32 C 407/2024

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného , narozený Datum narození žalovaného sídlem Adresa žalovaného o zaplacení 10.240 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do , částka, a dále co do zákonného úroku z prodlení 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru, kterou uzavřela žalobkyně se žalovaným dne , datum, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, , který měl být splacen v celé výši dne , datum, . Žalovaný úvěr vyčerpal, řádně jej však nesplatil v dohodnutém termínu, splatnost úvěru nastala ke dni , datum, . Žalovaný na konto smlouvy neuhradil ničeho. Dlužná částka byla dle žaloby tvořena neuhrazenou jistinou , částka, a poplatkem za poskytnutí úvěru , částka, (2 % za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení). Žalobkyně dále požadovala zaplacení zákonných úroků z prodlení, jak je specifikováno výše.

2. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez jednání podle § 115a o. s. ř.

3. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména dále popsán níže, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Odpovědí banky , právnická osoba, ., ze dne , datum, měl soud za prokázané, že účet č. , č. účtu, byl veden na jméno žalovaného jakožto fyzické osoby (nepodnikatele) + Výpisem z tohoto účtu měl soud za prokázanou platbu od žalobkyně žalovanému ve výši , částka, dne , datum, (shodně vyplývá též z interní listiny právní předchůdkyně žalobkyně – potvrzení o provedené platbě).Smlouvou o podnikatelském úvěru č. , číslo, kterou žalovaný podepsal dne , datum, elektronicky pomocí SMS kódu, měl soud za prokázané uzavření této smlouvy mezi účastníky řízení. Předmětem byl úvěr žalovaného, který byl označen pomocí identifikačního čísla, místa podnikání, bylo uvedeno i číslo jeho bankovního účtu, žalovaný byl tedy označen jako podnikatel – fyzická osoba podnikající dle živnostenského oprávnění. Předmětem byl úvěr ve výši , částka, na 14 dní s poplatkem ve výši 2 % denně za každý den čerpání úvěru. Splatnost úvěru byla stanovena na , datum, . Žalovaný měl úvěr splatit nejpozději do dne splatnosti úvěru. Za poskytnutí úvěru měl být žalovanému podle čl. 5.2 smlouvy účtován poplatek za poskytnutí úvěru v souladu s čl. III smlouvy ve výši 2 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně. V případě prodlení žalovaného se splacením úvěru trvajícího více než 90 dnů, bude žalovanému počínaje od 91. dne trvání jeho prodlení účtován poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 0,02 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru. Dále bylo dle čl. VIII Prodlení a sankce stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou úvěru nebo jakékoli jeho dílčí části po dni splatnosti úvěru je žalovaný povinen uhradit smluvní pokutu 0,1 % z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru denně a úroky z prodlení z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru, a to v případě prodlení (i) trvajícího do 90 dní ode dne splatnosti úvěru (včetně) ve výši 0,5 % denně, či (ii) trvajícího více než 90 dní ode dne splatnosti úvěru ve výši 0,02 % denně. Úrok z prodlení a smluvní pokutu byl žalovaný povinen hradit od vzniku prodlení, tj. od prvního dne po dni splatnosti úvěru do jeho úplného zaplacení. Dále bylo ve smlouvě stanoveno, že vznikem nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty a úroku z prodlení a smluvní pokuty není jakkoli dotčena (chybí zbytek smluvního ustanovení).Kopií občanského průkazu žalovaného měl soud za prokázané, že touto listinou žalobkyně disponuje.Listinou „, Anonymizováno, “ měl soud za prokázané, že žalovaný uhradil z účtu uvedeného ve smlouvě , částka, .Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, učiněnou zástupcem žalobkyně + Podacím lístkem ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby řádně vyzvala prostřednictvím svého zástupce žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu, a že se tato výzva žalovanému dostala do dispozice.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, mezi žalobkyní a žalovaným jakožto podnikatelem byla uzavřena úvěrová smlouva, žalovaný čerpal úvěr , částka, , nesplatil ničeho, zaplatil žalobkyni nicméně verifikační platbu ve výši , částka, . Poplatek za poskytnutí úvěru činil , částka, , když je za 14. dní trvání úvěru účtován ve výši 2 % denně, a následně po dobu 90 dní prodlení další 2 % denně. Dále byl žalovaný povinen hradit dle smlouvy i smluvní úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru po dobu 90 dní a smluvní pokutu 36,5 % ročně z nesplacené jistiny úvěru. Roční procentní sazba nákladů úvěru činila 348,95 %. Žalovaný smlouvu sjednal jako fyzická osoba podnikající, finanční prostředky byly nicméně poskytnuty na bankovní účet, který měl zřízen jako fyzická osoba nepodnikající. Soud není přesvědčen o tom, že uzavření smlouvy na identifikační číslo žalovaného jakožto podnikatele nebylo pouze nástrojem, jak se vyhnout zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť proti žalovanému byla v době před uzavřením úvěrové smlouvy zahájena dvě exekuční řízení a jako spotřebitel by proto nemusel testem úvěruschopnosti projít.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda.

7. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku.

8. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

9. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019 jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.

10. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

12. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

13. Soud se v dané věci nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o úvěru sjednán poplatek nahrazující úroky z úvěru ve výši 2 % denně po dobu prvních 104 dní. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu České republiky, kdy lze konkrétně uvést např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 Nejvyšší soud dovodil, že: „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že: „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091).

14. Také Ústavní soud České republiky již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu s dalšími sankcemi) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu pak Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, a jejíž zaplacení bylo zajištěno smluvními pokutami.

15. Přestože uvedené právní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu byly ve své většině vysloveny v rámci exekučního řízení, soud je přesvědčen o tom, že jsou použitelné i pro řízení nalézací, které je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva. V exekučním řízení jde pouze o faktický výkon rozhodnutí, nikoli o nalézání práva.

16. Předmětnou smlouvou o úvěru byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru nazvaná poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 % denně. Navýšení úvěru prakticky o dvojnásobek za prvních 104 dní se vymyká běžným navýšením, a to i v případě prodlení se splacením. V tomto směru není třeba ani zkoumat obvyklou úrokovou sazbu, neboť ta se pohybuje řádově níže. Dohodnuté navýšení úvěru enormně převyšuje obvyklou úrokovou míru, což vede soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a je tedy neplatné. K tomu se dále připojuje i sjednaný smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně za prvních 90 dní a smluvní pokuta ve výši 36,5 % ročně. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobkyně není bankou, neboť tato skutečnost přece nemůže znamenat, že by si žalobkyně mohla sjednávat takto nemravné navýšení dlužné částky za několik měsíců prodlení. Neobstojí ani případná argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučena ze soudního přezkumu, naopak ta musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. Je zcela zjevné, že žalobkyně se prostřednictvím takto sestavené úvěrové smlouvy snažila dosáhnout zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran a získat tak prospěch neodpovídající jejímu skutečnému plnění, o čemž svědčí o řádově spočtená RPSN, která násobně převyšuje sazby, které byly v judikatuře opakovaně posouzeny jako nemravné a proto nepřípustné.

17. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru v důsledku rozporu s dobrými mravy jako absolutně neplatnou, a to podle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. Podle citovaných ustanovené se jedná vždy o neplatnost absolutní, neboť ani ustanoveními § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z. nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný proto nemusel neplatnost namítat a soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti.

18. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru posoudil soud faktické plnění žalobkyně žalovanému jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 2991 odst. 1 o. z. Uvedené jiné právní hodnocení nevyžadovalo poučení dle ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto soud poskytuje jen za předpokladu, kdy je třeba, aby účastník v této souvislosti doplnil svá skutková tvrzení. Tak tomu v posuzované věci nebylo, žalobkyní vylíčené skutečnosti a předložené důkazy pro rozhodnutí soudu poskytují dostatečný základ. Žalobkyně poskytla žalovanému částku , částka, , žalovaný nevrátil ničeho, poukázal však žalobkyni verifikační platbu ve výši jedné koruny, nárok žalobkyně je proto důvodný co do částky , částka, , tj. jistiny úvěru, o kterou se žalovaný skutečně bezdůvodně obohatil na úkon žalobkyně. Tuto částku soud žalobkyni přiznal, a z ní i zákonné úroky z prodlení ode dne prokazatelného prodlení žalovaného, ohledně výše zákonných úroků z prodlení soud vycházel z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

19. Ve zbývající části soud žalobu ze shora uvedených důvodů zamítl, a to právě vzhledem k výše podrobně zdůvodněné absolutní neplatnosti celé smlouvy o úvěru.

20. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě (celkem do dne vyhlášení rozsudku , částka, ) a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby (celkem do dne vyhlášení rozsudku , částka, ). Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu 78,1 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil 21,9 %. Odečtením úspěchu žalovaného od úspěchu žalobkyně dospěl soud k procentuální výši nákladů řízení, které soud jako oprávněné žalobkyni přiznal ve výši 56,2 %, a to z celkových, tzn. ještě poměrně nesnížených nákladů řízení, které činily , částka, , tzn., že soud žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku , částka, . Celkové (tedy ještě poměrně nesnížené) náklady řízení byly tvořeny: zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby , částka, dle zákona o soudních poplatcích, odměnou za zastoupení advokátem , částka, za tři úkony právní služby po , částka, dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., třemi paušálními náhradami po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem , částka, (soud pro určení výše odměny za zastoupení a režijního paušálu použil ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, vzhledem k tomu, že žalobkyně žalobu podala ve formě návrhu podaného na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně toutéž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje , částka, a žalobkyni v tomto řízení byla přiznána náhrada nákladů řízení) a 21 % sazbou daně z přidané hodnoty z nákladů zastoupení , částka, dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Soud pro výpočet odměny za zastoupení použil vyhlášku č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do , datum, , neboť právní úkony, za něž byla odměna přiznána, byly učiněny před účinností novely této vyhlášky (§ 15 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od , datum, ). Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení zástupci žalobkyně