32 C 452/2021

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem titul titul Zdeňkem Piskačem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 20.216 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá co do částky 9.816 Kč a co do zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9.816 Kč od [datum] do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10.400 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10.400 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 23,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobce.</b> 1. Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 20.216 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 20.216 Kč od [datum] do zaplacení – to vše z titulu„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru“ [číslo] kterou uzavřel žalobce se žalovanou dne [datum], na základě které žalobce poskytl žalované úvěr ve výši 12.000 Kč. Žalovaná úvěr vyčerpala, avšak řádně a včas jej nesplácela v dohodnutých splátkách, resp. dohodnutým způsobem, a proto žalobce využil svého oprávnění a vyzval žalovanou k okamžité úhradě dluhu, neboť splatnost celého úvěru nastala ke dni [datum]. Žalovaná na konto smlouvy v průběhu smluvního vztahu uhradila částku 1.600 Kč. Dlužná částka ve výši 20.216 Kč je tvořena následujícími položkami: rozdílem mezi celkovou výší spotřebitelského úvěru 21.816 Kč a žalovanou uhrazenou částkou 1.600 Kč, tj. 20.216 Kč.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila a k ústnímu jednání soudu se bez omluvy nedostavila.

3. Žalobce na výzvu soudu sice doplnil tvrzení ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného žalobcem ve svém podání doručené soudu dne [datum], kdy uvedl k okolnostem posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména z jakých informací před a v rámci uzavření smlouvy o úvěru čerpal, jaké informace o žalovaném k jeho osobním a majetkovým poměrům byly opatřeny a jaké databáze byly věřitelem využity k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit: kontrola v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra (http://www.mvcr.cz/clanek/databaze‐neplatnych‐dokladu.aspx) kontrola předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v Evidenční kartě klienta při jejím sepisování, ve spisu jako příloha žaloby kontrola RČ a OP dálkovým systémem společnosti [právnická osoba] (http://www.creditcheck.cz) kontrola aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí prostřednictvím dálkového systému společnosti [právnická osoba] (http://www.creditcheck.cz) a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta kontrola aktuálního stavu v insolvenčním rejstříku (https://isir.justice.cz) prostřednictvím dálkového systému společnosti [právnická osoba] (http://www.creditcheck.cz) kontrola platební historie klienta u naší společnosti vč. historie veškerých záznamů o klientovi vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v Evidenční kartě klienta sepsané před samotným poskytnutím společně se Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, ve spisu také jako příloha žaloby vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu, klienta a to na základě vědomostí a praxe z“ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti K těmto svým tvrzením však žalobce nenavrhl ani nepředložil žádné listinné důkazní prostředky, jimiž by tato tvrzení žalobce byla prokázána. Předloženými důkazními prostředky naopak bylo prokázáno, že žalobce při uzavírání smlouvy se žalovaným vycházel při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr z tvrzení žalovaného, která jsou obsažená v Evidenční kartě klienta. Žalobce jiné důkazní prostředky k těmto svým tvrzením soudu nepředložil, pouze odkázal na listiny, které jsou již ve spisu. Z toho je evidentní, že žalobce nedisponuje žádnými listinnými důkazními prostředky, z nichž by vyplývalo jiné zjišťování úvěruschopnosti žalovaného žalobcem.

4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných: Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] měl soud za prokázaný obsah této smlouvy, zejména výši úvěru 12.000 Kč, délku poskytnutí úvěru, který měl být splácen v 60 týdenních hotovostních splátkách po 363,60 Kč, s první splátkou splatnou dne [datum], dále celkovou výši spotřebitelského úvěru 21.816 Kč, tvořené jistinou 12.000 Kč, úroky z úvěru 2.376 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 3.600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 3.840 Kč s tím, že zápůjční úroková sazba činila 70,89 % ročně a že roční procentuální sazba nákladů (tzv. RPSN) činí 212,77 %. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru/úvěr na 60 týdnů ze dne [datum] + Přílohou [číslo] formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru měl soud za prokázané, že žalobce seznámil žalovaného se všemi parametry úvěru ještě před uzavřením smlouvy o úvěru. Evidenční kartou klienta ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce zjišťoval úvěruschopnost žalované, kdy z této karty vyplývá, že žalovaná měla v době uzavření smlouvy čistý příjem – mzdu ve výši [částka], další příjmy (výživné/alimenty, příjmy z pronájmu, brigády, atd.) ve výši [částka], tzn., celkové příjmy činily [částka] a dále z této karty zákazníka vyplývají životní výdaje na bydlení (nájem/inkaso) [částka] měsíčně, životní minimum na ověření [částka], energie – viz předchozí položka a osobní výdaje – životní výdaje jiné [částka], vyživovací povinnost (placené výživné/alimenty, atd.) [částka], splátky úvěrů/zápůjček (včetně hypoték) – nebankovní závazky [částka], další výdaje (sociální/ zdravotní pojištění OSVČ, odpovědnostní plnění, nedoplatky na daních, atd.) [částka], jiné výdaje [částka], tj. celkové výdaje ve výši [částka] pokrývající všechny pravidelné výdaje a platby žalované s tím, že použitelný – disponibilní zůstatek (rozdíl mezi příjmy a výdaji) na splátku úvěru žalobci činil [částka] měsíčně. Výpisem z úvěrového účtu měl soud za prokázané, že žalovaná na konto smlouvy zaplatila 1.600 Kč, přičemž celková výše spotřebitelského úvěru činila 21.816 Kč a odečtením uhrazené částky od celkové výše úvěru dospěl žalobce k žalované částce 20.216 Kč. Předžalobní výzvou dle § 142a o. s. ř. k úhradě dlužného plnění ze dne [datum] učiněnou zástupcem žalobce (tento zástupce však žalobce v řízení nezastupuje) + Přehledem odeslané pošty ze dne [datum] měl soud za prokázané, že žalobce vyzval žalovanou k dobrovolné úhradě dluhu ještě předtím, než byla podána žaloba a že tato výzva se žalované dostala do dispozice Výplatními páskami žalované za měsíce květen a červen 2020 od 2 rozdílných zaměstnavatelů, měl soud za prokázanou čistou mzdu 11.331 Kč + 3.047 Kč a 11.629 Kč + 1.899 Kč (na čl. 23 – 26).

