32 C 450/2021

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 15.060 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 8.760 Kč a dále co do zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5.700 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6.300 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6.300 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se původně žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 15.060 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12.000 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o úvěru“ [číslo] kterou uzavřel právní předchůdce žalobce, tj. [právnická osoba], se žalovanou dne [datum], na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 12.000 Kč. Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplácela v dohodnutých splátkách, resp. dohodnutým způsobem, a proto právní předchůdce žalobce využil svého oprávnění a vyzval žalovanou k okamžité úhradě dluhu, neboť splatnost celého úvěru nastala ke dni [datum]. Žalovaná na konto smlouvy v průběhu smluvního vztahu uhradila částku 5.700 Kč. Dlužná částka ve výši 15.060 Kč je tvořena následujícími položkami: jistinou úvěru 12.000 Kč, úroky z úvěru 919,20 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěru 1.149,60 Kč, poplatkem za sjednání úvěru 0 Kč a inkasním poplatkem 991,20 Kč.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila.

3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“. Podle § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.“. Postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce a tím i právní nástupnictví žalobce měl soud za prokázané následujícími listinami: Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], Smlouvou o prodeji části závodu ze dne [datum], Seznamem postoupených pohledávek, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum] + Potvrzením o expedici obyčejných zásilek ze dne [datum] (na čl. 25 – 26). Tím měl soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobce – tzn., že žalobci svědčí práva z postoupené pohledávky.

4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 12.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen ve 13 měsíčních hotovostních splátkách po 1.560 Kč, dále celkovou výší spotřebitelského úvěru – celkovou dlužnou částkou 20.760 Kč, tvořené jistinou 12.000 Kč, úroky z úvěru 25,85 % ročně, poplatkem za uzavření smlouvy 480 Kč, poplatkem za správu úvěru 2.640 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 2.280 Kč s tím, že zápůjční úroková sazba činila 25,85 % ročně a že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí neupřesněnou výši. Žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum] měl soud za prokázané, že to byla skutečně žalovaná, kdo právního předchůdce žalobce požádal o poskytnutí úvěru. Bohužel v této žádosti naopak zcela chybí jakékoliv informace o množství exekucí, které žalovaná měla a má – celkem 11 exekucí z čehož 8 bylo zahájených před uzavřením smlouvy o úvěru a další 3 exekuce zahájené až po uzavření smlouvy o úvěru s počátkem prodlení jednotlivých dluhů však evidentně před jejím uzavřením a je tedy zcela evidentní, že žalovaná tyto dluhy jednoznačně před právním předchůdcem žalobce zamlčela. Listinou nazvanou:„ Kontaktní osoba – [jméno] [příjmení] + [jméno] [celé jméno žalované] (otec + matka) měl soud za prokázanou skutečnost, kdo byl kontaktní osobou. Finanční analýzou ze dne [datum] měl soud za prokázané, že výše měsíčního příjmu žadatele je [částka] (což souhlasí i s dalšími podklady), výše měsíčních výdajů žadatele [částka], minimální měsíční výdaje žadatele [částka], rezerva na neočekávané výdaje [částka] z čehož vyplynuly měsíční volné finanční zdroje [částka]. Dále měl touto za prokázané, že počet výdělečně činných osob v domácnosti je [anonymizováno], přičemž minimální výdaj pro jednu osobu činí [částka] a výdaj pro druhou osobu [částka], minimální výdaj na nezaopatřené dítě do šesti let je [částka], minimální měsíční výdaje domácnosti celkem činí [částka] a minimální měsíční výdaje žadatele [částka]. Listinou nazvanou:„ Credit scoring“ ze dne [datum] měl soud za prokázané, že interním dokumentem, kterým tato listina je, podle interních pravidel právního předchůdce žalobce vyhodnotil tento právní předchůdce žalobce žalovanou jako úvěruschopnou. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalovaná byla právním předchůdcem žalobce řádně, ještě před uzavřením smlouvy o úvěru, seznámena se všemi parametry úvěru tak, jak úvěrujícímu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Předpisem splátek ke smlouvě o úvěru [anonymizována dvě slova] měl soud za prokázané výše jednotlivých splátek při úvěru 12.000 Kč, které činily 1.560 Kč měsíčně a rozpad těchto jednotlivých splátek na administrativní poplatek, úroky z úvěru, úplatu a jistinu. Souhlasem se zpracováním osobních údajů ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázané udělení tohoto souhlasu žalovanou. Listinou nazvanou:„ Čestné prohlášení“ ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalovaná prohlásila, že přispívá otci na nájemné částkou 3.000 Kč měsíčně. Smlouvou o podnájmu ze dne [datum] měl soud za prokázané znění této smlouvy, kdy nájemníkem je [jméno] [příjmení]. Listinou nazvanou:„ Změna pracovní smlouvy“ + Platovým výměrem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalovaná byla zaměstnána a rovněž výši sjednané mzdy [částka] měsíčně jako základní měsíční mzda a nenárokovou složku mzdy – hodnocení ve výši [anonymizováno] – [částka] a nenárokovou složku mzdu za 100% docházku v měsíci [částka]. Potvrzením o vkladu částky 7.800 Kč ze dne [datum] měl soud za prokázané vložení této částky na účet. Potvrzením o vkladu částky 7.800 Kč – nedatovaný měl soud za prokázané vložení této částky na účet. Výpisem z účtu [jméno] [příjmení] za období od [datum] do [datum] měl soud za prokázané pohyby na tomto účtu, který patřil otci žalované. Předžalobní výzvou ze dne [datum] učiněnou zástupcem žalobce + Podacím lístkem ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce řádně vyzval žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba a že tato výzva se žalované dostala do dispozice. Výpisem z úvěrového účtu, z něhož se podává, že žalovaná uhradila na konto smlouvy o úvěru celkem částku 5.700 Kč, měl soud za prokázané, že žalovaná uhradila na konto smlouvy v období od [datum] do [datum] celkem 5.700 Kč.

5. Z uvedeného vyplývá, že žalobce, přestože současně doložil listiny, z nichž údaje o příjmech a výdajích žalované dovozoval, vycházel z toho, že žalovaná má výše uvedené příjmy a zejména výdaje. Je ale zřejmé, že zejména výdaje a závazky žalované prověřovány řádně nebyly. Není patrné, proč si za této situace žalobce nevyžádal od žalované výpisy z běžného účtu žalované nebo jiné doklady, které prokazovaly nejen výši příjmů, ale i výši jejích výdajů. Důležitý je i fakt, že v době uzavření smlouvy o úvěru byla proti žalované vedena řízení EXE a to 8, která byla zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru, o kterou jde v tomto řízení, ale ihned po uzavření smlouvy o úvěru je proti ní vedeno 3 řízení EXE, což podle názoru soudu jednoznačně prokazuje, že žalovaná fakticky úvěruschopná nebyla. Nadto právní předchůdce žalobce ani neučinil dotaz na evidenci dlužníků, kde by tuto skutečnost zjistil, neboť v době uzavření smlouvy o úvěru byla zcela evidentně řada dluhů, které následně v krátké době vyústily v nařízení dalších exekucí, již splatných a předmětem mnoha soudních řízení, tzn., že již se jistě nacházely v přehledu dlužníků, například v Registru dlužníků [příjmení]. <i>Soud zjistil počet exekucí vedených proti žalované:</i> 8 řízení EXE zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru 3 řízení EXE zahájena až po uzavření smlouvy o úvěru 1 řízení E zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru 0 řízení E zahájena až po uzavření smlouvy o úvěru.

6. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované.

7. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není prokázáno řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalované a několika dokladů, které předal právnímu předchůdci žalobce sama žalovaná. Nadto je soudu z jeho činnosti známo, že se právní předchůdce žalobce zcela programově zaměřuje na klienty, kteří mají řadu exekucí.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalované a nečetných dokladů předložených žalovanou, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti, zejména s ohledem na množství dluhů žalované vzniklých před uzavřením smlouvy o úvěru a s přihlédnutím k množství následujících exekucí. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalované, posoudil jako neplatnou.

19. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 20. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

21. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno 12.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru, a že žalovaná uhradila 5.700 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaná dostala do prodlení. Z výše uvedeného vyplývá, že z tohoto nároku zbývá uhradit 6.300 Kč, které soud žalobci přiznal z titulu bezdůvodného obohacení a rovněž přiznal zákonné úroky z prodlení z této částky. Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovanou zaplacených částek v celkové výši 5.700 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je žalobce označil v žalobě.

22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

23. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobce a tudíž úspěch žalované tak činil více než 50 % – byla by to tedy žalovaná, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.