32 C 451/2021

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 25.434 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 16.360 Kč a co do zákonných úroků z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16.360 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9.074 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9.074 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 25.434 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25.434 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru“ [číslo] kterou uzavřel žalobce se žalovaným dne [datum], na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně a včas jej nesplácel v dohodnutých splátkách, resp. dohodnutým způsobem, a proto žalobce využil svého oprávnění a vyzval žalovaného k okamžité úhradě dluhu, neboť splatnost celého úvěru nastala ke dni [datum]. Žalovaný na konto smlouvy v průběhu smluvního vztahu uhradil částku 10.926 Kč. Dlužná částka ve výši 25.434 Kč je tvořena následujícími položkami: rozdílem mezi celkovou výší spotřebitelského úvěru 36.360 Kč a žalovaným uhrazenou částkou 10.926 Kč, tj. 25.434 Kč.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavil.

3. Žalobce na výzvu soudu sice doplnil tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného žalobcem ve svém podání doručené soudu dne [datum], kdy uvedl k okolnostem posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména z jakých informací před a v rámci uzavření smlouvy o úvěru čerpal, jaké informace o žalovaném k jeho osobním a majetkovým poměrům byly opatřeny a jaké databáze byly věřitelem využity k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit: kontrola v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra (http://www.mvcr.cz/clanek/databaze‐neplatnych‐dokladu.aspx) kontrola předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v Evidenční kartě klienta při jejím sepisování, ve spisu jako příloha žaloby kontrola RČ a OP dálkovým systémem společnosti [právnická osoba] (http://www.creditcheck.cz) kontrola aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí prostřednictvím dálkového systému společnosti [právnická osoba] (http://www.creditcheck.cz) a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta kontrola aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku (https://isir.justice.cz) prostřednictvím dálkového systému společnosti [právnická osoba] (http://www.creditcheck.cz) kontrola platební historie klienta u naší společnosti vč. historie veškerých záznamů o klientovi vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v Evidenční kartě klienta sepsané před samotným poskytnutím společně se Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, ve spisu také jako příloha žaloby vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu, klienta a to na základě vědomostí a praxe z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti K těmto svým tvrzením však žalobce nenavrhl ani nepředložil žádné listinné důkazní prostředky, jimiž by tato tvrzení žalobce byla prokázána. Předloženými důkazními prostředky naopak bylo prokázáno, že žalobce při uzavírání smlouvy se žalovaným vycházel při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalovaného, která jsou obsažená v Evidenční kartě klienta. Žalobce jiné důkazní prostředky k těmto svým tvrzením soudu nepředložil, pouze odkázal na listiny, které jsou již ve spisu. Z toho je evidentní, že žalobce nedisponuje žádnými listinnými důkazními prostředky, z nichž by vyplývalo jiné zjišťování úvěruschopnosti žalovaného žalobcem.

4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 20.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 60 týdenních hotovostních splátkách po 606 Kč, s první splátkou splatnou dne [datum], dále celkovou výši spotřebitelského úvěru 36.360 Kč, tvořené jistinou 20.000 Kč, úroky z úvěru 3.960 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 6.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 6.400 Kč s tím, že zápůjční úroková sazba činila 70,89 % ročně a že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 212,77 %. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru/úvěr na 60 týdnů ze dne [datum] + Přílohou [číslo] formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru měl soud za prokázané, že žalobce seznámil žalovaného se všemi parametry úvěru ještě před uzavřením smlouvy o úvěru. Evidenční kartou klienta ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce zjišťoval úvěruschopnost žalovaného, kdy z této karty vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření smlouvy čistý příjem – mzdu ve výši [částka], další příjmy (výživné/alimenty, příjmy z pronájmu, brigády, atd.) ve výši [částka], tzn., celkové příjmy činily [částka] a dále z této karty zákazníka vyplývají životní výdaje na bydlení (nájem/inkaso) [částka] měsíčně, životní minimum na ověření [částka], energie – viz předchozí položka a osobní výdaje – životní výdaje jiné [částka], vyživovací povinnost (placené výživné/alimenty, atd.) [částka], splátky úvěrů/zápůjček (včetně hypoték) – nebankovní závazky [částka], další výdaje (sociální/ zdravotní pojištění OSVČ, odpovědnostní plnění, nedoplatky na daních, atd.) [částka], jiné výdaje [částka], tj. celkové výdaje ve výši [částka] pokrývající všechny pravidelné výdaje a platby žalovaného s tím, že použitelný – disponibilní zůstatek (rozdíl mezi příjmy a výdaji) na splátku úvěru žalobci činil [částka] měsíčně. Výpisem z úvěrového účtu měl soud za prokázané, že žalovaný na konto smlouvy zaplatil 10.926 Kč, přičemž celková výše spotřebitelského úvěru činila 36.360 Kč a odečtením uhrazené částky od celkové výše úvěru dospěl žalobce k žalované částce 25.434 Kč. Předžalobní výzvou dle § 142a o. s. ř. k úhradě dlužného plnění ze dne [datum] učiněnou zástupcem žalobce (tento zástupce však žalobce v řízení nezastupuje) + Přehledem odeslané pošty ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého zástupce řádně vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba a že tato výzva se žalovanému dostala do dispozice. Výplatními páskami žalované za měsíce únor a březen 2019, měl soud za prokázanou čistou mzdu 27.587 Kč a 27.958 Kč v uvedených měsících (na čl. 23 – 24).

5. Z uvedeného vyplývá, že žalobce, aniž by současně doložil listiny, z nichž údaje o příjmech a výdajích žalovaného dovozoval, vycházel z toho, že žalovaný má výše uvedené příjmy a výdaje. Je zřejmé, že zejména výdaje a závazky žalovaného prověřovány nebyly. Není patrné, proč si za této situace žalobce nevyžádal od žalovaného výpisy z běžného účtu žalovaného nebo jiné doklady, které prokazovaly výši příjmů žalovaného i výši jeho výdajů. Důležitý je i fakt, že v době uzavření smlouvy o úvěru bylo proti žalovanému vedeno 25 řízení EXE, která byla zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru, o kterou jde v tomto řízení, a po uzavření smlouvy o úvěru jsou proti němu vedena další 2 řízení EXE, což podle názoru soudu jednoznačně prokazuje, že žalovaný fakticky úvěruschopný nebyl. Nadto právní předchůdce žalobce ani neučinil dotaz na Centrální evidenci exekuci, kde by tuto skutečnost za poplatek 15 Kč zjistil. <i>Soud zjistil počet exekucí vedených proti žalované:</i> 25 řízení EXE zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru 2 řízení EXE zahájena až po uzavření smlouvy o úvěru 2 řízení E zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru 0 řízení E zahájena až po uzavření smlouvy o úvěru.

6. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalovaného.

7. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není nijak prokázáno zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalovaného a výplatních pásek žalovaného.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, posoudil jako neplatnou.

19. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 20. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

21. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno 20.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru, a že žalovaný uhradil pouze 10.926 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení. Z výše uvedeného vyplývá, že z tohoto nároku zbývá uhradit 9.074 Kč. Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovaným zaplacených částek v celkové výši 10.926 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je žalobce označil v žalobě.

22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

23. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu prakticky 50 %, neúspěch žalobce a tudíž úspěch žalovaného tak činil rovněž prakticky 50 % – úspěch žalobce i žalovaného byl prakticky totožný. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.