5. Z uvedeného vyplývá, že žalobce, přestože současně doložil listiny, z nichž údaje o příjmech a výdajích žalované dovozoval, vycházel z toho, že žalovaná má výše uvedené příjmy a zejména výdaje. Je ale zřejmé, že zejména výdaje a závazky žalované prověřovány řádně nebyly. Není patrné, proč si za této situace žalobce nevyžádal od žalované výpisy z běžného účtu žalované nebo jiné doklady, které prokazovaly nejen výši příjmů, ale i výši jejích výdajů. Důležitý je i fakt, že v době uzavření smlouvy o úvěru bylo proti žalované vedeno 8 řízení EXE, která byla zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru, o kterou jde v tomto řízení, a po uzavření smlouvy o úvěru bylo proti ní vedeno další 1 řízení EXE, což podle názoru soudu jednoznačně prokazuje, že žalovaná fakticky úvěruschopná nebyla. Nadto právní předchůdce žalobce ani neučinil dotaz na Centrální evidenci exekuci, kde by tuto skutečnost za poplatek 15 Kč zjistil. Nadto právní předchůdce žalobce ani neučinil dotaz na evidenci dlužníků, kde by tuto skutečnost zjistil, neboť v době uzavření smlouvy o úvěru byla zcela evidentně řada dluhů, které následně v krátké době vyústily v další nařízené exekuce, již splatných a předmětem řady soudních řízení, tzn., že již se jistě nacházely v přehledu dlužníků, například v Registru dlužníků [příjmení]. <i>Soud zjišťuje počet exekucí vedených proti žalované:</i> 8 řízení EXE zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru 1 řízení EXE zahájena až po uzavření smlouvy o úvěru 2 řízení E zahájena před uzavřením smlouvy o úvěru 0 řízení E zahájena až po uzavření smlouvy o úvěru.

6. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované.

7. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, na která soud v plném rozsahu odkazuje, avšak není prokázáno řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Úvěruschopnost byla posouzena pouze z tvrzení žalované a několika dokladů, které předala žalobci sama žalovaná.

8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobce řádně posoudil úvěruschopnost žalované, neboť toto neprokázal, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobcem, resp. právním předchůdcem žalobce, řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované, žalobce vycházel pouze z tvrzení žalované a nečetných dokladů předložených žalovanou, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti, zejména s ohledem na množství dluhů žalované vzniklých před uzavřením smlouvy o úvěru a s přihlédnutím k množství následujících exekucí. Úvěrovou smlouvu soud vzhledem ke skutečnosti, že žalobce řádné nezkoumal úvěruschopnost žalované, posoudil jako neplatnou.

19. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ 20. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení.

21. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno 12.000 Kč v den uzavření smlouvy o úvěru, a že žalovaná uhradila 1.600 Kč, splatnost dlužné částky nastala dne [datum] a dne [datum] se tak žalovaná dostala do prodlení. Z výše uvedeného vyplývá, že z tohoto nároku zbývá uhradit 10.400 Kč. Přičemž soud považuje za důležité zdůraznit i to, že soud neuznal započítání žalovanou zaplacených částek v celkové výši 1.600 Kč na jednotlivé nároky tak, jak je žalobce označil v žalobě.

22. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

23. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě (celkem do dne vyhlášení rozsudku 21.091,60 Kč) a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby (celkem do dne vyhlášení rozsudku 10.850,40 Kč). Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měl žalobce úspěch pouze částečný, a to v rozsahu 51,44 %, neúspěch žalobce a tudíž úspěch žalovaného tak činil 48,56 %. Odečtením úspěchu žalovaného od úspěchu žalobce, dospěl soud k procentuální výši nákladů řízení, které soud jako oprávněné žalobci přiznal ve výši 2,88 %, a to z celkových, tzn. ještě poměrně nesnížených nákladů řízení, které činily 809 Kč, tzn., že soud žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení částku 23,30 Kč. Celkové (tedy ještě poměrně nesnížené) náklady řízení byly tvořeny: zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby 809 Kč dle zákona o soudních poplatcích. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci.