32 C 71/2024

Plný text

Okresní soud v Mostě rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zdeňkem Piskačem ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 20.050 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá co do částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu „smlouvy o úvěru č. , hodnota, “, kterou zavřela žalobkyně se žalovaným dne , datum, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši , částka, . Žalovaný úvěr vyčerpal, avšak řádně jej nesplácel v dohodnutých splátkách, za dobu trvání smlouvy uhradil částku , částka, , kterou žalobkyně poměrně započetla na náklady na vymáhání, smluvní pokuty, poplatky, jistinu a úroky. Splatnost úvěru nastala dne , datum, , dne , datum, se tedy žalovaný dostal do prodlení.

2. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas, žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud proto uzavřel, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 115 o. s. ř.

3. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, měl soud za prokázané uzavření této smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, , který měl být splacen v 60. týdenních splátkách po , částka, , a to v hotovosti. Celková částka k zaplacení úvěru činila , částka, , a byla tvořena jistinou , částka, , úrokem , částka, , poplatkem za zpracování úvěru , částka, , poplatkem za hotovostní inkaso splátek , částka, . Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že v hotovosti převzal celou jistinu úvěru. Úroky byly sjednány ve výši 66 % ročně, RPSN činila 195,34 %.Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru měl soud za prokázaný obsah tohoto dokumentu, který obsahoval všechny zákonem požadované informace, a současně měl za prokázané, že žalovaný se s ním seznámil.Evidenční kartou klienta měl soud za prokázané, že žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z informací, které jí poskytl žalovaný. Žalovaný uvedl své osobní údaje a předložil doklad totožnosti, dále uvedl, že žije v bytě se třemi dalšími osobami jako spolubydlící, má učňovské vzdělání, je svobodný. Nevlastní žádnou nemovitost ani automobil, nikdy nebyl trestně stíhán, nikdy neměl úvěr u žalobkyně. Příjem uvedl ve výši , částka, čistého měsíčně, jeho zdrojem bylo zaměstnání, prokázán měl být pracovní smlouvou a výplatními páskami, ty nicméně soudu nebyly předloženy. Své výdaje žalovaný odhadl částkou , částka, , z toho , právnická osoba, Kč na nájem a , částka, na jiné výdaje domácnosti. Toto měl doložit nájemní smlouvou, která rovněž nebyla soudu předložena.Informacemi ke smlouvě měl soud za prokázané, že žalobkyně ve svém interním dokumentu u předmětné úvěrové smlouvy evidovala úhrady v celkové výši , částka, .Předžalobní výzvou ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně upozornila žalovaného na prodlení s úhradou dlužné částky před podáním žaloby.Tvrzení žalobkyně, že v rámci ověření úvěruschopnosti žalovaného lustrovala občanský průkaz žalovaného, jeho rodné číslo, kontrolovala insolvenční rejstřík, telefonicky ověřila zaměstnání, zkontrolovala platební historii žalovaného u žalobkyně a že vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle podkladů a dle lokality a na základě odborných vědomostí obchodního zástupce „z terénu“ zůstala v rovině neprokázaných tvrzení.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, který plně odpovídá žalobním tvrzením, jak byly podrobněji popsány výše, nicméně nebylo prokázáno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného pouze na základě tvrzení žalovaného, která si žádným způsobem neověřila. Příjmy žalovaného byly údajně ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami, tyto listiny soudu nicméně předloženy nebyly. Rovněž tvrzení žalovaného o jeho výdajích soud vyhodnotil jako nevěrohodné. Právní předchůdkyně žalobkyně si dále žádným způsobem neověřila tvrzení žalovaného, že nemá žádné jiné závazky a že nesplácí žádné jiné půjčky. Soud zjistil z Výpisu řízení EXE a E, že proti žalovanému sice nebyla v době před uzavřením smlouvy o úvěru vedena žádná exekuční řízení, krátce po jejím uzavření bylo nicméně jedno exekuční řízení zahájeno, dalších šest následovalo v době pozdější. Z toho je evidentní, že žalovaný musel mít v době před uzavřením smlouvy o úvěru jiné závazky, které žalobkyně zamlčel, a které nebyl následně schopen splácet. Údaje uvedené v evidenční kartě klienta ze strany žalovaného tedy nebyly úplné, nadto uvedené výdaje zjevně nemohly odpovídat skutečnosti. Tomu mohla žalobkyně snadno zabránit, pokud by si dostatečně ověřila minimálně výdaje žalovaného a existenci dalších závazků. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.

5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

6. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nemusel neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalovanému, žalobkyně vycházela zřejmě pouze z tvrzení žalovaného, což soud nepovažuje za řádné posouzení úvěruschopnosti.

15. Soud dospěl k závěru, že žalovanému bylo vyplaceno , částka, z titulu úvěrové smlouvy v den jejího uzavření (čímž byl celý úvěr vyčerpán), a že žalovaný uhradil , částka, , splatnost dlužné částky nastala , datum, , dne , datum, se tak žalovaný dostal do prodlení. Soud proto uložil žalovanému podle níže uvedených právních norem povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, , ke které dospěl tak, že od výše úvěru, který byl žalovanému poskytnut, tj. , částka, , odečetl žalovaným uhrazenou částku na konto této smlouvy, tj. , částka, . Soud rovněž považuje za důležité zdůraznit i to, že neuznal započítání žalovaným zaplacených částek na jednotlivé nároky tak, jak je v žalobě žalobkyně označila, neboť tento zápočet vyplývá z neplatné úvěrové smlouvy. Zároveň soud uložil žalovanému uhradit i úroky z prodlení od počátku prokazatelného prodlení, tedy od , datum, , a to z přiznané části jistiny. Soud ve zbytku žalobu zamítl, neboť zbylé nároky, jak jsou vyčísleny ve výroku I tohoto rozsudku, plynou z neplatné úvěrové smlouvy.

16. Hmotně právní posouzení věci spočívalo v ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“17. Právní posouzení věci ohledně zákonných úroků z prodlení spočívalo v ust. § 1970, podle kterého platí, že: Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého: Výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů. V této sazbě (dané shora uvedeným prováděcím předpisem) tedy soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení.

18. Shora uvedené právní posouzení je i v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 36/2020-63 ze dne 19. 5. 2020.

19. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

20. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z úvěru a úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu menším než 50 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalovaného, tak činil více než 50 % – byl by to tedy žalovaný, kdo by měl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení, žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Vzhledem k výše uvedenému rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.