotřebitele splácet úvěr, jestliže sice zjistí jeho příjmy, avšak neověří jeho skutečné pravidelné měsíční výdaje. K řádnému posouzení úvěruschopnosti nepostačuje ani kontrola databází typu SOLUS nebo BRKI ani použití částek životního minima či obecných modelových údajů, pokud se poskytovatel dostatečně nezabývá faktickými pravidelnými výdaji konkrétního spotřebitele.

14. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované a žalobkyně tak poskytla úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla.

21. Soud proto věc posoudil podle ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 22. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne datum ve věci sp. zn. spisová značka, jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

23. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno částka z titulu neplatné úvěrové smlouvy, žalovaná nevrátila ničeho. Soud proto žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované částku částka, která ji byla prokazatelně vyplacena na bankovní účet z titulu neplatné smlouvy o úvěru a o kterou se tedy bezdůvodně obohatila. Jelikož soud úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované žalobkyní a rovněž z důvodu omezení žalované ve svéprávnosti, zamítl soud ostatní nárok žalobkyně na zaplacení zákonných úroků z prodlení, jak je uveden ve výroku II. tohoto rozsudku (k tomu srov. právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. spisová značka).

24. S ohledem na výši dlužné částky a nákladů řízení rozhodl soud o tom, že žalovaná je povinna hradit tyto závazky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši částka. Tento postup soud zvolil zejména na základě přihlédnutí k nepříznivé finanční situaci žalované, která pobírá pouze invalidní důchod, i okolnosti vzniku jejího závazku, zejména skutečnost, že smlouvu o úvěru uzavřela v době, kdy byla omezena ve svéprávnosti a nemohla si být plně vědoma důsledků neplnění svých smluvních povinností. Současně však soud přihlédl k tomu, že by povinnost uhradit dlužnou částku s příslušenstvím ve standardní třídenní lhůtě, případně ve vyšších splátkách, vedla pravděpodobně k zahájení exekučního řízení, čemuž se snažil předejít. Soud se domnívá, že žalovaná tímto bude aktivně usilovat o splacení dlužné částky. Při rozhodování proto soud stanovil výši splátky na částka měsíčně tak, aby došlo k úhradě dluhu v přiměřené době. Soud takto rozhodl podle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a určil dále, že nesplní-li žalovaná, byť i jedinou splátku řádně a včas, stane se celý dluh splatný ihned. Soud má za to, že tento možný následek nesplacení bude pro žalovanou dostatečnou výstrahou, aby splátky plnila řádně a včas.

25. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zpětvzetí a zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalované, tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

26. Po právní moci tohoto rozsudku bude žalobkyni vrácena část soudního poplatku ve výši částka, a to v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobkyně vzala žalobu částečně zpět předtím, než soud ve věci rozhodl, čímž se snížila tarifní hodnota předmětu řízení, o které bylo soudem rozhodováno. Soud proto rozhodl o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku, odpovídají rozsahu zpětvzetí žaloby. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu nebo podle řádu exekučního, zák. č. 120/2001 Sb.